Nedělní úvaha nad chlebem s máslem

Poslední dobou mám dost často pocit, že už mě nic nepřekvapí. Že jsem dospěla do fáze tuposti bez iluzí ignorujíc a tiše přijímajíc veškeré excentričnosti a nelogičnosti světa bez mrknutí oka. To bych ale nesměla žít mezi lidmi.

Nerada bych se tímto dovětkem katapultovala do řad jeskynních trosečníků bez nároku na společnost a radostí i strastí z ní vyplývající. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že si vše sami zbytečně komplikujeme. Tváříme se vesele, přestože nám je mizerně.  Píšeme si smajlíky, přestože sdělujeme s těžkým srdcem něco, co nás docela i bolí.

Připadá mi totiž, že s darem dorozumívání se řečí, přišly též komplikace velikosti uragánu, které vše hezké a povzbudivé, co se v našem životě odehrává, shrnuly do několika často nic neříkajících vět.
A když ty věty ještě ani nejsme schopni vyslovit, ale spojíme je v změti písmen na displeji moderního přístroje, přichází uragán ničivý. Které, ač psané v určitém emočním rozpoložení, si můžeme na rozdíl od běžné komunikace i desítky minut rozmýšlet.