My dva a čas

Už delší dobu to mám v hlavě. Něco jsem o tom v poslední dobou četla a dnes a denně na to téma narážím. Je totiž neúprosné. Nikdy se nezastaví a i během psaní této úvahy se mi bez pardónu ukrajuje. Čas.

Neznám nic více relativního. Nebo mě alespoň v tuto chvíli, v tuto minutu, sekundu, sekundy, nic nenapadá. Tik tak, tik tak. Nalévám si mlíko do Cara. Tik. Přepínám televizi. Tak. Snažím se vměstat co nejvíce činností do jedné minuty a využít ho na maximum. Tik. Vím, že co nestihnu dnes, zdrží mě zítra. Tak. Přesně tak.

Pamatuji si na jednu z přednášek tzv. time managementu na VŠ. Přednášející, stará panna v nevýrazném kostýmku špinavé barvy, poukazuje na efektivní plánování času a rušivé faktory během dne, jimž musíme čelit. Rušivé elementy ve formě dětí, zvířat, manžela. Z celého výkladu mi ulpívá v paměti jediná věc: Pes, přibíhající k páníčkovi a lačnící po pohlazení coby užírač času. Vysvětlete mu, prosím, ať se dostaví mezi 15. a 16. hodinou v době pauzy. Ideálně ať předem ohlásí svoji audienci vaší sekretářce či nejlépe pošle upomínku v Outlooku.