Jak už mám tady na blogu pár let zvykem, s končícím rokem ráda bilancuju, a protože byl 2020 myslím celkem specifický pro nás pro všechny, nevynechám svoje komenty ani teď. A že už je načase.
Článek jsem rozepsala na sklonku listopadu. V tý době jsem myslela, že už je vymalováno a že mě v tom roce už nic nového nepřekvapí. Vymalováno nebylo, stěhovaly jsme se až o pár týdnů později (hihi, jak miluji metafory), ale přesto, kdyby se čas měřil tím, kolik se toho stihne, mam už za sebou tisíc jedna let.
Přednovoroční zastavení se jsem si vyloženě vykoledovala, přesto jsem se neprokrastinovala až k tomu, abych něco kloudnýho napsala. A pořád ještě preferuju kvalitu, takže lepší nic než něco, co je k ničemu (no to je věta, ale chápete, ne?).
Covid necovid, rok 2020 mě naučil strašně moc. A ačkoliv jsem ještě pořád dost často smutná z toho, co se děje kolem mě, naučila jsem se být víc v klidu. Ne úplně, ale podstatně víc než třeba před rokem.
Naučila jsem se spát ve dnech, kdy jsem dřív nekonečně bděla. Učím se myslet víc na to, jaký pocity mam já než analyzovat možné myšlenkové pochody druhých. Neskutečně se mi ulevilo. Nechte to koňovi, ten má větší hlavu. Já už ji měla takovou, že bych s přehledem naplnila dvě.
Naučila jsem se radovat z drobností. Ze slunečného dne venku v lese, z točeného piva, které se během jara a podzimu stalo podpulťákem, i z toho, že děti nemůžou chytnout vši při online výuce.
Loňský rok byl zkouškou pro ty, co chtějí všechno hned. Musim říct, že jsem tím docela trpěla a pořád trpim. Od toho asi to slovo "trpělivost", že přitom musíte trpět. Nebo aspoň já, ráda dělam věci rychle, i když teď píšu, klapu do klávesnice stejně zběsile jako se myšlenky rojí v mé hlavě a proto si o mně mnoho lidí myslí, že nedělam věci pořádně, tak omyl, dámy a pánové, rychle a precizně, i to se dá.
Taky nás vyškolil v tom, neztrácet naději. Já už jsem ji ale skoro ztratila, zbývá mi jen kapka. Především nevěřím, že někdy zvítězí dobro a spravedlnost. Že najdu normálního chlapa, kterej ale bude respektovat moji nenormálnost (a taky fakt, že už mam dvě děti, což je pro 99,99% nezanedbatelný detail). Že se to dá někam dotáhnout, když rádi říkáte pravdu a neděláte ze sebe mistra světa amoleta. A tak dál.
Přestala jsem skoro úplně sledovat čété 24. Nejvíc zpráv se stejně dozvíte z toho, jaký zrovna frčí politický vtipy na facu a instáči. Kdo se s kym porval, kdo tajně chlastá a vychází si v noci ven i kdo málem poblil korunovační klenoty. Aspoň je prdel.
Víc než kdy jindy jsem si též uvědomila, jak mi záleží na mé rodině. Že nikdy nevíte, kdy vidíte své prarodiče naposledy. Že čas se nezastaví a nezastaví ho ani epidemie kolem nás. Že ten čas je pořád nejvíc, co můžete někomu pro vás důležitýmu věnovat. Že když pro vás někdo ten čas nemá, tak ho jednoduše mít nechce. Hm a taky že to jsou jediný lidi, co mě nepošlou do prdele s tím, že se chci zase stěhovat. A že mě musí oni stěhovat. Tak za to ď.
Rok 2020 pro mě znamenal ztrátu důvěry. Ale taky nalezení víry. Sama v sebe. V to, že všechno dobře dopadne, když tomu z celého srdce věříme. A když nedopadne, tak to ještě neznamená, že to tak nebylo dobře. Protože někdy to nejlepší pro nás je něco úplně jiného než my chceme.
Přeju vám, vlastně nám všem, ne krásný nový rok. Ale to, abychom se to krásný naučili vidět i v případě, že hodně věcí kolem stojí za hovno.
Protože tohle je challenge 😉
