Drazí! Tak jsem zpět a se mnou i mé ničím nepřerušené, přestože dočasně uzavřené myšlenkové pochody. Vcelku elegantně jsem se dostala přes poměrně náročné životní zkoušky a zkouším zas něco úplně nového, o čemž vás budu průběžně informovat.
Svůj první článek si vlastně tvořím v hlavě už delší dobu, přičemž úspěšně prokrastinuju a omlouvám sebe samu kouzelným slůvkem "až". Až dodělám práci, až se přestěhuju, až bude větší klid... A protože nehodlám čekat na to, až ten můj klid doopravdy nastane, protože pak už nebude o čem psát a hlavně taky proto, že si myslím, že to u mně nehrozí....pustím se do něj právě teď a napíšu ho tak, jak leží a běží, jen tak z patra, můžu, jo? :-)
Když si třeba vezmu události posledního roku, nemůžu se zbavit dojmu, jako bych byla pouhou figurkou v obřím Člověče, nezlob se. Coby zapřísáhlý ateista, věřící pouze sám v sebe a ve své kvality (HA HA!), vzdávám hold fousáčovi na pomyslném obláčku, co poněkud neobratně posunuje mou ztělesněnou figurkou směrem k domečku. Nejde mi do hlavy, proč jí opakovaně nechává vyhodit a nasazuje zpět na start. Proč si vším musí projít znovu a znovu? Proč má ta plastová atrapa pocit, že se probudila po roce na stejném místě, ve stejné situaci, ovšem s hlubokou rýhou na čele navíc?
Znám koloběh vody v přírodě. Jsme tady i my proto, abychom se poučeni svými chybami vypařili do oblak a pak zčerstva pokropili půdu novým přívalem zážitků? Jestli ano, budiž. V mém kropítku totiž hned tak voda nedojde :-) A budu opakovat staré známé chyby? Tramtadadá.... :-) Nechme se (všichni) překvapit ;-)
Žádné komentáře:
Okomentovat