Proč jsem začala psát blog?

Píše se začátek roku 2015. Má zatím jediná dcerka Eliška sfoukla před nedávnem první svíčku na dortu a já jsem ukončila resp. byla ukončena z dalšího vztahu. O tom, že za pár týdnů začnu nový zatím nemám samozřejmě ani ponětí. Z typicky nestandartního způsobu rozchodu mám v hlavě milion otázek, které se standartně vynořují na světlo v době, kdy je venku tma a měla bych spát. Jedné noci se mi v mé konspiračními teoriemi zamořené hlavě objeví pár záblesků a nápadů, jak by se má šlamastyka dala vyjádřit jinak než slzami. Ještě v posteli beru do ruky sešit a tužku a zčerstva začnu zapisovat body, které mi napadají. Jsou to jenom sarkasmem podbarvené střípky ze života, přesto když za slabou hoďku dopíšu a zhasnu lampu, spokojeně usnu jako mé malé nemluvně. Idea sepisovat své myšlenky se mě drží i další dny, na procházce s kočárkem vymyslím úvodní text k blogu a zmrzlými prsty ho ťukám do mobilu.

Za pár dní je blog díky mému stále nadšenému neutuchajícímu úsilí a metody "pokus omyl" na světě. Nápady na články zpočátku přesahují mou kapacitu psaní, konečně mám kam směřovat své storky s batoletem i další zážitky běžného dne. S každým postem odložím část napětí osamělé mámy a naberu nový dech. Některá témata mi nabíhají sama, jindy mám prostě jen potřebu se vypsat, a tak tvořím článek za běhu a sama jsem zvědavá, kam se v závěru dostanu. Někdy píšu lehce a s vtipem, jindy mi při korektuře samovolně stékají slzy. Jednu věc ale mají všechny mé publikované texty společnou: dělají mi radost.

Po delší době mám něco fakt svýho, co mi přináší úlevu, baví mě a co mě překvapuje i pozitivní zpětnou vazbou od čtenářů.

Blog je má kámoška, psycholožka, důvěryhodný partner i mladší ségra, který bych mohla radit, jak na život a vztahy. Naštěstí ale mam jen bráchu, kterej tohle všechno ví mnohem líp než já.

A todlencto jsem já, neupravená nofilter, ale šťastná verze sebe samé jaro 2020

Přestože psaní občas na dlouhé měsíce přeruším, blog nikam nezmizí, neuteče ani se neurazí jako parťačka, se kterou přestanete chodit do fitka. Někdy, když si chci jen tak připomenout, jak mi v kterém období bylo, otevřu starý článek a vidím, že teď mi je líp. Jindy, když se zas řítím po horské dráze směrem dolů, napíšu něco a dopředu vím, že teď je sice zle, ale bude líp. Dodám si odvahu už jen tím, že to napíšu, černym na bílou a zpečetím tlačítkem "publikovat".

Díky psaní mám klid, sebejistotu a alespoň občas hlavu vyprázdněnou od nechtěných myšlenek. Můžu se přestat brát na chvíli vážně a bavit se svými přešlapy. A bavit jimi i ostatní. Hrát si na veselou holku, která si se všim poradí a z ničeho si těžkou hlavu nedělá. Na hrdinku, co pohne mrakodrapem a mužskou rasu registruje jen pro zábavu. Na femme fatale v podpatcích, která jen tak mimochodem vychovává 2 děti a splácí hypotéku. V každym článku můžu být čím chci, zatímco běžný život mě limituje tak, že mi začíná být obrazně kůže malá a mozek mi přemírou myšlenek vylézá ven ušima.

Zážitky bych mohla rozdávat, stejně tak jako razítka bubáků za průsery. Za ty dospělácký průsery, jedničkářka ve škole, propadlík v životě. Směju se, když bych měla plakat, protože už někdy jinak nemůžu. Mám strach, když bych měla být šťastná, protože bych si ten okamžik chtěla udržet navěky a dopředu vim, že je to nemožné.

Jednu jedinou věc ale vim, že nikdy nechci ztratit - ostrý paty a schopnost odrážet se ode dna. Jestli toto má být jediný poselství tohoto blogu pro ostatní - pominu-li benefity, který má to šušlení písmenek dohromady pro mě - budu v tom ráda pokračovat a budu vás rozveselovat, dojímat i prudit dál a dál a dál...

Přečteno

Jó, knížky, to je moje, a čím míň slov zazní doma, tím větší je má potřeba k nim alespoň na chvíli před spaním přičichnout, ta vzácná chvíle ticha, kterou si zvolim jenom já a nikdo mi jí nepřepne ani nepřetne nesmyslnými reklamami na vaginální tabletky a prášky na potenci.

Vlastně ani tu telku moc nemusím, přes den plní fuknci kulisy a čím víc kraválu nadělají holky, tím méně jí potřebuju. Večer je to pak fajn záminka k tomu se pohádat, bejt jízlivá, i když na tom, co dávají mi záleží pramálo. Asi nejsem ten správnej gaučovej typ, nevydržím sedět v klidu a sledovat děj, tu něco poklidit, támhle a co že se to tam teď stalo? Jo, pro někoho jsem i v tomhle nemožná, to to nemůžeš sledovat, ale mně neutíká jen děj filmu, pořád mam pocit, že toho je mnohem víc...

Raději se zavřu do sprchy, neřeším a nepřepínám a pak si chrochtám s knížkou ve vyhřáté posteli, úchylka nebo zlozvyk z doby, kdy poblíž mně neoddychovaly dva sladké zobáčky. A nejradši mám knížky svoje, půjčování mě znervózňuje, že je zpřehýbám, často knížku div nezlomím ve vazbě, vyřešila by to čtečka, ale to by už nebylo ono.

Ok, tak to by bylo menší intro, rozhodla jsem se vyzkoušet i jiný typ článku než je mý kvákání o běžnym životě, tak uvidíme, jak pochodím. Tady je pár mých tipů a doporučení na fajn četbu z poslední doby:

Iva Pekárková - Levhartice

Vlastně ani nevím, proč jsem si zrovna na tuhle knížku vzpomněla, asi že má stylový přebal, komu na tom záleží, ale spíš jsem přemýšlela nad tím, co trochu perverzního a tak nějak jinýho bych sem šoupla. Tohle je plné černochů a sexu s nimi, ale nepleťte si to s Fifty Shades of Grey, trefné hlášky mi občas vyrazily dech, mám ráda, když se věci nazývají pravými jmény (haha!). Četla jsem to už dávno, tak 2 roky zpět a víc, byla jsem tehdy s asi 2-3 měsíční Eliškou v nemocnici na pozorování a tahle knížka mě bavila. Mimochodem, výsledkem tehdy úmorných zvracení bylo zjištění, že se přežírá, prostě jsem neměla to srdce jí odtrhnout od prsu, když tak pěkně sála :-)

Laurent Gounelle - Bůh chodí po světě vždycky inkognito

Další knížka, vlastně všechny tři tituly od tohoto autora, které jsem měla tu čest přečíst (a to si nedělám prču), jsou super, ale ta poslední mi svou geniálností vyrazila dech. Zařadila bych ji do kategorie takové té psychologicko-motivační literatury, tahle ale neomílá poučky o pozitivním myšlení, sebeprosazování a nutnosti používat ve svém životě slůvko ne, jak je dnes moderní. Vtáhne vás do děje, který je svižný a na konci překvapí nečekanou pointou. Je to rozhodně jedna z knížek, kterou není třeba "jen" přečíst, ale chci jí i vlastnit, tedy mít kdykoliv po ruce na čestném místě své knihovny.

Radka Třeštíková - Bábovky

Poslední z chlívku s názvem "recommend" je pro mě vlastně ještě nedočtená kniha od Radky Třeštíkové. "Bábovky" se skládají z myslím 12ti samostatných kapitol o jednotlivých hrdinkách, které se prolínají, ovšem v různých časových rovinách. Jak vygůglovaný popis titulu napovídá, řeší témata jako je nevěra, těhotenství, vztah matka-dcera, ale i třeba homosexualita atd. Ač mi zpočátku autorka připomínala jednu z tzv. supermatek, které mi moc sympatické nejsou (je o něco starší než já a má taky 2 prťata), ta knížka mě strhla a to nejen svou čtivostí a schopností vystihnout skutečné situace (kolik z nich jsem zažila!), tak i neuvěřitelnou promakaností, s jakou na sebe osudy hrdinek navazují. Klobouk dolů, Radko, to nejsou jen cancy nějaký maminy postující na Facebooku :-)

Nó, přečetla jsem toho víc, holky pěkně spinkají a hromady prádla pro mé večery, thanks god, taky nejsou nekonečný. Za zmínku stojí i Ceny od mého oblíbeného Ericha Segala (NE Stevena Segala!), autora románů Doktoři, Love Story atd., což je celkem objemná bichle, pro vás, co to skousnete.

Naopak nálepkou žádná sláva bych ocejchovala bestsellaře Coelha ("Nevěra") i Viewegha ("Biomanžel"). Kluci to podle mě už moc chrlí jak na běžícím pásu a z tvorby poslední doby jde dle mého oka až moc znát, že se tím (psaním) živí. Tím je samo nechci hanit, oba jsou celkem mí oblíbenci, ale umí to líp. Kdo ještě nezná, doporučuji třeba Veronika se rozhodla zemřít (Coelho), slabá, ale výstižná, super příběh a myšlenka.

Ufff, tak jsem na konci, vynechala jsem knížky povídek od ženských autorek (Obermannová, Nesvadbová, Urbaníková), coby fajn nenáročné čtení na záchod, když vám "TO" jde rychle :-) nebo když se ke čtení vracíte zřídka. Ještě se mi tu válí kniha o výchově dětí a o vztazích, obě rozečtené - ehm, podle toho taky mé vztahy dopadají a děti se chovají :-)

Co vy a knížky? Taky byste jimi nejraději zaplnili každičký kout v bytě jako já nebo vám slouží jen jako pevná podložka pod sklenku vína?