Co bych ráda naučila své dcery

 1. Aby byly zdravě sebevědomé

Už se u nich totiž projevuje to, co mám já. Proč mam tak světlý obočí, vypadam jak debil. Chtěla bych mít jinou pusu, ta má "nejde nalíčit malovátkem". Já si asi tak od 10 let připadala tlustá. Nebo možná ještě dřív, v dobách modrých trenýrek na těláku a do nich zastrčeného bílého trička. Už tehdy jsem záviděla holkám bez zadku a stehen a vůbec by mě nenapadlo, že někomu by se třeba ta vyšpulená macatá prdel mohla líbit.Ve snu ne. Proto ji má každý jinou, he? Tak prostý a přitom logický. Což neznamená, že bych teď kdovíjak milovala své tělo. Jen si uvědomuju, že jsou horší :-) Cizí špeky prostě zahřejou na srdci, co si budem. 

A ještě jedno tajemství vám, holky, k tomu povim. Obočí jde snadno nabarvit. Pusa se zas opticky zvětší leskem (i když prakticky o tom vim houby, sama mám hubu jak černošský náčelník). Na každý nedostatek najde chytrá holka vychytávku. Akorát dutá hlava, ta duní pořád stejně.

2. Aby nesoutěžily s muži

Hlavně ne ve vztazích. Dokud budete pořád moc silné, zůstanete samy. Bez ohledu na to, kdo koho opouští.

 

3. Aby byly soucitné a empatické

A dokázaly dobře rozlišit, kam soucit a empatie ještě patří a kam už ne. Aby se nenechaly snadno zmanipulovat a tahat za nos.

 

4. Aby měly smysl pro humor

Slzy a slzy od smíchu jsou pořád ta stejná slaná tekutina. Naučit se bavit na svůj účet ve chvíli, kdy je mi fakt smutno, je schopnost, kterou se snažím osvojovat a posilovat. I když možná jsem jen víc a víc cynická. Kdo ví.

 

5. Že každý den není posvícení

Blbou náladu můžou spravit palačinky k večeři. A dobrou zas zkazit drobivá bábovka. Nedělat nic vás neposune nikam. Co si vyberete?

6. Že někdy něco odfláknout není slabost a lajdáctví

Lajdáctví je srát na to pořád :-)

 

7. Že nejdůležitější na světě samy pro sebe jste vy

Nikdo jiný. Ani vaše děti, ty vám "ukradnou" jen část toho času tady. 5 let už žiju sama jen pro vás. A vy víte, že někdy přijde chvíle, kdy zoufale a hystericky křičim, prosim vás, abyste mě poslechly a nebo naopak mě skolí migréna a plazim se nadopovaná do postele a nechám vás v klidu, až moc velkym. To jsou ty mezní chvíle, kdy musíte existovat jen pro sebe. Urvat si to za každou cenu. A já věřim, že to pochopíte. Jste totiž moje.

 

TBC - dnes neukončuji, myslím, že ten výčet bude mít ještě pokračování. A budu ráda, když mi napíšete do komentářů, jak to máte s dcerami (syny) vy.

Stará páka dobře páčí

Pětatřicet pomyslných svíček zhasnuto a pokud si dobře vzpomínám, slibovala jsem článek reflektující mojí náladu kolem toho.

Je mi 35 a nevím, jaké je moje nejoblíbenější jídlo. Tak triviální otázka, na kterou vám odpoví i 2leté dítě. Já prostě nevim. Umim si vybrat z menu, umim si zvolit z nabídky 2 jídel v kantýně, ale co je nej a co bych chtěla jíst jako poslední v den své smrti netuším.

Nikdy jsem nestála na lyžích. Holka z Aše, kde kopec rozhodně není sprosté slovo nikdy neobula na nohy přezkáče. Na lyžařské výcviky jsem coby velmi společenská osoba ale vždycky moc ráda jezdila a užívala si s radostí ten pocit, kdy zapíchnete běžky spolu s hůlkami do haldy sněhu před hospodou. "Sláva, ukradli mi lýže!"

Nikdy jsem se nevdávala. Jednou jsem byla zasnoubená. Hrozně, hrozně dávno. Chtěla bych strašně říct že už ne, ale pořád na tu lásku se svatbou věřim. Sice opatrně a trochu nedůvěřivě, asi jako děti na prvním stupni základky, když jim spolužáci tvrdí, že neexistuje Ježíšek a oni váhají, zda si nechat ukrást své sny, ale věřím.

Čarodějka

Pfffffff, sfoukla svíčku a spláchla zbytky ohořelého papíru do odtoku. "A jsi jasnej, frajere", ušklíbla se pod fousy, né úplně bez vlivu dvou vypitých skleniček vína. V tu chvíli na ni jako zázrakem po několika probdělých nocích padla únava a odploužila se do svého kutlochu v patře. Osvícený displej mobilu na ní naposledy zamrkal, teď už ho s klidným svědomím vypne a děj se vůle boží - nebo spíš moje vůle - proběhne jí jako poslední hlavou než usne hlubokým spánkem nemluvněte.

Dobře už poznala tu chvíli, kdy je třeba se přestat spoléhat na svůj vtip a šarm (za krásnou se nikdy nepovažovala, přestože jí okolí tvrdilo často opak) a nechat odplout to, co jí nečinilo šťastnou. Ostatně, nedělala to poprvé, rozhoupat se k činu však bylo na celé téhle akci Z to nejtěžší. "Není první ani poslední", povzdechla si a sepsala svůj statement na kus papíru vytrhlého ze školního sešitu, které její otec-pedagog fasuje v práci. Má vyzkoušené, že tenhle dobře hoří. Pak už jen bedlivě pozorovala, jak plameny ze svíčky mlsně olizují ten pár slov "ať mě prosím nechá být".

Není žádná sibyla, ale když potřebuje pomoc, oheň a voda fungují spolehlivě. Vyšlo jí to v lednu, vyjde to i teď a až vše odezní, vyčaruje si někoho novýho, tak vo co go. Po pár dnech zamáčkne slzu v oku, po týdnu rozhlédne kolem sebe, uplyne měsíc a přiletí noví motýlci do břicha.

Jen musí líp přemýšlet, jaký bude tentokrát, aby to zas nezkonila jako vloni. Není vždy produktivní, chtít "někoho, kdo mě bude milovat, obdivovat a postará se o mě". Tedy, zpočátku paráda, mobilní oťukávání, kafe a večeře, víno a oběd, kytička pro radost. Všechno je tak milé, že čarodějce naroste sebevědomí jak nikdy a zašlape kontrolku blikající při slovech, proč na mě nemáš čas, když já si vzal volno? Najednou nemá radost, ale spíš výčitky, proč nemám čas, proč toho mám tolik, proč nic nestíhám, proč nechci vzít telefon... No jo? Proč sakra nemůžu vzít ten zatracenej telefon?

Zapomněla totiž na jednu drobnou, avšak nezanedbatelnou věc. Zapomněla ona chtít milovat a kde není citu, tam není pomoci. Chtít lásku jen dostávat je málo. O všechno dobré je lepší se podělit, člověka to činí šťastnějším. Podruhé už tedy stejnou chybu neudělá a potřetí? Koho nechá odkouzlit poté?

Přesto je její život tak racionální, jak jen může být. Práce v kanclu, průměrné auto koupené na půjčku, průměrný byt na hypotéku na průměrném maloměstě, kde lišky dávají dobrou noc. Za sebou má průměrné vztahy průměrného počtu (nebylo jich 5, ale ani 40), bere průměrný plat a její průměr v pase je ...no, to je vlastně obvod, tak nic. Ale je ještě natolik dobrý, aby se za ni otočili nejen starší a vrstevníci, ale taky mladší a bohužel i zadaní muži.

Svět se zastavil...

...a my s ním. Najednou není třeba nařizovat si na ráno budíka, hnát se do školky, do práce, zase do školky a domů, řešit infarktové stavy a vracet se 3x zpátky pro rukavice, náhradní věci a cvičky. Nemusím v práci řešit a prosazovat (či odmítat) urgentní objednávky, nemusím skoro vůbec tankovat, nemusím se omlouvat, proč někam nedorazím, protože mě nikdo nikde ani neočekává.... Zvláštní. Nyní mám moře času na věci odložené do škatulky "ažbudejednoučas". 

Teoreticky tedy dělám celé dny toto:

• Píšu a to na prvním místě, vylepšuju blog, mám spoustu super nápadů a z návalů kreativity dělám stojky.
• Čtu všechny ty skvělé knihy, hlavně ty motivační a vzdělávací, co jsem si doma nasyslila. Vyhýbám se naopak Facebooku, Instagramu i slaboduchým článkům a astropředpovědím.
• Pravidelně cvičím jógu podle Youtubu. Nebolí mi záda, krční páteř a cítím, jak se mi zpevňují paže a břicho.
• Třídím šatní skříně dětí a ihned prodávám vyřazené věci. Za získané peníze dokupuji vše potřebné, abychom byly připravené na novou sezónu.
• Třídím svoji šatní skříň a dle metody Konmari vyhazuji vše, co je obnošené, nelichotící či malé (velkého nic krom těhotenských kalhot a trik už nevlastním).
• Protože mám všude uklizeno, vrhám se na perličky typu čištění filtru sušičky, přesazování kytek, úklid botníku, vysávání za skříněmi, výroba strouhanky z 20 kg sušených rohlíků, vracení prázdných lahví (ty pak přivezu z krámu zpátky domů, protože je zapomenu vrátit), praní záclon (náhlé množství světla v bytě nám s holkama způsobí zánět spojivek) a mazání starých mailů v emailové schránce.
• Každý den vstávám s pocitem být lepší máma. Připravovat zdravé svačinky, nesmažit spíš dusit (nebo vařit na páře, což v mém podání zní skoro jako sprosté slovo..), nerozkazovat, ale mluvit pomalu, přátelsky a trpělivě a neudělovat dětem nevyžádané rady ze světa dospělých. 
• Jsem tak strašně moc happy, že bezpečně zavřená doma nemusím řešit vztahy, že si googluju jména všech mužů ve věku 20-55 let v okruhu 2 km a sepisuju si ve sloupcích jejich pro a proti. Přitom dostanu spásný nápad otevřít si detektivní agenturu, kdyby mě v krizové době vyhodili z práce.
• Namísto oplakávání své sbírky rtěnek vylaďuju důmyslné kočičí líčení očí, které má za cíl uhranout v sekundě každého ze seznamu mužů v okolí 2 km viz bod výše.

Jak se máš?

Protože bych nerada ustálila frekvenci svých příspěvků na to, abych vás s každým vítala do nového ročního období (pomalu to tak začínalo už vypadat), tak teď jen informativně o tom, co právě dělám, zažívám a řeším :-)

1. Nechápu - jak ten čas běží. Asi nejotřepanější klišé ever, ale jakoby to bylo včera, co jsem psala článek o loňských Vánocích. Tak abych se neopakovala, letos budou (doufám) v podobném duchu. Kdo by si chtěl připomenout, odkaz je zde: https://muzesetostativam.blogspot.com/2018/12/pre-christmas-time.html. 
Mimochodem, dneska si holky psaly Ježíškovi. Andulka (mladší) si po pár tradičních napučovacích scénách kolem obrázku nakreslila jako první dárek kalhotky. Přišlo mi to dojemný. Asi nechce dědit furt po ségře. Spoďáry jsou prostě základ. (Moje máma: "Ať máš hezký kalhotky, kdyby se něco stalo a museli tě odněkud vyprošťovat :-D)

2. Maskuju - únavu, otoky a pandí kruhy pod očima, špeky, mastný vlasy, blbou náladu, oloupaný nehty, zadrobený koberec i flekatý triko. Den ode dne větší challenge i pocit marnosti. Za poslední rok si připadám tak dospělá jako nikdy předtím. Je fajn pocit, že si můžu ve 2 ráno číst i sežrat z hladu v posteli suchej rohlík a vím komu zavolat, když se mi něco rozbije (divný je, že pořád ještě existují chlapi, kterým je divný, že doma nevlastním ani šroubovák..). Smutek pak přebije vztek na nespravedlnosti světa, únava nebo Persen. Radost mám z holek, vůně kávy, čerstvě nalakovanejch nehtů a super songu v autorádiu puštěnýho na plný pecky. Baví mě pozorovat děti jak zpívají anglicky, baletí či v něčem jiném - samozřejmě po mně - vynikají. Nebaví mi, když jsou stejně tak po mně protivný, náladový, drzý, sprostý a urážlivý. Tak nějak od přírody s tím neumím pracovat...

3. Myslím - v zásadě nejvíce na toho, kdo mě má kdesi. Odháním ty, co zas na myslí na mě a starají se. Návrat do pubertálních let asi. Nicméně učim se nechávat tyhle myšlenky stoicky plynout a nenechat se jimi ovládat tak jako dřív (volně přeloženo: už kvůli nikomu nebrečim a nechlastam 2 noci, nehubnu - což je celkem škoda, a i když jsem ještě pár mílí od toho nad něčím jen tak mávnout rukou, snažím se užít si aspoň toho momentálního relativního klidu, který mám :)) A využít ho produktivně, třeba k psaní, že ;-)

Náladová

Jsou dny, kdy máte pocit, že se vám nic nedaří. A pak jsou taky dny, kdy se ten plíživý pocit změní v ABSOLUTNÍ přesvědčení, že tomu tak je. Nespokojenost v sobě ventiluju ven a setkávám se pak vcelku oprávněně s nepochopením ze strany dětí. Jaktože TA máma, která je zvyklá, že zopakovat požadavek 8x je naprosto běžný standart, najednou vyletí jak raketa a smete s sebou nejenom lego ze stolu, ale i větší část vybavení a obvodové zdi našeho rádoby 2 plus kk. Jaktože máma, která je jinak splachovací a bezprostředně po hádce vytáhne z kredence Kinder čokoládku, najednou sedí na schodech a brečí. Děti nechápou a já s nimi. 

Jsou to hormony, postavení hvězd nebo jen konfrontace s tím, že ostatní se mají (nejspíš) líp? Že mi nikdo nerozumí, dostatečně mě nelituje nebo naopak nevyžádaně lituje, což je ještě horší? Do toho jako na potvoru venku prší, došel benzín a víno a já nemam zbla ani trochu nápad, o čem napsat tenhle článek, protože když není s kým (dospělým) mluvit, je tohle ta nejlepší náplast na duši. 

"Holka, ty se zoceluješ", řekl mi tuhle jeden známej, když jsem si v poklusu s úsměvem povzdechla, jak je organizačně náročný skloubit práci, školku, kroužky, děti a jejich tatínky. Zoceluju, jenže přijde chvíle, kdy i to brnění na mně praskne, a jak mi nevadí a nezajímá, co si kdo druhý myslí, najednou je ten free pocit uplně v riti. Najednou začnu řešit i to, jak se tvářil sousedův pes, když ochcával roh u vchodových dveří a pak mi nezbývá než si po sluníčkovsku začít v mysli vyvolávat okamžiky štěstí.