Už jsou tam!

Dneska ráno se mi zas trochu změnil život. Stojim s prázdnou před školkou a tak nějak nevim, co s rukama. Po dlouhé době nemusim nikoho nahánět, aby ho nesrazilo auto, ani hulákat přes celou zahradu, podávat ruce a oprašovat špinavé zadky a kolena. Ano, už jsou tam obě. Strkám si ruce do kapes u bundy, šinu se k autu a je mi...divně. 

Pomalu se mi začíná ukrajovat z toho pocitu, že je na mně někdo stoprocentně závislý. Přibývá věcí a činností, ke kterým mě nepotřebují a dokonce ani nechtějí. Ne, nejsem bláznivka co nepovolí přestřihnout pupeční šňůru a hýčká si svou placentu po boku. A věřte mi, po 5 letech doma bych se těšila do práce, i kdybych měla fárat do dolu. 

Stereotyp otupuje a brouk mozkožrout už dávno vylezl uchem ven a rozežírá mi z hladu matrace v ložnici. Pletou se mi oblíbená rčení: Děti jen zděšeně koukají, když na ně popáté vykřiknu u snídaně "Koukejte už spát", návštěvy couvají zpět ke dveřím z mého "Umejt ruce a na nohy" a univerzální radu k nalezení kompromisu při neshodách mám "když se nemůžete dohodnout, nebude si s tim hrát nikdo, dejte to sem". Nutno říct, že po 5 letech omílání už mé hlášky otupily i ouška dětí, takže reakce na ně je čistá 0. Nasazuji silnější kalibr v podobě tlačítka na TV ovladači, vydírání a zákazy (takové ty na méně než 5 minut, aby z toho nebyl zas další moc dlouhý řev).