Léto dvadvacet. Přišlo tak nenápadně, že jsme my méně bystří sotva stihli shodit zimní srst. Ve skutečnosti jsme v jeho počátku shodili roušky a měli tak možnost po pár měsících poznat, jak vypadají někteří z nás bez masek. Přeneseně i doslova, mně spíš přibylo šedých vlasů a dá mi čím dál víc práce, abych někde od cizích dosáhla oslovení "slečno".
Pár prvních letních týdnů jsem byla nucena řešit hodně nemilých věcí kolem sebe. Taky lidí. Až později mi ale docvaklo, že jediný, co musim doopravdy řešit a o co se zajímat, je o sebe. Dala jsem si relax se všim všudy, bez velkolepých plánů a přiblblých předsevzetí.
Pár dnů svobodnýho života, úplně zbytečných nocí a plkání o ničem. Zjištění, že jsem natolik zábavná společnice, že se v klidu a bez výčitek zabavim i sama, ale ten pocit, že bych ochudila ty ostatní, mi pořád ještě nedá a nenechá nevyužít každou volnou minutu na 300%. Omluva sousedům. To máte za tu zahradu posranou od psa.
Pár dnů relaxu venku, sebezpytu a pocitů, že od teďka už musim všechno změnit. Žít spořádaně a nekřičet na děti. To hlavně. "Máma někdy bývá divná", mi v hlavě utkví asi navěky. Děkuju ti za podnět k sebereflexi, Ani. I já si tak dost často připadam. Bohužel ale, pro tvou informaci, obávám se, že vy dvě s Elí nebudete díky mé výchově jiné. Soráč.
Pohoda na zahrádce, starý plavky a uvolněnost bez nutnosti zataženýho břicha. Vážný úvahy o různých věcech (viz níže), ale hlavně o tom, že toho k životu vlastně moc nepotřebuju (Elektriku ale jo, mámo! Víš, co se se mnou stane, když nejde rychlovarná konvice?). Slib sama sobě, že i já ten baráček mít jednou budu. Už jsem si objednala vrtačku. Ostatní přijde.
Po dlouhých předlouhých minutách a hodinách svýho přemýšlení jsem konečně dospěla k názoru, co vlastně potřebuju.
Potřebuju se zastavit (to už jsem trochu udělala). Zklidnit se. Uhasit horkou krev, co ve mně koluje a zchladit si hlavu.
Neříkat bezhlavě miluju tě/nesnášim tě/jdi do háje.
Poslat do háje ty, co tam evidentně už dávno patří, jen já to furt z nějakýho prazvláštního důvodu přehlížela.
Chvíli mlčet, nereagovat, když se mi nechce.
Někdy hned nereagovat, i když se mi chce. Trpělivost růže přináší.
Dovolit si být smutná, prostě jen tak a nepitvat se v sobě.
Nečekat.
Počkat si na to nejlepší.
Nesnít o ničem, o čem dopředu vim, že mi nedělá dobře.
Snít o všem.
Přát si a těšit se.
Věřit na anděly!
Krásný podzim. Přemýšlejte jako já o tom, co vám dělá dobře. Vyserte se na to, co vám dobře nedělá. Lepší radu nemam, ale na druhou stranu, komu já tak můžu radit?
