Back to school

Naše Elí jde do první třídy a musim uznat, že se mi z toho podobně jako z dalších jiných "poprvé" trochu klepe prdel. Pravda je taková, že za pár let už si z toho všeho haló kolem budu pamatovat buď jen to hezký nebo dávat k dobru historky, jak jsem se kde ztrapnila, se kterejma budu ve společnosti za hvězdu. Člověk je tvor mající sklon k selekci pozitivních zážitků, to jsem zjistila i já, která udělam kovbojku i z toho, že došlo mlíko do kafe (horší je už jen když dojde kafe samotné nebo když nejde elektrika, takže si ho nemůžu uvařit, i s mými zásobami na tisíc let).

Největší strachy posledních několika let kupodivu provázely různé etapy mého mateřství. Number one, jak to zvládnu sama s batoletem, vystřídalo po roce, jak to zvládnu se dvěma dětmi, jak to budu dělat s jedním ve školce, s oběma sama, s oběma ve školce a světe div se - obě děti žijou, já taky a máme se čile k světu. 

A co si z toho všeho pamatuju? Byl to fičák, takže zcela upřímně, nic. Jsem vděčná za své psaní, za fotky, za cokoliv, co mi rané dětství holek připomene, ale ještě víc vděčná jsem za to, že umim zapomínat. Na proplakaný polštáře; beznaděj, když má dítě v noci horečku a ta ne a ne klesnout; samotu, ale přesto úlevu, že mě nikdo nebuzeruje a neponižuje; nedostatek financí i ten zasranej pocit zodpovědnosti, kterej vám nedovolí ani marodit, takže se potácíte tak dlouho, dokud se kolečka prostě točí.

 

Když jsem v 18 ti vypadala na 10, doufam, že teď vypadam max na 27...

 

A teď už je najednou přede mnou další level, level, kdy se moje děti stanou chytřejšími než jsem já, protože jsem látku probíranou na ZŠ už dávno zapomněla a na zlomky si asi budu muset vzít doučko, abych jim je vysvětlila. (A doučovat by mě mohl nějakej mladej nadějnej student matfyzu, haha).

A tak tu sedim, dojetím brečim a hltam Milku, kterou jsem koupila i přesto (nebo možná spíš právě proto), že mi holky řekly, že jim tahle nechutná. Je přeslazená jak hovno z nutrie a já se ani neobtěžuji ji lámat pěkně na kostičky, protože jsem káča mlsná, protože jsem stejná jako mé děti a stejně jak ony se povrtam v obědu, a později bych z hladu slupla i kýtu z kance.

A ještě tohle jsem chtěla říct, navzdory všem módně alternativním, bio-, eko-, ezo- a jinejm matkám, já jsem za ten náš klasickej vzdělávací systém ráda. Nedovedu si představit, co by z mých dětí bylo, kdybych je měla učit já doma. Kdyby nepřišly do styku s ničím jiným než s mojí výchovou a vlivem. A myslim, že i přežijeme klasický známkování, školní jídelnu a vstávání na osmou. Život je boj :-) Tak směle do toho :-)

PS: A víte co jediné si pamatuju ze svýho prvního dne já? Že se mamce udělalo ve třídě špatně a já jí tam pak hledala. Měla totiž v břiše bráchu. Já momentálně v břiše nic nemám, krom tý čokolády ovšem, tak snad to všechno zvládneme dobře :-D

Proč jsem začala psát blog?

Píše se začátek roku 2015. Má zatím jediná dcerka Eliška sfoukla před nedávnem první svíčku na dortu a já jsem ukončila resp. byla ukončena z dalšího vztahu. O tom, že za pár týdnů začnu nový zatím nemám samozřejmě ani ponětí. Z typicky nestandartního způsobu rozchodu mám v hlavě milion otázek, které se standartně vynořují na světlo v době, kdy je venku tma a měla bych spát. Jedné noci se mi v mé konspiračními teoriemi zamořené hlavě objeví pár záblesků a nápadů, jak by se má šlamastyka dala vyjádřit jinak než slzami. Ještě v posteli beru do ruky sešit a tužku a zčerstva začnu zapisovat body, které mi napadají. Jsou to jenom sarkasmem podbarvené střípky ze života, přesto když za slabou hoďku dopíšu a zhasnu lampu, spokojeně usnu jako mé malé nemluvně. Idea sepisovat své myšlenky se mě drží i další dny, na procházce s kočárkem vymyslím úvodní text k blogu a zmrzlými prsty ho ťukám do mobilu.

Za pár dní je blog díky mému stále nadšenému neutuchajícímu úsilí a metody "pokus omyl" na světě. Nápady na články zpočátku přesahují mou kapacitu psaní, konečně mám kam směřovat své storky s batoletem i další zážitky běžného dne. S každým postem odložím část napětí osamělé mámy a naberu nový dech. Některá témata mi nabíhají sama, jindy mám prostě jen potřebu se vypsat, a tak tvořím článek za běhu a sama jsem zvědavá, kam se v závěru dostanu. Někdy píšu lehce a s vtipem, jindy mi při korektuře samovolně stékají slzy. Jednu věc ale mají všechny mé publikované texty společnou: dělají mi radost.

Po delší době mám něco fakt svýho, co mi přináší úlevu, baví mě a co mě překvapuje i pozitivní zpětnou vazbou od čtenářů.

Blog je má kámoška, psycholožka, důvěryhodný partner i mladší ségra, který bych mohla radit, jak na život a vztahy. Naštěstí ale mam jen bráchu, kterej tohle všechno ví mnohem líp než já.

A todlencto jsem já, neupravená nofilter, ale šťastná verze sebe samé jaro 2020

Přestože psaní občas na dlouhé měsíce přeruším, blog nikam nezmizí, neuteče ani se neurazí jako parťačka, se kterou přestanete chodit do fitka. Někdy, když si chci jen tak připomenout, jak mi v kterém období bylo, otevřu starý článek a vidím, že teď mi je líp. Jindy, když se zas řítím po horské dráze směrem dolů, napíšu něco a dopředu vím, že teď je sice zle, ale bude líp. Dodám si odvahu už jen tím, že to napíšu, černym na bílou a zpečetím tlačítkem "publikovat".

Díky psaní mám klid, sebejistotu a alespoň občas hlavu vyprázdněnou od nechtěných myšlenek. Můžu se přestat brát na chvíli vážně a bavit se svými přešlapy. A bavit jimi i ostatní. Hrát si na veselou holku, která si se všim poradí a z ničeho si těžkou hlavu nedělá. Na hrdinku, co pohne mrakodrapem a mužskou rasu registruje jen pro zábavu. Na femme fatale v podpatcích, která jen tak mimochodem vychovává 2 děti a splácí hypotéku. V každym článku můžu být čím chci, zatímco běžný život mě limituje tak, že mi začíná být obrazně kůže malá a mozek mi přemírou myšlenek vylézá ven ušima.

Zážitky bych mohla rozdávat, stejně tak jako razítka bubáků za průsery. Za ty dospělácký průsery, jedničkářka ve škole, propadlík v životě. Směju se, když bych měla plakat, protože už někdy jinak nemůžu. Mám strach, když bych měla být šťastná, protože bych si ten okamžik chtěla udržet navěky a dopředu vim, že je to nemožné.

Jednu jedinou věc ale vim, že nikdy nechci ztratit - ostrý paty a schopnost odrážet se ode dna. Jestli toto má být jediný poselství tohoto blogu pro ostatní - pominu-li benefity, který má to šušlení písmenek dohromady pro mě - budu v tom ráda pokračovat a budu vás rozveselovat, dojímat i prudit dál a dál a dál...

Hi dear!

Drazí! Tak jsem zpět a se mnou i mé ničím nepřerušené, přestože dočasně uzavřené myšlenkové pochody. Vcelku elegantně jsem se dostala přes poměrně náročné životní zkoušky a zkouším zas něco úplně nového, o čemž vás budu průběžně informovat.

Svůj první článek si vlastně tvořím v hlavě už delší dobu, přičemž úspěšně prokrastinuju a omlouvám sebe samu kouzelným slůvkem "až". Až dodělám práci, až se přestěhuju, až bude větší klid... A protože nehodlám čekat na to, až ten můj klid doopravdy nastane, protože pak už nebude o čem psát a hlavně taky proto, že si myslím, že to u mně nehrozí....pustím se do něj právě teď a napíšu ho tak, jak leží a běží, jen tak z patra, můžu, jo? :-)

Když si třeba vezmu události posledního roku, nemůžu se zbavit dojmu, jako bych byla pouhou figurkou v obřím Člověče, nezlob se. Coby zapřísáhlý ateista, věřící pouze sám v sebe a ve své kvality (HA HA!), vzdávám hold fousáčovi na pomyslném obláčku, co poněkud neobratně posunuje mou ztělesněnou figurkou směrem k domečku. Nejde mi do hlavy, proč jí opakovaně nechává vyhodit a nasazuje zpět na start. Proč si vším musí projít znovu a znovu? Proč má ta plastová atrapa pocit, že se probudila po roce na stejném místě, ve stejné situaci, ovšem s hlubokou rýhou na čele navíc?

Znám koloběh vody v přírodě. Jsme tady i my proto, abychom se poučeni svými chybami vypařili do oblak a pak zčerstva pokropili půdu novým přívalem zážitků? Jestli ano, budiž. V mém kropítku totiž hned tak voda nedojde :-) A budu opakovat staré známé chyby? Tramtadadá.... :-) Nechme se (všichni) překvapit ;-)