Zpověď svobodný mámy

Kdysi jsem zde v úvodu napsala jednu věc, že nechci, aby byl můj blog vnímám pouze jako deníček pro vylití srdéčka svobodné maminy. Vůbec to slovní spojení ve mně vyvolává nevoli, když se to napíše zvlášť, je to hned lepší, protože částečně svobodná si přeji být i ve vztahu (vlastně si svou svobodu dost hýčkám, uzurpátoři nemají v mém světě žádnou šanci) a na to, že jsem matka, jsem hrdá od okamžiku prvního pozitivního těhotenského testu (u toho druhého už jsem omdlívala, ale to sem momentálně nepatří).

Protože je ten blog ale výhradně můj a slouží primárně pro moji úlevu (to, že si články čtou i další lidé, občas s pozitivní odezvou, je jen příjemný bonus), dovolím si dnes trochu popustit uzdu svým emocím a vypsat se z toho, co takovou svobodnou mámu jako jsem já, ale i tisíce dalších nejvíc trápí.

Jen pro pořádek v úvodu, děti mám dvě, 2 roky od sebe, se dvěma různými otci. Neptejte se raději, jak se to přihodilo, odpovědět mohu pouze to, že zcela přirozeně a ano, mám červený VŠ diplom (zaprášený, někde) a mozek občas používám.