Po čem ženy touží

Myslím tím nás, dospělý holky, citlivý i otrlý, nesmělý i sprostě mluvící, plačtivý i bojovný v závislosti na postavení luny i našeho cyklu, osamělý i promiskuitní, a přitom tak strašně moc toužící po svobodě. Jo, přestože jsme momentálně samy, tak po svobodě. Kdo tě nechá dýchat a být sama sebou, je tvůj, to mi trvalo skoro 38 let, ale už to vim. Říká se, že ženy nevědí, co chtějí a nedaj pokoj, dokud to nedostanou. Nesouhlasím. Dost dobře víme, co chceme, jen se nám to nedostává v té správné míře.

Od našich o 10, 15 či 20 let mladších já se totiž lišíme v jedný podstatný věci - máme toho teď už setsakra hodně za sebou a pokud hledáme "něco" novýho, zkušenosti nám v tomhle případě úplně nehrajou do noty. Je těžší nechat se okouzlit. Je těžší oblbnout naše antidebilové radary a zasáhnout srdce. Je těžší vytáhnout nás ven. Je těžší přijít s něčím novým. 

 

Víme, jak chutnaj různý druhy vína, masáže si dopřáváme pravidelně samy, protože jinak bychom po celodenním sezení v kanceláři ani neotočily hlavu (jo, ten vtip s "otoč se celá" známe), dostaly jsme už různé fotky, od těch, kde je neuměle odstřižená bývalka až po stojící péro, dokážeme předpokládat budoucí reakce a bohužel i nereakce. Mimochodem kdysi na gymplu nám bylo v občanské nauce (existuje ještě vůbec takový předmět??) řečeno, že nelze nekomunikovat. Že i tím, že někoho nepozdravíme vlastně komunikujeme. Dáváme najevo svůj postoj. Mlčení je vlastně komunikace nejsilnějšího kalibru.

 

Zároveň je tak snadné a pro chlapy logické nás chtít za milenku. Svobodná matka je večer vždycky doma. O víkendu nepaří s kámoškama na wellnessu, nevymetá akce ani netahá sirky o to, od koho se zrovna nechá pozvat na večeři. Udržuje příjemné teplo domova, má navařeno, čerstvě povlečeno a je lačná po objetí. Večer má čas i místo v posteli. 

Tak jsem se dostala do fáze, kdy mě věta "zašukáme si" na displeji mobilu nepřekvapí. Citlvivější jedinci to zaobalí, obsah je ale i tak zřejmý.

 

A proto hodně čtu. Raději knihu. Tu můžu, na rozdíl od lidí, zavřít, když mě nudí. Můžu do ní drobit, vylejt šampaňský i okamžitě usnout a neurazí se. Nevadí jí, že mám menstruaci, chlupatý nohy a možná taky covid, protože už týden v kuse smrkam. Nevadí jí, že čtu i jiné knihy, můžu jí třeba i na půl roku zavřít a pak se k ní vrátit. Bez výčitek a vysvětlování.

Někdy je problém i v tom, že prostě jedeme na 200%. Já to tak teda vždycky měla. Po hlavě do vztahu, rychle se přizpůsobit, nenechat prostor pro pochyby nebo čas o samotě. Zlé předtuchy a červíky v hlavě honem zašlapat a udusat tou krásnou rodící se a hlavně pravou láskou. Být furt k dispozici, případně se do nebes omlouvat, když fakt nemůžeme. Nekonečně přemítat o tom, co si myslí, přeje a cítí ten druhý, dopodrobna interpretovat každou jeho reakci i nereakci. Překonávat stále jediného člověka, o kterýho máme závazek pečovat až do smrti. Sebe. A pak se divit, když ani pro toho druhého nejsme my na prvním místě. Ani na druhym, možná ani na třetím. Nás přece taky už otravovalo, když jsme každý den našli ve školní tašce ke svačině tatranku. A co s náma teď udělá ta stejná tatranka, kterou dítě nedojí? No, moje děti ji dojí a sobě jí z principu nekupuju. Pointu znáte.. 

Děti jsou další citlivý téma v dospělém vztahu, ať už tu tatranku sežerou nebo ne. Jo, téměř každá už po 30 hledá partnera pro život a teda i potenciálního zploditele. Pokud ne, tak už nějaké děti máme z předešlých vztahů, který chtě nechtě nelze ignorovat. My jsme tři a to už je na jednoho pořádná nálož estrogenu. Divočina a nebezpečná jízda na safari. S probouzejícími se dětskými hormony začínám doma šílet i já. A tak jsme zralé na krotitele všechny 3. Ano, toužíme po tom, být podrobeny.

Já jsem jim darovala velkou část sebe. Kvůli nim vstávam a chodím do práce, která je pro nás všechny "momentálně vhodná". Nemůžu vyspávat a ani ponocovat, nemůžu psát ani bejt kreativní, nemůžu snít ani nakreslit domeček jednou čarou někam do dokladů. Můžu jen zlobit se sama na sebe, ale taky bejt hrdá, protože hůř už bylo. A tak se učím ukrajovat si chvilky jen pro sebe a je jich tak málo, že si celkem rozmyslim, jestli a s kym se o ně chci dělit...

Dospělý holky nechtějí být alternativou. Jednou z těch, co pozval na kafe a ona souhlasila. Chceme být "toujedinoucosnípijukafe". Minimálně Starbucks a ne vyčichlá standartka z jednoty. 

Bohužel dnešní doba je rychlá, moc rychlá. Nepřeje pomalému dobývání, nemůžeš ty, může jiná, cest la vie. Vždyť nás to stojí jenom tolik úsilí, coby swipnout prstem do strany. Chceš, nechceš? Někdy si říkám, s prsty v sádře by byl svět třeba zase na chvíli normální..

Před časem jsem vysvětlovala svejm bystrejm holkám, co je to mužské ego. A to na zcela konkrétním příkladu na dálnici. Předjížděla jsem zrovna černýho mercedesa (možná to byl bavorák, nevim), koukam na pána za volantem a povídam jim, děti, koukejte, jak nás za chvilku předjede zas on. Trefila jsem se přesně. Od tý doby ví, "že páni nemaj rádi, když je holky předjedou". A tak je to i v našem singl lifu. Správnej chlap musí mít koule na to, nechat se předjet. Musí nás naučit zabrzdit, když je třeba. Zkrotit, když řežeme zatáčky. Naučit nás zacouvat, abychom mu neodřely blatníky tak jako je už máme za ta léta odřené my. A taky brát ohled na naše spolujezdce na zadních sedadlech a podat jim včas blicí pytlíky. Šťastnou cestu!

P.S.1: Nejspíš ne každý se mnou bude souhlasit. Každý to máme, jak to máme. Já raději sama než nerada s někým. Viděli jste film "Nevěsta na útěku"? Banální romantická komedie, přesto mě teď napadl jako příklad. Julia totiž, podobně jako já, utíkala jen do té doby, než zjistila, co vyhovuje jí. Co má ona ráda. Pak teprve mohl přijít Richard. 

P.S. 2: Tenhle článek je vlastně staršího data a našla jsem ho teď neuveřejněný mezi rozepsanými. Je pořád aktuální. Napsanej tak, jak to cítím. Já mam zatim, stejně jako Julia, na nohou tenisky. Chtěla bych je sundat. Obout převysoké lodičky a až mě začnou tlačit, nechat se nosit na rukách. 

 

První půlrok over

Já to vim. Že jsem už půl roku nic kloudnýho nenapsala, nic souvislýho krom několika postů s krátkými výkřiky do tmy. I když, mezi námi, někdy je stručné vyjádření nade vše a jindy zas mlčení řekne více než hodinový monolog. Co jsem tedy celou tu dobu dělala?

Hodně jsem byla mámou, učitelkou, kuchařkou a hospodyní, což je kvarteto, díky němuž vám každej rozumně uvažující doktor napíše rovnou propustku do blázince. Já to mam asi jinak, já díky němu stojim na nohou. Protože vim. Protože musim. Protože vim, že musim. Až budete v životě moc lítat v oblacích, pořiďte si děti. Vrátí vás na zem. Naučí vás bejt praktický. Plánovat. Mít po ruce svačinky, pitíčka, vlhčeňáky a pytlíky na blití. Mít pravidelnej režim. Naučí vás šlápnout na brzdu, když se jim zvedá žaludek i přidat plyn, když jedete na rentgen. Upozadí sice částečně vaše potřeby, ale zase díky nim poznáte, co je fakt důležitý a co vám nestojí ani za zlomenej nehet. S nimi se naučíte dělat si manikúru sami. 

Hodně jsem spala. Kupodivu i v dobu, kdy jsem až doteď nikdy nespala. Třeba v sobotu odpoledne, když mám volnej víkend. Pro někoho (i pro mě až do této doby) škoda času, pro mě nyní investice do zdraví, migrény zahnané do pryč i načerpaných sil. Taková trivialita, přitom člověku trvá 36 let než na to přijde. Tramtadadá!

Hodně času jsem trávila sama. Neodpírala jsem si sociální kontakty, i během lockdownu jsem trávila kolik chci času "se svými" lidmi, ve své bublině a velmi nezodpovědně se jich i dotýkala svými nevydezinfikovanými pařáty. Nicméně jsem zjistila, že nemusím být za každou cenu "někde". Po dvou letech zvládnu strávit sama sobotní večer doma v obýváku a nemusim mít nikoho na messengeru ani posléze v povlečení. Nemám obsendatní potřebu komunikovat, když neni, co říct. A někdy prostě radši mlčím, i když JE co říct. Umim bejt v tichu bez reklam nebo zpráv v pozadí. Jo, trochu mě to někdy zděsí. Jestli ze mě neroste na starý kolena asociál, paní z parku s holubama ze Sám doma 2 nebo tak něco. I když ten mokrej bandita by byl asi horší, potřebu krást zatim nemam.. 

Málo jsem se smála. Přibylo mi sice hafo vrásek, ale minimum těch od smíchu. Těch, co jsou tak sexy na chlapech a atraktivní u vážených starších dam. Já mam jen ty debilní na čele, do kterejch zalejzá make-up, takže jsou pak vidět ještě víc, a vám nezbejvá než si hodit korunou, jestli raděj vypadat jak pinda bez make-upu nebo s ním. Dilema vám povim.

Nicméně jsem zjistila, že lidi se pořád rádi baví, nejvíce lajkované příspěvky jsou stále vtipné storky vyšpuleným papulám a vystrčeným kozenkám navzdory. Tak na zdraví všech kozenek, já se chci víc smát. A uznávám, je to činnost, která se ve spánku nebo když jsem sama se sebou provádí dost blbě. 

Plánovala jsem si, co všechno udělám a pak to nedělala. Psala si seznamy, kde jsem pak činnost odškrtla coby splněnou, přestože jsem ji teprve "začala" dělat. Třídila jsem oblečení stylem, že se mi tašky neustále válejí v rohu obýváku a čekají, až do nich zhubnu (mezitím mám 1, 2, 3 kila navíc) nebo až porodim další děti (=holky), kterým to bude. 

Máma

Jsem máma

Chtěla bych

Dát svět zas do pořádku

Zpívat a tancovat

Nepředvést žádnou hádku 

Neklít a hubovat

Být modlou pro své děti

Zasít a sklízet jen

upřímnost, radost, štěstí

 

Jsem máma, vynikám

vlastnostmi supermana

uvařit, přivrtat

ač levá, zvládnu sama

Jsem máma 

Manažer, ředitel zeměkoule 

Cokoliv zařídit 

Zvedá mě do vrtule

Jsem máma

Nezvládám 

Reakce bez emocí 

Vše, co je přehnané 

Honí mě dnem i nocí 

Jsem máma 

Věřte mi

Pořád i trochu holka

Co brečí, když na ni

Každý bez něhy kouká 

Jsem máma 

Neumím 

Sníst tu poslední porci

Co kdyby se někdo 

Rozhodl nasvačit v noci 

Jsem máma 

Někdy však 

Tajně bych chtěla nebýt 

Pařit a flámovat

Poslouchat v klubu bigbít 

Když se však poštěstí

Je mi najednou divně

Neumím vypnout tu

Konzervu ukrytou ve mně

Jsem máma 

Nechápu 

Proč je tak těžký chápat 

Milovat, tolerovat

Na horu štěstí se drápat

Jsem máma 

Nechci míň

Než je milovat hodně 

Cokoliv jiného 

Je totiž dost o hov..

Womenzone

Moje holky. Ještě nedávno plešatý miminka, teď zlobidla s vlastním názorem a taky parťačky, který mě umí rozčílit, rozesmát, ale i podržet. Taky pochválit, "Mami, ty se teda oblíkáš stylově, když jdeš do práce." Malá módní policie, která na mně nenechá nit suchou.

Taky jsou dost podezíravé: "Proč máš na sobě to tričko po XY?" "Ty ses spletla?" "Nebo ho máš furt ráda?", cení na mě starší a zkušená Eli své absentující přední zuby.

Slečny, které ví, že na dvou židlích se sedět nedá a které si nechají se zájmem vysvětlit, co to znamená tahat někoho za nos.

Moje zrcadla, mentorky i nejlepší kamarádky. Mé dva důvody, proč vždy vstanu, i když je mi mizerně, pod psa a jsem po vopici.

Má téměř permanentní společnost, díky které ale zůstávám přesto sama. Tři brejlatý prdelatý plavovlásky, víly ošlehaný životem, co si dají k večeři bonbóny a zapijí to Birellem. Sesterstvo neohrožených, který jásá v přítomnosti opačnýho pohlaví, ale je si plně vědomo toho, že slabé kusy zkrátka odpadnou.

Moje sladké komplikace a zdroje stoprocentně uvěřitelných výmluv. V jejich přítomnosti věta "Nemám čas na kafe, sorry jako" dává hned jiný rozměr a smysl. Pochopí ho i hluchoněmej. A dokonce i úplně blbej.

Zpověď svobodný mámy

Kdysi jsem zde v úvodu napsala jednu věc, že nechci, aby byl můj blog vnímám pouze jako deníček pro vylití srdéčka svobodné maminy. Vůbec to slovní spojení ve mně vyvolává nevoli, když se to napíše zvlášť, je to hned lepší, protože částečně svobodná si přeji být i ve vztahu (vlastně si svou svobodu dost hýčkám, uzurpátoři nemají v mém světě žádnou šanci) a na to, že jsem matka, jsem hrdá od okamžiku prvního pozitivního těhotenského testu (u toho druhého už jsem omdlívala, ale to sem momentálně nepatří).

Protože je ten blog ale výhradně můj a slouží primárně pro moji úlevu (to, že si články čtou i další lidé, občas s pozitivní odezvou, je jen příjemný bonus), dovolím si dnes trochu popustit uzdu svým emocím a vypsat se z toho, co takovou svobodnou mámu jako jsem já, ale i tisíce dalších nejvíc trápí.

Jen pro pořádek v úvodu, děti mám dvě, 2 roky od sebe, se dvěma různými otci. Neptejte se raději, jak se to přihodilo, odpovědět mohu pouze to, že zcela přirozeně a ano, mám červený VŠ diplom (zaprášený, někde) a mozek občas používám. 

Svět se zastavil...

...a my s ním. Najednou není třeba nařizovat si na ráno budíka, hnát se do školky, do práce, zase do školky a domů, řešit infarktové stavy a vracet se 3x zpátky pro rukavice, náhradní věci a cvičky. Nemusím v práci řešit a prosazovat (či odmítat) urgentní objednávky, nemusím skoro vůbec tankovat, nemusím se omlouvat, proč někam nedorazím, protože mě nikdo nikde ani neočekává.... Zvláštní. Nyní mám moře času na věci odložené do škatulky "ažbudejednoučas". 

Teoreticky tedy dělám celé dny toto:

• Píšu a to na prvním místě, vylepšuju blog, mám spoustu super nápadů a z návalů kreativity dělám stojky.
• Čtu všechny ty skvělé knihy, hlavně ty motivační a vzdělávací, co jsem si doma nasyslila. Vyhýbám se naopak Facebooku, Instagramu i slaboduchým článkům a astropředpovědím.
• Pravidelně cvičím jógu podle Youtubu. Nebolí mi záda, krční páteř a cítím, jak se mi zpevňují paže a břicho.
• Třídím šatní skříně dětí a ihned prodávám vyřazené věci. Za získané peníze dokupuji vše potřebné, abychom byly připravené na novou sezónu.
• Třídím svoji šatní skříň a dle metody Konmari vyhazuji vše, co je obnošené, nelichotící či malé (velkého nic krom těhotenských kalhot a trik už nevlastním).
• Protože mám všude uklizeno, vrhám se na perličky typu čištění filtru sušičky, přesazování kytek, úklid botníku, vysávání za skříněmi, výroba strouhanky z 20 kg sušených rohlíků, vracení prázdných lahví (ty pak přivezu z krámu zpátky domů, protože je zapomenu vrátit), praní záclon (náhlé množství světla v bytě nám s holkama způsobí zánět spojivek) a mazání starých mailů v emailové schránce.
• Každý den vstávám s pocitem být lepší máma. Připravovat zdravé svačinky, nesmažit spíš dusit (nebo vařit na páře, což v mém podání zní skoro jako sprosté slovo..), nerozkazovat, ale mluvit pomalu, přátelsky a trpělivě a neudělovat dětem nevyžádané rady ze světa dospělých. 
• Jsem tak strašně moc happy, že bezpečně zavřená doma nemusím řešit vztahy, že si googluju jména všech mužů ve věku 20-55 let v okruhu 2 km a sepisuju si ve sloupcích jejich pro a proti. Přitom dostanu spásný nápad otevřít si detektivní agenturu, kdyby mě v krizové době vyhodili z práce.
• Namísto oplakávání své sbírky rtěnek vylaďuju důmyslné kočičí líčení očí, které má za cíl uhranout v sekundě každého ze seznamu mužů v okolí 2 km viz bod výše.

Intro 2020

Nechce se mi. Rekapitulovat loňskej rok, sčítat vítězství a porážky ani se dopředu sama porážet tím, že si budu dávat předvídatelný předsevzetí. Nechci cvičit ani meditovat, přestat mlsat ani si kazit únor nesmyslnou abstinencí, nevynechat ani jedno ze svých 3 kafí denně, nechci přestat psát ani začít psát pravidelně, protože to nedejbože baví někoho číst.

Tak málo chvil v životě, kdy můžeme opravdu dělat, co chceme, být, kde chceme a s kým chceme - není stížnost, nestěžuju se, nedivim se, nepřekvapuju, pomalu se ani nelekám, což je u extrémně roztržitý osoby, jakou jsem já nevídané. Blbý je, že se ani netěšim, člověk by se měl sice plně zaobírat přítomností (mindfullness, znáte to, ne?), ale takový to pozitivní očekávání, pomáhající nám přežít táhlé pracovní dny, povinnosti, stereotypy, konzum, zkrátka to, když chybí, máte někdy pocit, že si před každym tom jednom kafi musíte zákonitě hodit mašli, protože jinou radost (krom toho kafe) už v tom vašem uvědomnělym, zdravym, vysportovanym, vystajlovanym, naleštěnym a gluten-free životě nemáte.

A pokud nemáte partnera, kterej by vás stejně po dvou letech většinu času neskutečně sral, ale přeci jen by se občas vydoloval záblesk či chvíle, kdy vás něčim potěší, tak máte jako já aspoň děti. Který jsou sice neskutečně podobný těm (ex)partnerům, ale zároveň mají i pár vašich špatných vlastností, díky kterým to těm "ex" můžete elegantně a přitom nenápadně vrátit. Mega souvětí si žádá pointu, takže ty děti, které po vás vzhledově zdědily jenom těch 6 dioptrií (soráč holky), světlou pleť a blond vlasy vás vlastně občas potěší mnohem víc a opravdověji než kdokoliv jiný na světě a něco takovýho za ty všechny ostatní, denodenní vopruzy stojí.

Advent s dětmi

aneb jak ho přežít

1. Kupujte dárky už od září. Listopad a prosinec pravděpodobně celý promarodí, ten si nechte na nákupy v e-shopech.

2. Na cukroví si napřed připravte všechna těsta. Nechte je míchat, to je baví. Dejte nový sáček do vysavače. (Nebo kupte rovnou nový vysavač, tak jako já. Pouze smolaři roku praskne hadice zrovna ve chvíli největší koncentrace mouky, ořechů a cukru v bytě za celý rok.)

3. Při pečení pusťte v pozadí Prasátko Peppu. Je tak větší pravděpodobnost, že je to dřív omrzí a půjdou se koukat.

4. Zdobit je lepší, když spí. Pokud jste ovšem došli až do tohoto bodu a máte CO zdobit. Kvůli čtyřem perníkům polevu nerozdělávejte. Sní je suchý jako ty ostatní.

5. Na dopis Ježíškovi si vyhraďte dost času, ale ne moc. Začněte stromečkem přes půl stránky a nechte jim ho vybarvit a dozdobit. Dárky pak nakreslí pod něj, vy doplňte popisky (aby Ježíšek rozpoznal) a šup s ním za okno. Čím více prodlev, tím víc možností dokreslit ještě narychlo obdélník s růžovým flekem (knížka o prasátku Peppě) nebo čtyřnohé zvířátko (Petshopák). Pohotovost se v tomto případě vyplácí.

Jak se máš?

Protože bych nerada ustálila frekvenci svých příspěvků na to, abych vás s každým vítala do nového ročního období (pomalu to tak začínalo už vypadat), tak teď jen informativně o tom, co právě dělám, zažívám a řeším :-)

1. Nechápu - jak ten čas běží. Asi nejotřepanější klišé ever, ale jakoby to bylo včera, co jsem psala článek o loňských Vánocích. Tak abych se neopakovala, letos budou (doufám) v podobném duchu. Kdo by si chtěl připomenout, odkaz je zde: https://muzesetostativam.blogspot.com/2018/12/pre-christmas-time.html. 
Mimochodem, dneska si holky psaly Ježíškovi. Andulka (mladší) si po pár tradičních napučovacích scénách kolem obrázku nakreslila jako první dárek kalhotky. Přišlo mi to dojemný. Asi nechce dědit furt po ségře. Spoďáry jsou prostě základ. (Moje máma: "Ať máš hezký kalhotky, kdyby se něco stalo a museli tě odněkud vyprošťovat :-D)

2. Maskuju - únavu, otoky a pandí kruhy pod očima, špeky, mastný vlasy, blbou náladu, oloupaný nehty, zadrobený koberec i flekatý triko. Den ode dne větší challenge i pocit marnosti. Za poslední rok si připadám tak dospělá jako nikdy předtím. Je fajn pocit, že si můžu ve 2 ráno číst i sežrat z hladu v posteli suchej rohlík a vím komu zavolat, když se mi něco rozbije (divný je, že pořád ještě existují chlapi, kterým je divný, že doma nevlastním ani šroubovák..). Smutek pak přebije vztek na nespravedlnosti světa, únava nebo Persen. Radost mám z holek, vůně kávy, čerstvě nalakovanejch nehtů a super songu v autorádiu puštěnýho na plný pecky. Baví mě pozorovat děti jak zpívají anglicky, baletí či v něčem jiném - samozřejmě po mně - vynikají. Nebaví mi, když jsou stejně tak po mně protivný, náladový, drzý, sprostý a urážlivý. Tak nějak od přírody s tím neumím pracovat...

3. Myslím - v zásadě nejvíce na toho, kdo mě má kdesi. Odháním ty, co zas na myslí na mě a starají se. Návrat do pubertálních let asi. Nicméně učim se nechávat tyhle myšlenky stoicky plynout a nenechat se jimi ovládat tak jako dřív (volně přeloženo: už kvůli nikomu nebrečim a nechlastam 2 noci, nehubnu - což je celkem škoda, a i když jsem ještě pár mílí od toho nad něčím jen tak mávnout rukou, snažím se užít si aspoň toho momentálního relativního klidu, který mám :)) A využít ho produktivně, třeba k psaní, že ;-)

Mozkový mišmaš

Ahoj, asi jste postřehli, že to poslední dobou tak úplně nedávám s časem.. Článků je míň, stejně tak jako chvilek na přemítání. Snažím se aspoň být trochu činná na Istagramu, kde najdete občas pár mých postřehů a pokusů zachytit něco obrazem. 
Nicméně mozek mi stále pracuje a kolem se stále něco děje, a tak bych dnes ráda sepsala pár takových myšlenek, co se mi v hlavě během několika týdnů nahromadilo.

Postřeh č. 1 - Dejte na své blbé pocity. Čím víc jsem se je kdy snažila umlčet, s tím větší vervou se za čas vynoří a připomenou. Ten svíravý pocit kolem žaludku tu není jen tak pro nic za nic - věnujte mu pozornost, až se příště objeví. Okolnosti, které provází, totiž stojí minimálně o vaší revizi.

Postřeh č. 2 - Přání se plní v tu nejnemožnější dobu, kdy si snad ani netroufáte doufat. Pokud mi vyjde můj poslední okamžitý a bláhový nápad, začnu snad i já, starej pesimista a škarohlíd, hovořit o štěstí. A pokud ne, teď už vím, že to tak mělo prostě být. Protože proto. 

Postřeh č. 3 - souvisí s předchozím bodem -  Nemít očekávání je často ta nejlepší obrana před zklamáním. Zní vám to smutně a odevzdaně? Mně taky. Na druhou stranu se pak v případě pozitivního výsledku o to víc radujete. A já nevim, jestli je to věkem nebo blbými zkušenostmi, ale v poslední době téměř nezažívám pocit těšení se. Protože těšit se na to, až bude 9 hodin večer, děti usnou a já zalezu tiše do postele je spíš zoufalství než happy life.

Čtení z ruky

Ne, asi jsem se úplně nezbláznila nebo možná trochu, malinko ano a nejspíš z toho šílenství jsem se začala trochu zajímat o astrologii a horoskopy. Ne takové ty v Blesku a na Seznamu, co si redaktorky vyšťourávají bůhví odkud. Mám pár oblíbených astrologů, kartářek a numeroložek, které jsem začala sledovat a jejichž předpovědi často sedí. Hlavně někteří z nich používají tak zašmodrchané větné konstrukce a souvětí plná slov jako trigon, konjukce a kvadrát, že takový horoskop pak sedí jakbysmet každému tak, jak to zrovna při své inteligenci je schopen pochopit.

Ne vždy koukám jen dopředu, je povznášející přečíst si, že byl předevčírem "těžký úplněk" a srovnat se s tím, že pro mě to byl den úplně na hovno. Že jsem 4 dny čekala na někoho, až se mi ozve a s hrdostí se sekla, že JÁ tedy jako první dolejzat nebudu, to teda jako v žádnym případě ne, jasný. Jenže dlouhé chladné večery dělají své a po 2 skleničkách vína se i ta největší hrdost rozpustí jako kostka cukru v horkém čaji. A pak já se svym proč a protože a jaktože a deprese je na světě. A vidíte, mohl za to měsíc, a pak ještě jakési komplikované postavení planet kolem něj, to se člověku hned uleví, to mam hned menší pocit, že jsem zas za vola. Astrologie je prostě fajn.

A tak jsem vloni na podzim navštívila kartářku. Předcházel tomu nutkavý pocit a potřeba vyslechnout si od někoho, že to bude dobrý, a když vám k tomu nestačí ujištění bližních, kamarádů a zvířecích mazlíčků, s radostí za tohle od nezávislé osoby zaplatíte i pár stovek. Krom toho jsem si řekla, že budu tentokrát fakt pozorná a prokouknu její metody. Budu nenápadná a budu reagovat tak, aby mě snadno neprokoukla (Kdo mě zná tak ví, jaké mám tiky, když usiluju o "nenápadnost" :-D).