Pětatřicet pomyslných svíček zhasnuto a pokud si dobře vzpomínám, slibovala jsem článek reflektující mojí náladu kolem toho.
Je mi 35 a nevím, jaké je moje nejoblíbenější jídlo. Tak triviální otázka, na kterou vám odpoví i 2leté dítě. Já prostě nevim. Umim si vybrat z menu, umim si zvolit z nabídky 2 jídel v kantýně, ale co je nej a co bych chtěla jíst jako poslední v den své smrti netuším.
Nikdy jsem nestála na lyžích. Holka z Aše, kde kopec rozhodně není sprosté slovo nikdy neobula na nohy přezkáče. Na lyžařské výcviky jsem coby velmi společenská osoba ale vždycky moc ráda jezdila a užívala si s radostí ten pocit, kdy zapíchnete běžky spolu s hůlkami do haldy sněhu před hospodou. "Sláva, ukradli mi lýže!"
Nikdy jsem se nevdávala. Jednou jsem byla zasnoubená. Hrozně, hrozně dávno. Chtěla bych strašně říct že už ne, ale pořád na tu lásku se svatbou věřim. Sice opatrně a trochu nedůvěřivě, asi jako děti na prvním stupni základky, když jim spolužáci tvrdí, že neexistuje Ježíšek a oni váhají, zda si nechat ukrást své sny, ale věřím.
Vždycky jsem chtěla napsat knížku. Už jako ta malá brejlatá přemoudřelá holčička v první třídě. Docela dobře vytvořím v hlavě různé konspirační teorie, ale kloudnej příběh zatím ne, sorry. Je to škoda, na druhou stranu, je stále dost spisovatelů, co chrlí hovna a ostatní jim to baští. Někdy je lepší nedělat nic.
Nevěřím na Mr. BIG. Žádný ideál totiž neexistuje. Byla jsem přítelkyní, milenkou, kamarádkou s benefity, macechou, holkou na jednu noc i spolubydlící. Každý z těch modelů má své výhody i dramata. Je jen na nás, jak s nimi naložíme a co si z nich v případě neúspěchu vezmeme s sebou do dalšího života.
Já jsem si přivzala toleranci k druhým, ale přišla jsem o schopnost důvěry. Naučila jsem se trochu vařit, ale taky docela dost "vařit z vody", což vytváří podklady pro mé často nereálné domněnky, které mi dost komplikují život. Sebrala jsem sílu odejít, když je zle, ale získala strach spontánně se radovat, když je dobře. Jsem teď trochu jiná, ale přesto tak stejná a zranitelná jako když jsem v patnácti razila epesně zmalovaná na diskotéku.
Neumím být vyrovnanou ženou, která má styl a zapomenout na tu roztěkanou nervozitu, která neustále hledá klíče, nabíječku na telefon i sebejistotu. Proč tyhle věci nedávám doma ani v kabelce na stále stejné místo je věc druhá. Udržuje mě to ve střehu.
Snažím se říkat si o to, co chci i jinak než po pár locích vína. Ono totiž po tom vínu už žádné sdělení nezní tak elegantně, jak jsem si předtím představovala.
Měla bych (ale nedělám to) vypínat všechny ty internety, messengery a whatsappy při pití vína. Budu víc psát na blog než svým bývalým, současným a budoucím. A slovy vůbec, nebudu reagovat na zprávy typu "Copa děláš?" po 21h večer. Jejich důsledky obvykle nepřináší moc užitku.
Jednou snad budu laskavou matkou, která nepodléhá nenadálým návalů emocí a nepřenáší svůj stres na nebohé potomky. Nebudu je vystavovat svým rozporuplným náladám z toho, že jsem odepsala někomu na "Copa děláš?" pozdě večer.
Nechci být tak moc cynická. Nebudu závidět cizím tlustým holkám na ulici pohledného přítele. Nebudu na něj zírat a koukat, jestli kouká, pokud takový pár někde potkám. Většinou totiž kouká. Hladově.
Chtěla bych být víc tajemná. Nedělat tak zásadní chyby jako třeba vyprávět svému mladšímu příteli o tom, že jsem jako malá poslouchala Spejbla a Hurvínka na vinylových deskách... Ne každý musí vědět, že jsem vyrůstala z plenek v pravěku.
Jsem soudná ohledně své postavy. Nechci cpát své boky do ultramini ani utápět kostnatý hrudník ve véčkových supervýstřizích. Každýmu holt Pánbůh nadělil jinde.
Nebudu přehánět. Nebudu ze sebe dělat megablbce v situacích, kdy si jako blbec připadám. Nebudu všude vykládat, že tyto situace přitahuju, protože ty pak logicky nevyhnutelně nastanou. Pánbůh je občas pěkná sviňa.
Nemám žádné předsudky. Stejně vždycky všechno dopadne jinak a probudím se vedle někoho, kdo mi byl na první pohled protivnej. Pánbůh je občas pěkná sviňa.
Asi nikdy nepřestanu mít nereálná očekávání. Po sedmnnácté budu furt naivně doufat, že mě někdo požádá o ruku na mé narozeniny, svátky, Vánoce a výročí. Nepožádá a dárek dostanu praktickej (Pánové, parní čistič už mám.). Nebo taky žádnej.
Tak a taková jsem já. Po narozeninách, úplně stejná jako před. Rituální přechod k blížící se 40 se nekonal, ten ženský je ještě daleko přede mnou. Zub moudrosti mam furt jenom jeden, což se dá myslim považovat jako celkem přijatelný vysvětlení pro zbytek mojí existence.
Jo a ještě jednu věc vám chci sdělit v rámci tohoto slavnostního postu. Štěstí je muška jenom zlatá. Svatá pravda toť. Je tu chvilku, momentík, minutu, pět či deset a ulítne pryč. Nechtějte ji zavírat do sklenice ani ji nemačkejte dlouho v dlani, udusíte ji. Smiřte se s tím, že to takhle je a užívejte si ho tady a teď. Když to budete respektovat, zase přilítne 💗
Žádné komentáře:
Okomentovat