Nedělní úvaha nad chlebem s máslem

Poslední dobou mám dost často pocit, že už mě nic nepřekvapí. Že jsem dospěla do fáze tuposti bez iluzí ignorujíc a tiše přijímajíc veškeré excentričnosti a nelogičnosti světa bez mrknutí oka. To bych ale nesměla žít mezi lidmi.

Nerada bych se tímto dovětkem katapultovala do řad jeskynních trosečníků bez nároku na společnost a radostí i strastí z ní vyplývající. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že si vše sami zbytečně komplikujeme. Tváříme se vesele, přestože nám je mizerně.  Píšeme si smajlíky, přestože sdělujeme s těžkým srdcem něco, co nás docela i bolí.

Připadá mi totiž, že s darem dorozumívání se řečí, přišly též komplikace velikosti uragánu, které vše hezké a povzbudivé, co se v našem životě odehrává, shrnuly do několika často nic neříkajících vět.
A když ty věty ještě ani nejsme schopni vyslovit, ale spojíme je v změti písmen na displeji moderního přístroje, přichází uragán ničivý. Které, ač psané v určitém emočním rozpoložení, si můžeme na rozdíl od běžné komunikace i desítky minut rozmýšlet.


A proto zřejmě bylo vynalezeno slůvko "ale". Abychom srazili dopad toho, co chceme sdělit. Přijdu, ale nemám moc času. Udělám to pro tebe, ale to je vše. Rád tě uvidím, ale nečekej ode mě víc. Zkuste si ho odmyslet, včetně toho, co za ním následuje. Není přeci hezké, že se na vás někdo těší? Že si na vás udělá čas? Že mu nejste lhostejní? Tak proč tedy srážíme důležitost svých slov těmi trapnými dovětky? Jsou to pomocné berličky v případě (našeho) selhání? Je to alibi fungující tehdy, když něco nevyjde? Jsou to synonyma pro naší vlastní nejistotu, nabourávající pohodu a jistotu vašeho protějšku?

Proč se tímto vůbec zabývám? Slíbila jsem si totiž do nového roku (a tak nějak všeobecně nafurt a napořád), že se vzdám aspoň částečně té své role neustálého řešitele všeho a všech, co prosviští mým životem. Že se vzdám konspiračních teorií typu, co kdo řekl, udělal a co tím vlastně myslel. Co by se stalo, nastala-li by situace a) místo té za b). Co by se stalo, kdybych mlčela (=nereálné) nebo kdybych něco naopak řekla (=více pravděpodobné). A jelikož předmět statistika nepatřil na fakultě zrovna mezi oblast, kde by ze mně tříštila inteligence jako voda z fontány na náměstí v Barceloně (a ještě přitom hrají Freddieho Mercuryho!!!), končí obvykle moje úvahy několikerým konstatováním "nevím" z úst nejen mých kamarádů, rodinných příslušníků, ale nakonec (dostatečně zklamaně) i mých. Paradoxem jest, že ve valné většině konstruovaných situací nastane v reálu opomíjená možnost za c) :-)

Bohužel musím konstatovat, že vcelku neúspěšně. Přestože je stále ještě snad v mých silách měnit s každým dnem strhaný výraz ospalého buldoka v sebeironický úsměv s "ájemfrý" nadhledem, v hlavě pracuje představivost na plné obrátky.

A proto neustále nevycházím z údivu. Nikdo totiž zásadně nereaguje tak, jak předpokládám. Předpokládám totiž zásadně podle sebe. Promítám své sny, přesvědčení, zkušenosti i zásady do toho, co by měli říct ostatní. Co by měli udělat. Jak by se měli zachovat. A pak koukám. Asi tedy bude lepší, smířit se s tím, že každý jsme originál. Že každý mluvíme, cítíme i chováme se v podobných situacích jinak. Pro někoho, možná, nepochopitelně, nicméně autenticky...

A tak (se zkříženými prsty za zády), přísahám, že:

• přestanu chtít na všechno odpověď hned
• přestanu očekávat odpověď kladnou a bez "ALE" dovětku
• přestanu pátrat po původech nepochopitelných sdělení
• přestanu si dávat tato sdělení do souvislosti s jinými sděleními či postoji
• zapomenu na pravděpodobnost, slučitelnost a neslučitelnost a hlavně logiku

Ale i tak musím napsat, že nepřestanu snít a věřit. V to, že když někdy nejsou dobré konce, přijdou stoprocetně další dobré začátky. A "ájemfajn" prostředky. Protože ty prostředky obvykle trvají nejdéle :-)

A ještě jedno veledůležité sdělení nakonec: Až mě někdo budete chtít příjemně (ne)překvapit, zkuste mi napsat třeba, "je mi fajn v tvé přítomnosti". Bez "ale" a dalších vysvětlujících dodatků, prosím. Ať mě zbytečně neparalyzujete na zbytek dne. Budu se těšit :-)