Malá úvaha o spravedlnosti

Dnešní jen krátká úvaha, jednoduchá a prostá, přesto ji publikuju tady, aby mi nezmizela, už tak mi dalo práci udržet tu zasetou nitku pár týdnů v hlavě než byl čas si sednout a psát.

Nedávno přišla dcerka ze školy s nadšením, že půjde na výtvarnou soutěž. Hrozně ráda maluje, vyrábí a tvoří, což bavilo kdysi i mě, do té doby než jsem s pubertou najela na jiné koníčky.. no nic. Zkrátka se zúčastnila soutěže (skončila druhá mimochodem) a vyvolala ve mně vzpomínku na výtvarnou soutěž, když jsem já chodila na první stupeň, možná druhá, třetí třída. Abych to neprotahovala, i já jsem skončila druhá, což jsem vzala jako fakt, přestože jsem měla pocit, že moje kočky byly nejhezčí (téma bylo domácí zvíře nejspíš). 

A tak jsme šli celá třída s paní učitelkou kolem nástěnky, kde byly vystavené obrázky, a úplně nahoře visel na čestném místě výherní výkres s kozou. "Honzíku, to je až neuvěřitelné, jak se ti ta koza povedla", zahlásila paní učitelka přede všema a pohlédla na vítěze. Honzík (nepatřil zrovna mezi nejostřejší tužky v penálu a zabte mě, ale už nevim, co to bylo přesně za kluka ani jak se jmenoval dál) opáčil: "Ale to je PES", tak nahlas, aby nikdo nezapochyboval o tom, že to myslí vážně, učitelka zamrkala, ale dál si k mému zklamání i úžasu trvala na koze. Budiž tomu chlapci k dobru, že se neuchýlil ke lži. Nebo že aspoň nedržel hubu a krok, což by v tu chvíli, nebudeme si lhát, udělal asi každý normálně příčetný člověk. V tu chvíli mi pointa ještě asi nedošla, ale ono to tak v životě vážně je. 

Spravedlnost nespravedlnost, dost často přijdete na to, že vás předběhl pes maskovanej za kozu. Že ten namachrovanej vedoucí, co má třikrát takovej plat co vy, je taky jen mečící pes, kterej dříve nebo později začne štěkat, protože to je jeho přirozenost. Všichni, co si na něco nebo někoho hrajou budou nakonec štěkat přesně tak, jak jim tlama narostla.

A já budu....... malovat vodovkama kočky, co vypadají jako kočky. A budu spokojeně vrnět, protože i když spravedlnost možná neexistuje, pravá tvář i podstata nakonec vyjdou najevo. Je třeba se jen dívat a naslouchat.

Mňau!

Po létě

Léto dvadvacet. Přišlo tak nenápadně, že jsme my méně bystří sotva stihli shodit zimní srst. Ve skutečnosti jsme v jeho počátku shodili roušky a měli tak možnost po pár měsících poznat, jak vypadají někteří z nás bez masek. Přeneseně i doslova, mně spíš přibylo šedých vlasů a dá mi čím dál víc práce, abych někde od cizích dosáhla oslovení "slečno".

Pár prvních letních týdnů jsem byla nucena řešit hodně nemilých věcí kolem sebe. Taky lidí. Až později mi ale docvaklo, že jediný, co musim doopravdy řešit a o co se zajímat, je o sebe. Dala jsem si relax se všim všudy, bez velkolepých plánů a přiblblých předsevzetí. 

Pár dnů svobodnýho života, úplně zbytečných nocí a plkání o ničem. Zjištění, že jsem natolik zábavná společnice, že se v klidu a bez výčitek zabavim i sama, ale ten pocit, že bych ochudila ty ostatní, mi pořád ještě nedá a nenechá nevyužít každou volnou minutu na 300%. Omluva sousedům. To máte za tu zahradu posranou od psa.

Pár dnů relaxu venku, sebezpytu a pocitů, že od teďka už musim všechno změnit. Žít spořádaně a nekřičet na děti. To hlavně. "Máma někdy bývá divná", mi v hlavě utkví asi navěky. Děkuju ti za podnět k sebereflexi, Ani. I já si tak dost často připadam. Bohužel ale, pro tvou informaci, obávám se, že vy dvě s Elí nebudete díky mé výchově jiné. Soráč.

Pohoda na zahrádce, starý plavky a uvolněnost bez nutnosti zataženýho břicha. Vážný úvahy o různých věcech (viz níže), ale hlavně o tom, že toho k životu vlastně moc nepotřebuju (Elektriku ale jo, mámo! Víš, co se se mnou stane, když nejde rychlovarná konvice?). Slib sama sobě, že i já ten baráček mít jednou budu. Už jsem si objednala vrtačku. Ostatní přijde.

Po dlouhých předlouhých minutách a hodinách svýho přemýšlení jsem konečně dospěla k názoru, co vlastně potřebuju. 

Potřebuju se zastavit (to už jsem trochu udělala). Zklidnit se. Uhasit horkou krev, co ve mně koluje a zchladit si hlavu. 

Neříkat bezhlavě miluju tě/nesnášim tě/jdi do háje. 

Poslat do háje ty, co tam evidentně už dávno patří, jen já to furt z nějakýho prazvláštního důvodu přehlížela. 

Chvíli mlčet, nereagovat, když se mi nechce.

Někdy hned nereagovat, i když se mi chce. Trpělivost růže přináší.

Dovolit si být smutná, prostě jen tak a nepitvat se v sobě.

Nečekat.

Počkat si na to nejlepší.

Nesnít o ničem, o čem dopředu vim, že mi nedělá dobře.

Snít o všem.

Přát si a těšit se.

Věřit na anděly!

Krásný podzim. Přemýšlejte jako já o tom, co vám dělá dobře. Vyserte se na to, co vám dobře nedělá. Lepší radu nemam, ale na druhou stranu, komu já tak můžu radit?

Mozkový mišmaš

Ahoj, asi jste postřehli, že to poslední dobou tak úplně nedávám s časem.. Článků je míň, stejně tak jako chvilek na přemítání. Snažím se aspoň být trochu činná na Istagramu, kde najdete občas pár mých postřehů a pokusů zachytit něco obrazem. 
Nicméně mozek mi stále pracuje a kolem se stále něco děje, a tak bych dnes ráda sepsala pár takových myšlenek, co se mi v hlavě během několika týdnů nahromadilo.

Postřeh č. 1 - Dejte na své blbé pocity. Čím víc jsem se je kdy snažila umlčet, s tím větší vervou se za čas vynoří a připomenou. Ten svíravý pocit kolem žaludku tu není jen tak pro nic za nic - věnujte mu pozornost, až se příště objeví. Okolnosti, které provází, totiž stojí minimálně o vaší revizi.

Postřeh č. 2 - Přání se plní v tu nejnemožnější dobu, kdy si snad ani netroufáte doufat. Pokud mi vyjde můj poslední okamžitý a bláhový nápad, začnu snad i já, starej pesimista a škarohlíd, hovořit o štěstí. A pokud ne, teď už vím, že to tak mělo prostě být. Protože proto. 

Postřeh č. 3 - souvisí s předchozím bodem -  Nemít očekávání je často ta nejlepší obrana před zklamáním. Zní vám to smutně a odevzdaně? Mně taky. Na druhou stranu se pak v případě pozitivního výsledku o to víc radujete. A já nevim, jestli je to věkem nebo blbými zkušenostmi, ale v poslední době téměř nezažívám pocit těšení se. Protože těšit se na to, až bude 9 hodin večer, děti usnou a já zalezu tiše do postele je spíš zoufalství než happy life.