Dělám to pořád. Nevim proč, jestli nutkání nebo nějaká patologická posedlost v chování, ale pokud to tak nemam, bývám silně nervózní. Mít náhradní řešení a plán je něco, bez čeho si svuj život už ani neumím představit. Sice možná na někoho působím silně neorganizovaně, ale opak je pravdou. Zadní vrátka se tomu taky říká.
Co když mě vyhodí z práce? Ještě předtím chci získat novou. Opustí mě chlap? V kapse mam hned 4 další potenciály. Budu se muset (nebo chtít) odstěhovat? Můj starý byt tu na mě čeká. Nepovede se mi uvařit oběd? Zásob mam na další 2 koronavirové vlny.
Jen málokdy se stane, že mi opravdu něco dojde. Dost často mi ale dochází trpělivost. Kdybych si tuhle vlastnost mohla tak nasyslit do zásoby, spoustu lidem (a mně taktéž) by se výrazně ulevilo. Co se stane s Kristýnou, když nemá něco hned, je lepší nepoznat.
Otázkou ale zůstává, proč to tak musí bejt. Opravdu se tak moc bojim samoty, hladu a skutečnosti, že skončím někde bezprizorní pod mostem? Potřebuju mít jistotu tam, kde jistýho nic není? Zachrání mě vůbec někdy narvaná lékárnička a banda chlapů, kteří jsou ready přiskočit a poskytnout objetí?
Neni to málo? Neni lepší vsadit na jednu kartu a věřit celou duší tomu, že to dobře dopadne? A můžu já ve svý situaci ještě vůbec sázet?
Tyhle a další věci se mi honí v hlavě, když přemejšlim o tom, co bych jednou vážně chtěla dělat. Kde bych chtěla žít. A s kým.
Když nevíš, co máš udělat, nedělej nic. Přesně to tedy dělám. A hýčkám si svá zadní vrátka, abych se jich v ten pravý čas mohla slavnostně zbavit ;-)
Žádné komentáře:
Okomentovat