Tak málo chvil v životě, kdy můžeme opravdu dělat, co chceme, být, kde chceme a s kým chceme - není stížnost, nestěžuju se, nedivim se, nepřekvapuju, pomalu se ani nelekám, což je u extrémně roztržitý osoby, jakou jsem já nevídané. Blbý je, že se ani netěšim, člověk by se měl sice plně zaobírat přítomností (mindfullness, znáte to, ne?), ale takový to pozitivní očekávání, pomáhající nám přežít táhlé pracovní dny, povinnosti, stereotypy, konzum, zkrátka to, když chybí, máte někdy pocit, že si před každym tom jednom kafi musíte zákonitě hodit mašli, protože jinou radost (krom toho kafe) už v tom vašem uvědomnělym, zdravym, vysportovanym, vystajlovanym, naleštěnym a gluten-free životě nemáte.
A pokud nemáte partnera, kterej by vás stejně po dvou letech většinu času neskutečně sral, ale přeci jen by se občas vydoloval záblesk či chvíle, kdy vás něčim potěší, tak máte jako já aspoň děti. Který jsou sice neskutečně podobný těm (ex)partnerům, ale zároveň mají i pár vašich špatných vlastností, díky kterým to těm "ex" můžete elegantně a přitom nenápadně vrátit. Mega souvětí si žádá pointu, takže ty děti, které po vás vzhledově zdědily jenom těch 6 dioptrií (soráč holky), světlou pleť a blond vlasy vás vlastně občas potěší mnohem víc a opravdověji než kdokoliv jiný na světě a něco takovýho za ty všechny ostatní, denodenní vopruzy stojí.
Holky totiž moc dobře ví, že se po těchto větách rozplynu jak nikdo jiný:
- Maminko, máš tak velký prsa!
- Krásný šaty!
- Krásný dupací boty (který chceme dostat, až umřeš)
- Krásnej copánek (kterej si češu jen tehdy, když chci zamaskovat hodně, ale opravdu dost mastný vlasy)
- Krásnou červenou pusu (kterou si maluju výrazně proto, abych odvedla pozornost od těch vlasů)
- Krásně nalakovaný nehty (což dám asi tak jednou za čtvrt roku a vydrží mi to přesně čtvrt dne než umyju nádobí)
Dobře načasovaná upřímná pochvala zahalí i ten nejšedivější den do obláčku z dechu jednorožců. Je lepší než prémie na výplatní pásce, který stejně použijete na splátky auta, takže bezprostřední radost pomine dřív než vyslovíte slovo úrok. Je lepší než nový lodičky, který sice vypadají kurevsky cool, ale po hodině nošení už nedokážete myslet na nic jinýho než na svoje domácí trepky z Pepca.
Ne nadarmo nám už naše praprababičky radily své muže chválit. Co na tom, že má tělo jak Tučňáci z Madagaskaru a při práci s kladivem ho trumfne i váš synovec při hře na Bořka Stavitele. Mužská duše je citlivá a ego nekonečné. Chvalte i ho ve chvíli, kdy si už opravdu myslíte, že by se konečně měl nad sebou zamyslet. Protože právě v ten moment pravděpodobně prohlásí: "Měla by ses nad sebou zamyslet."
Já jsem se nad sebou zamýšlela prakticky celý loňský rok. Hlavně teda nad tím co chci, což nejednou nešťastně vyústilo v něco, co nechci, ale i to je někdy potřeba, abychom pochopili.
"Že nedostanete vždy, co chcete, je někdy obrovské štěstí", dí má dnešní vzpomínka na Facebooku. A tak podrobuji svá přání revizi, možná až úzkostně, život si však stejně hraje svou a cpe mi pod čumák takové okolnosti, aby si mě vychoval k obrazu svému.
Já doufám, že ty okolnosti budou takové, abych měla dál o čem psát. Abych byla schopná i z těch smutných a nešťastných příhod vyrobit něco vtipnýho nebo aspoň cynickýho, protože po čase v nás i střetnutí s blbcem probouzí shovívavost.
Tak šťastný nový rok! Sentiment se mnou hýbe a jdu odstrojit stromeček.
Žádné komentáře:
Okomentovat