Celkem o ničem...

S dnešním článkem bych si ráda dovolila takový jeden blogerský (nebo spíš "Tůmovský") luxus, a to, že bude o ničem. Prosím tedy všechny, komu případně CELÝ tento blog připadá být o ničem, aby se v zájmu zachování svého duševního zdraví nepokoušeli louskat tento vydatný text dál. Raději jsem upustila od původní idey deníkových záznamů, protože koho by bavilo číst můj myšlenkový maglajz denně (ani mě dost často nebaví, babrat se v duchu sama se sebou...).

Obvykle se tedy snažím držet jakéhosi tématu, a i když závěr bývá dost často překvapivý (a překvapivě poučný) i pro mě, doufám v jakousi dějovou linku. Nejčastěji mě právě ten námět popadne na základě nějaké příhody, setkání či selhání. Obvykle v ní hraji nějakou roli, často tragickou, neméně však i komickou. Přesně takovou, jak se i cítím.

Nebo mě napadne něco na procházce. "Venčení dítěte" totiž považuji zcela sobecky za něco jako společenský vrchol dne. Už jen to převlečení z pokydaných, poblinkaných a jinými skvrnami (jež je lepší neidentifikovat) zadělaných svršků rovná se malému svátku. A pak, vyjdete ven a váš svět smrštělý kolem utírání zadku, pusy, nosu, sahající od kuchyňské linky po přebalovák v ložnici, získá najednou nekonečné obzory. Na těch procházkách já zažívám svůj duševní relax. Na těch, jejichž cílem ovšem není nákupní seznam (hlavně nevynechat žádnou "akci"), nýbrž kamenitá cesta s kořeny, stromy, ticho a sem tam aktivní pejskař.

Přemýšlela jsem tedy, o čem napsat. A protože si potrpím na přehlednost (nechoďte ke mně ale na návštěvu, protože skutečná vizuální stránka věci se od ideálu poměrně liší), mělo to být v bodech. Něco, co mě nakopne v těch chvílích selhání, něco jako "list of happiness" nebo "15 things that make me happy". Problém tkvěl v tom, že mě nic nenapadlo.  Jeden, dva ubohé záchvěvy, jinak duto. Vysmejčíno. Fertig.

Nevadí, nechám tedy tento seznam věcí na svém seznamu budoucích článků. Další mou úchylkou poslední doby jsou totiž seznamy a to nejen ty, publikované tady na blogu či jinde. Mám je na lednici, v peněžence, diáři, mám je na srdci i v hlavě. Činí můj život spořádanější a přehlednější. Teoreticky. Rádoby. Prakticky totiž srážím svoji velkou kokurentku zmatenou lesní včelu přímým zásahem k zemi. Můj den nese se v neustálém očekávání pohrom. Když někdy náhodou ne, znervózním a aspoň něco trapnýho řeknu. Nebo napíšu sms. A ještě jí i pošlu. Klasika :-)

Takže námět na článek uložen na patřičném místě a v hlavě mi rotuje další téma. Všude hojně omílané. Pro mě však spanish village. Vztahy. Mám k němu tolik co říct, přesto si veřejně netroufám. Nejsem Carrie Bradshaw, abych ventilovala něco, v čem sama plavu. Neplavu, potápím se, ale nezáměrně. Bez kyslíkové bomby a přístrojů. Naštěstí mi pud sebezáchovy stále našeptává vyplavat a nadechnout se :-) Proto i vztahy putují na seznam čekatelů, šup tam s nimi.

Při pohledu na něj mi to dochází. Dokud totiž nezjistím "what makes me happy", nebudu plavat dlouhodobě na hladině. Nebudu-li to vědět já, nepozná to ani nikdo jiný. A nebude mě moct vylovit, protože se budu pořád sama táhnout ke dnu. Svými obavami, pochybnostmi, očekáváním katastrof. Do tý doby bude i článek o vztazích uložen k ledu. Protože koho by zajímaly názory staré škeble, žijící na dně ;-) ?