Co bych ráda naučila své dcery

 1. Aby byly zdravě sebevědomé

Už se u nich totiž projevuje to, co mám já. Proč mam tak světlý obočí, vypadam jak debil. Chtěla bych mít jinou pusu, ta má "nejde nalíčit malovátkem". Já si asi tak od 10 let připadala tlustá. Nebo možná ještě dřív, v dobách modrých trenýrek na těláku a do nich zastrčeného bílého trička. Už tehdy jsem záviděla holkám bez zadku a stehen a vůbec by mě nenapadlo, že někomu by se třeba ta vyšpulená macatá prdel mohla líbit.Ve snu ne. Proto ji má každý jinou, he? Tak prostý a přitom logický. Což neznamená, že bych teď kdovíjak milovala své tělo. Jen si uvědomuju, že jsou horší :-) Cizí špeky prostě zahřejou na srdci, co si budem. 

A ještě jedno tajemství vám, holky, k tomu povim. Obočí jde snadno nabarvit. Pusa se zas opticky zvětší leskem (i když prakticky o tom vim houby, sama mám hubu jak černošský náčelník). Na každý nedostatek najde chytrá holka vychytávku. Akorát dutá hlava, ta duní pořád stejně.

2. Aby nesoutěžily s muži

Hlavně ne ve vztazích. Dokud budete pořád moc silné, zůstanete samy. Bez ohledu na to, kdo koho opouští.

 

3. Aby byly soucitné a empatické

A dokázaly dobře rozlišit, kam soucit a empatie ještě patří a kam už ne. Aby se nenechaly snadno zmanipulovat a tahat za nos.

 

4. Aby měly smysl pro humor

Slzy a slzy od smíchu jsou pořád ta stejná slaná tekutina. Naučit se bavit na svůj účet ve chvíli, kdy je mi fakt smutno, je schopnost, kterou se snažím osvojovat a posilovat. I když možná jsem jen víc a víc cynická. Kdo ví.

 

5. Že každý den není posvícení

Blbou náladu můžou spravit palačinky k večeři. A dobrou zas zkazit drobivá bábovka. Nedělat nic vás neposune nikam. Co si vyberete?

6. Že někdy něco odfláknout není slabost a lajdáctví

Lajdáctví je srát na to pořád :-)

 

7. Že nejdůležitější na světě samy pro sebe jste vy

Nikdo jiný. Ani vaše děti, ty vám "ukradnou" jen část toho času tady. 5 let už žiju sama jen pro vás. A vy víte, že někdy přijde chvíle, kdy zoufale a hystericky křičim, prosim vás, abyste mě poslechly a nebo naopak mě skolí migréna a plazim se nadopovaná do postele a nechám vás v klidu, až moc velkym. To jsou ty mezní chvíle, kdy musíte existovat jen pro sebe. Urvat si to za každou cenu. A já věřim, že to pochopíte. Jste totiž moje.

 

TBC - dnes neukončuji, myslím, že ten výčet bude mít ještě pokračování. A budu ráda, když mi napíšete do komentářů, jak to máte s dcerami (syny) vy.

Back doors into a new life

Dělám to pořád. Nevim proč, jestli nutkání nebo nějaká patologická posedlost v chování, ale pokud to tak nemam, bývám silně nervózní. Mít náhradní řešení a plán je něco, bez čeho si svuj život už ani neumím představit. Sice možná na někoho působím silně neorganizovaně, ale opak je pravdou. Zadní vrátka se tomu taky říká.

Co když mě vyhodí z práce? Ještě předtím chci získat novou. Opustí mě chlap? V kapse mam hned 4 další potenciály. Budu se muset (nebo chtít) odstěhovat? Můj starý byt tu na mě čeká. Nepovede se mi uvařit oběd? Zásob mam na další 2 koronavirové vlny.

Jen málokdy se stane, že mi opravdu něco dojde. Dost často mi ale dochází trpělivost. Kdybych si tuhle vlastnost mohla tak nasyslit do zásoby, spoustu lidem (a mně taktéž) by se výrazně ulevilo. Co se stane s Kristýnou, když nemá něco hned, je lepší nepoznat.

Otázkou ale zůstává, proč to tak musí bejt. Opravdu se tak moc bojim samoty, hladu a skutečnosti, že skončím někde bezprizorní pod mostem? Potřebuju mít jistotu tam, kde jistýho nic není? Zachrání mě vůbec někdy narvaná lékárnička a banda chlapů, kteří jsou ready přiskočit a poskytnout objetí?

Neni to málo? Neni lepší vsadit na jednu kartu a věřit celou duší tomu, že to dobře dopadne? A můžu já ve svý situaci ještě vůbec sázet?

Tyhle a další věci se mi honí v hlavě, když přemejšlim o tom, co bych jednou vážně chtěla dělat. Kde bych chtěla žít. A s kým.

Když nevíš, co máš udělat, nedělej nic. Přesně to tedy dělám. A hýčkám si svá zadní vrátka, abych se jich v ten pravý čas mohla slavnostně zbavit ;-)

Čarodějka

Pfffffff, sfoukla svíčku a spláchla zbytky ohořelého papíru do odtoku. "A jsi jasnej, frajere", ušklíbla se pod fousy, né úplně bez vlivu dvou vypitých skleniček vína. V tu chvíli na ni jako zázrakem po několika probdělých nocích padla únava a odploužila se do svého kutlochu v patře. Osvícený displej mobilu na ní naposledy zamrkal, teď už ho s klidným svědomím vypne a děj se vůle boží - nebo spíš moje vůle - proběhne jí jako poslední hlavou než usne hlubokým spánkem nemluvněte.

Dobře už poznala tu chvíli, kdy je třeba se přestat spoléhat na svůj vtip a šarm (za krásnou se nikdy nepovažovala, přestože jí okolí tvrdilo často opak) a nechat odplout to, co jí nečinilo šťastnou. Ostatně, nedělala to poprvé, rozhoupat se k činu však bylo na celé téhle akci Z to nejtěžší. "Není první ani poslední", povzdechla si a sepsala svůj statement na kus papíru vytrhlého ze školního sešitu, které její otec-pedagog fasuje v práci. Má vyzkoušené, že tenhle dobře hoří. Pak už jen bedlivě pozorovala, jak plameny ze svíčky mlsně olizují ten pár slov "ať mě prosím nechá být".

Není žádná sibyla, ale když potřebuje pomoc, oheň a voda fungují spolehlivě. Vyšlo jí to v lednu, vyjde to i teď a až vše odezní, vyčaruje si někoho novýho, tak vo co go. Po pár dnech zamáčkne slzu v oku, po týdnu rozhlédne kolem sebe, uplyne měsíc a přiletí noví motýlci do břicha.

Jen musí líp přemýšlet, jaký bude tentokrát, aby to zas nezkonila jako vloni. Není vždy produktivní, chtít "někoho, kdo mě bude milovat, obdivovat a postará se o mě". Tedy, zpočátku paráda, mobilní oťukávání, kafe a večeře, víno a oběd, kytička pro radost. Všechno je tak milé, že čarodějce naroste sebevědomí jak nikdy a zašlape kontrolku blikající při slovech, proč na mě nemáš čas, když já si vzal volno? Najednou nemá radost, ale spíš výčitky, proč nemám čas, proč toho mám tolik, proč nic nestíhám, proč nechci vzít telefon... No jo? Proč sakra nemůžu vzít ten zatracenej telefon?

Zapomněla totiž na jednu drobnou, avšak nezanedbatelnou věc. Zapomněla ona chtít milovat a kde není citu, tam není pomoci. Chtít lásku jen dostávat je málo. O všechno dobré je lepší se podělit, člověka to činí šťastnějším. Podruhé už tedy stejnou chybu neudělá a potřetí? Koho nechá odkouzlit poté?

Přesto je její život tak racionální, jak jen může být. Práce v kanclu, průměrné auto koupené na půjčku, průměrný byt na hypotéku na průměrném maloměstě, kde lišky dávají dobrou noc. Za sebou má průměrné vztahy průměrného počtu (nebylo jich 5, ale ani 40), bere průměrný plat a její průměr v pase je ...no, to je vlastně obvod, tak nic. Ale je ještě natolik dobrý, aby se za ni otočili nejen starší a vrstevníci, ale taky mladší a bohužel i zadaní muži.

Zpověď svobodný mámy

Kdysi jsem zde v úvodu napsala jednu věc, že nechci, aby byl můj blog vnímám pouze jako deníček pro vylití srdéčka svobodné maminy. Vůbec to slovní spojení ve mně vyvolává nevoli, když se to napíše zvlášť, je to hned lepší, protože částečně svobodná si přeji být i ve vztahu (vlastně si svou svobodu dost hýčkám, uzurpátoři nemají v mém světě žádnou šanci) a na to, že jsem matka, jsem hrdá od okamžiku prvního pozitivního těhotenského testu (u toho druhého už jsem omdlívala, ale to sem momentálně nepatří).

Protože je ten blog ale výhradně můj a slouží primárně pro moji úlevu (to, že si články čtou i další lidé, občas s pozitivní odezvou, je jen příjemný bonus), dovolím si dnes trochu popustit uzdu svým emocím a vypsat se z toho, co takovou svobodnou mámu jako jsem já, ale i tisíce dalších nejvíc trápí.

Jen pro pořádek v úvodu, děti mám dvě, 2 roky od sebe, se dvěma různými otci. Neptejte se raději, jak se to přihodilo, odpovědět mohu pouze to, že zcela přirozeně a ano, mám červený VŠ diplom (zaprášený, někde) a mozek občas používám. 

Svět se zastavil...

...a my s ním. Najednou není třeba nařizovat si na ráno budíka, hnát se do školky, do práce, zase do školky a domů, řešit infarktové stavy a vracet se 3x zpátky pro rukavice, náhradní věci a cvičky. Nemusím v práci řešit a prosazovat (či odmítat) urgentní objednávky, nemusím skoro vůbec tankovat, nemusím se omlouvat, proč někam nedorazím, protože mě nikdo nikde ani neočekává.... Zvláštní. Nyní mám moře času na věci odložené do škatulky "ažbudejednoučas". 

Teoreticky tedy dělám celé dny toto:

• Píšu a to na prvním místě, vylepšuju blog, mám spoustu super nápadů a z návalů kreativity dělám stojky.
• Čtu všechny ty skvělé knihy, hlavně ty motivační a vzdělávací, co jsem si doma nasyslila. Vyhýbám se naopak Facebooku, Instagramu i slaboduchým článkům a astropředpovědím.
• Pravidelně cvičím jógu podle Youtubu. Nebolí mi záda, krční páteř a cítím, jak se mi zpevňují paže a břicho.
• Třídím šatní skříně dětí a ihned prodávám vyřazené věci. Za získané peníze dokupuji vše potřebné, abychom byly připravené na novou sezónu.
• Třídím svoji šatní skříň a dle metody Konmari vyhazuji vše, co je obnošené, nelichotící či malé (velkého nic krom těhotenských kalhot a trik už nevlastním).
• Protože mám všude uklizeno, vrhám se na perličky typu čištění filtru sušičky, přesazování kytek, úklid botníku, vysávání za skříněmi, výroba strouhanky z 20 kg sušených rohlíků, vracení prázdných lahví (ty pak přivezu z krámu zpátky domů, protože je zapomenu vrátit), praní záclon (náhlé množství světla v bytě nám s holkama způsobí zánět spojivek) a mazání starých mailů v emailové schránce.
• Každý den vstávám s pocitem být lepší máma. Připravovat zdravé svačinky, nesmažit spíš dusit (nebo vařit na páře, což v mém podání zní skoro jako sprosté slovo..), nerozkazovat, ale mluvit pomalu, přátelsky a trpělivě a neudělovat dětem nevyžádané rady ze světa dospělých. 
• Jsem tak strašně moc happy, že bezpečně zavřená doma nemusím řešit vztahy, že si googluju jména všech mužů ve věku 20-55 let v okruhu 2 km a sepisuju si ve sloupcích jejich pro a proti. Přitom dostanu spásný nápad otevřít si detektivní agenturu, kdyby mě v krizové době vyhodili z práce.
• Namísto oplakávání své sbírky rtěnek vylaďuju důmyslné kočičí líčení očí, které má za cíl uhranout v sekundě každého ze seznamu mužů v okolí 2 km viz bod výše.

Pečení pro pokročilé

Konec roku 2019 se nese ve stylu Bridget Jonesové. Oproti loňsku mám:

• 5 kilo navíc (4, když se zvážím za specifických předem daných podmínek)
• pořád žádný normální vztah
• vánoční svetr se sobem
• pár "přeřeknutí", kdy se mi podařilo někoho urazit
• ještě míň iluzí o tom, že se mi někdy podaří vést normání (nudný) život
• pořád ještě dost iluzí o tom, že někdy uslyšim tam tam ta dam, tam tam ta dam...
• sakra hodně iluzí o mužích typu Hugh Grant...:-(

A oproti Bridget si nedávam předsevzetí. Kila, svetr i iluze si klidně nechám, jsou horší věci (třeba komunisti, teroristi a další -isti).

Chtě něchtě jsem se dostala do věku, kdy mi přátelé a známí chtějí dohazovat své přátele a známé, takže jsem poměrně často konfrontována s větou "tomuhle rozvedenýmu by ses líbila". Asi bych si na tenhle způsob seznamování měla zvykat, nakonec juchající v klubu už těžko někoho okouzlim, vzhledem k 1. nedostatku klubů v okolí, 2. frekvenci mých návštěv i 3. výdrže mého juchání. 

Všechny tyhle věci tak nějak hrajou proti mně a nechávají skórovat "rozvedené pány" (mimochodem, ten název zní hrozně, a přestože to spíš v mým případě znamená, že si mě nikdo nechtěl dosud vzít, jsem ráda, že rozvedená zatim nejsem). Bohužel ale pořád taky nejsem ta správná utěšitelka zhrzených duší. Minulost je od toho, aby nás posouvala dál a než fňukat nad rozlitým mlíkem, radši z toho zbytku uklohním palačinky. I když opuštěná máma, pořád jsem duší holka, co se chce smát, popíjet a milovat se stejnou vervou a někdy možná ještě i o kousek víc než dřív, jako by to bylo naposled, vážného s vážnými následky už bylo dost. Smysl pro humor zůstal kupodivu i v té, která je údajně tak náladová a urážlivá (Já? Nikdy, nebavim!).

15 věcí o mužích

aneb co jsem zjistila za cca 20 let nepřetržitého bádání. (Je toho víc, ale tohle je takovej ten "core" společnej víceméně pro všechny. Musíme bejt, holky, dost tolerantní, ať se to nezmění v hardcore.)

1) Všichni tráví donebevolající dobu na záchodě. Tady asi dalších komentářů netřeba.

2) Všichni mají čistější auto než já. Bez pásů zalepenejch žvejkama, rozteklých lízátek v přihrádce u ručky a plesnivejch drobků všude mezi sedačkami. Jsem prase, ale zase zvládam jezdit ve stresu a obouma rukama zároveň obsluhovat posádku vzadu (a otvírat ty kulatý Chupa Chups lízátka za jízdy. A to se fakt nedá.)

3) Ochotní pomoci s čímkoli jsou jen dokud se s nimi nevyspíte. Což je stará známá pravda, nicméně odteďka už žádná, dokud mi aspoň neomítne zeď, nepoloží podlahu a nespraví splachovadlo. Přes to vlak nejede. (Tohle si podtrhnu a jako první naučim holky, až na to budou mít věk. Nebo ostrouhají jako já.)

4) Pěkné spodní prádlo nosí jen dokud s nimi nežijete (tudíž ho ani neperete). Pak přijdou na řadu retro skvosty, v lepším případě bez děr.