Co bych ráda naučila své dcery

 1. Aby byly zdravě sebevědomé

Už se u nich totiž projevuje to, co mám já. Proč mam tak světlý obočí, vypadam jak debil. Chtěla bych mít jinou pusu, ta má "nejde nalíčit malovátkem". Já si asi tak od 10 let připadala tlustá. Nebo možná ještě dřív, v dobách modrých trenýrek na těláku a do nich zastrčeného bílého trička. Už tehdy jsem záviděla holkám bez zadku a stehen a vůbec by mě nenapadlo, že někomu by se třeba ta vyšpulená macatá prdel mohla líbit.Ve snu ne. Proto ji má každý jinou, he? Tak prostý a přitom logický. Což neznamená, že bych teď kdovíjak milovala své tělo. Jen si uvědomuju, že jsou horší :-) Cizí špeky prostě zahřejou na srdci, co si budem. 

A ještě jedno tajemství vám, holky, k tomu povim. Obočí jde snadno nabarvit. Pusa se zas opticky zvětší leskem (i když prakticky o tom vim houby, sama mám hubu jak černošský náčelník). Na každý nedostatek najde chytrá holka vychytávku. Akorát dutá hlava, ta duní pořád stejně.

2. Aby nesoutěžily s muži

Hlavně ne ve vztazích. Dokud budete pořád moc silné, zůstanete samy. Bez ohledu na to, kdo koho opouští.

 

3. Aby byly soucitné a empatické

A dokázaly dobře rozlišit, kam soucit a empatie ještě patří a kam už ne. Aby se nenechaly snadno zmanipulovat a tahat za nos.

 

4. Aby měly smysl pro humor

Slzy a slzy od smíchu jsou pořád ta stejná slaná tekutina. Naučit se bavit na svůj účet ve chvíli, kdy je mi fakt smutno, je schopnost, kterou se snažím osvojovat a posilovat. I když možná jsem jen víc a víc cynická. Kdo ví.

 

5. Že každý den není posvícení

Blbou náladu můžou spravit palačinky k večeři. A dobrou zas zkazit drobivá bábovka. Nedělat nic vás neposune nikam. Co si vyberete?

6. Že někdy něco odfláknout není slabost a lajdáctví

Lajdáctví je srát na to pořád :-)

 

7. Že nejdůležitější na světě samy pro sebe jste vy

Nikdo jiný. Ani vaše děti, ty vám "ukradnou" jen část toho času tady. 5 let už žiju sama jen pro vás. A vy víte, že někdy přijde chvíle, kdy zoufale a hystericky křičim, prosim vás, abyste mě poslechly a nebo naopak mě skolí migréna a plazim se nadopovaná do postele a nechám vás v klidu, až moc velkym. To jsou ty mezní chvíle, kdy musíte existovat jen pro sebe. Urvat si to za každou cenu. A já věřim, že to pochopíte. Jste totiž moje.

 

TBC - dnes neukončuji, myslím, že ten výčet bude mít ještě pokračování. A budu ráda, když mi napíšete do komentářů, jak to máte s dcerami (syny) vy.

Mozkový mišmaš

Ahoj, asi jste postřehli, že to poslední dobou tak úplně nedávám s časem.. Článků je míň, stejně tak jako chvilek na přemítání. Snažím se aspoň být trochu činná na Istagramu, kde najdete občas pár mých postřehů a pokusů zachytit něco obrazem. 
Nicméně mozek mi stále pracuje a kolem se stále něco děje, a tak bych dnes ráda sepsala pár takových myšlenek, co se mi v hlavě během několika týdnů nahromadilo.

Postřeh č. 1 - Dejte na své blbé pocity. Čím víc jsem se je kdy snažila umlčet, s tím větší vervou se za čas vynoří a připomenou. Ten svíravý pocit kolem žaludku tu není jen tak pro nic za nic - věnujte mu pozornost, až se příště objeví. Okolnosti, které provází, totiž stojí minimálně o vaší revizi.

Postřeh č. 2 - Přání se plní v tu nejnemožnější dobu, kdy si snad ani netroufáte doufat. Pokud mi vyjde můj poslední okamžitý a bláhový nápad, začnu snad i já, starej pesimista a škarohlíd, hovořit o štěstí. A pokud ne, teď už vím, že to tak mělo prostě být. Protože proto. 

Postřeh č. 3 - souvisí s předchozím bodem -  Nemít očekávání je často ta nejlepší obrana před zklamáním. Zní vám to smutně a odevzdaně? Mně taky. Na druhou stranu se pak v případě pozitivního výsledku o to víc radujete. A já nevim, jestli je to věkem nebo blbými zkušenostmi, ale v poslední době téměř nezažívám pocit těšení se. Protože těšit se na to, až bude 9 hodin večer, děti usnou a já zalezu tiše do postele je spíš zoufalství než happy life.

Jak přežít mateřskou

Přestože nemám ráda chytré matky "radilky", po 5 letech doma si troufnu říct, že bych pár svých postřehů mohla i publikovat. Mám to za pár, takže snad už můžu říct, že jsem se nezbláznila, i když v hlavě se mi možná něco trochu pohnulo.

Hlavní je se nepředposrat. Asi rada nr. 1. Informací na netu a různých fórech je všude tolik, že i zlomek toho se v mozku přetaveném hormony změní v paseku. Za mě fajn je vybrat si jeden, dva spolehlivé zdroje, dlabat na matky na internetu a důvěřovat praktickému lékaři. A když si něčím nejsem úplně jistá, VŽDYCKY raději zajedu na pohotovost než trápit sebe a dítě pochybnostmi.

Všeobecně se ráda vyhýbám extrémům a snažím se svůj život uvádět do rovnováhy aspoň tím, že využívám léta prověřené věci. Vážně si myslím, že by mému tělu neprospělo mít sice volné ruce, ale naložit si dítě do šátku nebo nosítka. Kočárek jsem vždycky tlačila hrdě a nedokážu si představit, abych se svými tehdy sotva 55 kily soustředila veškerou energii a sílu na nošení dítěte z bodu A do B nebo nedejbože uspávání. Přesto chápu jeho výhodu třeba tam, když se někdo vydá do přírody nebo potřebuje venčit psa. Jako alternativa dobrý. Časem třeba někdo vymyslí způsob, jak by dítě nad námi mohlo při chůzi levitovat. A budeme mít volný ruce a nezatížený záda zároveň :D.

Mé pravdy o mateřství I.

...aneb co jsem za ty 2 roky a 2 porody zjistila a v čem se stále utvrzuji. Prosím, brát s nadhledem, nejde o žádný dogmata, jen o můj pohled :-)

1. Výčitky
Jasně, už se tolik netýkají počtu snědených čokoládových bonbonů za den/hodinu (čert je vem a co je horší, v mých útrobách dost často končí lentilky, kinder čokoládky, mikulášové a jiné zatraceně přeslazené patvary), ale vyčítám si neustále: Všechna dopoledne, kdy si tolik nehraju s holkama a vařím. Taky ta, kdy se jim věnuju, ale nevařím, takže obědváme zbytky ze včerejška. Všechna odpoledne, kdy jdeme ven a místo na hřiště táhnu holky na nákup. A taky ta, kdy jdeme do přírody, takže večer rabuju mrazák a rozpejkam starý pečivo. Večery, kdy místo odpočinku žehlím nebo vytírám. Večery, kdy odpočívám, takže úklid zbyde na další ráno. Rána, kdy uklízím bordel ze včerejšího večera.... Život je dost často prostě o kompromisech, jen mě mrzí, uplatňovat je na svých dětech. Uteče to jako voda a holky mě nebudou potřebovat. Už nebude jedna 20 minut řvát v jídelní židličce, protože zrovna kojím druhou a nemůžu jí sundat. Budu si pak vyčítat něco jinýho?

2. Vděčnost
Dokud jsou malé, milují nás za maličkosti a vůbec tak nějak umí dát nám svou náklonnost bezelstně najevo. Eliška: "Máma má nohy. Kjášný nohy".
Umí nás pochválit: "Máma gaží mimianč" (vaří pomeranč) aneb chvála mého kuchařského umění, když loupu ovoce ke sváče. Je prostě fajn vědět, že pro někoho jsem ta nej bez extra velkých zásluh (tedy krom toho, že jsem je porodila samozřejmě - až samy donosí a porodí dítě, pochopí, že záslužnější činnost snad neexistuje). Milujou nás bez výhrad a vůbec se nenaštvou, když jim nevypereme tepláky do fitka, neusteleme postel nebo zapomenem osladit kafe. To je super vědomí, ne?

3. Jde o hovno
Ne, že bych si libovala v sprostých slovech (jak se to vůbec řekne spisovně?), ale tohle je myšleno doslova. Jakmile jsem dořešila Elišky rituální loučení se s hovínkem v záchodu: "Papapá, hovínko, čau čau", už zas najíždím na první level přitahování kolínek k bříšku, masáže a máčení špinavých bodýček. Jo jo, život je koloběh a mateřská z podstatné části vlastně "o hovně". A až se vás partner po příchodu z práce někdy zeptá, co to máš hnědýho na tričku, rovnou se převlíkněte. Ujišťovat ho, že čokoládu, vážně nemá smysl :-)


4. Neverending story
Přiznávám, jsem unavená. Už je to však jiný, než moje postkocovinové půldne strávená hořekováním: Už nikdy nebudu... Tahle únava je stálá, pozvolná, otravná a vytrvalá, jak čerstvej beďar před důležitým rande. Chybí jí vidina nakrásně zklidněného žaludku a přikrmuje ji každodenní stereotyp. Paradoxně na ní dokažu zapomenout jen díky jejím strůjcům. To když Andulka začne ve vzácných chvilkách spokojené žvatlat a udělá "to s tou pusinkou". Nebo když zaslechnu Elku, jak při hře s panenkami reprodukuje náš rozhovor a zpívá naše písničky. Pak jsem si jistá, že ta únava, na rozdíl od vopice, stojí za to!

Sušenková (ne)výchova

Dnešní psaní bude o mateřství, výchově, ale také, abych hned na úvod neodradila ostatní čtenáře(-řky) z řad bezdětných a rozhodně o dětech netoužících, o hodnotách obecně.

Strašně ráda se dostávám do konfrontací s ostatními matkami. Těmi reálnými, z časového hlediska a hlediska zachování chladné hlavy a hladinky svého IQ, nevyhledávám na netu diskuze typu "co vařit, aby to šmakovalo manžovi i mimískům" :-) Baví mě pozorovat, jak co řeší, jak s dítětem komunikují, jak ho oblékají, krmí, sbírám inspiraci či se utvrzuji v tom, že nedělám snad všechno tak blbě (nebo to děláme blbě všechny, haha).

Tahle miniepizodka z bazénu mě ale donutila zamyslet se trochu hlouběji (pokud toho svým mateřstvím postiženým IQ ještě jsem schopná).

Abych aspoň trochu nahodila rámec všem "nezasvěceným": Jezdím s dcerkou na kurz plavání kojenců, jehož cílem je naučit batole nebát se vody, potopit se, příp. vyplavat ven, dojde-li k potopení nechtěnému... To vše formou hry, básniček a písniček ve skupince dalších několika odvážných a uvědomělých matek.

Shrnu-li to, jedná se o půlhodinové tajtrlíkování s miminy ve vodě, kterému předchází (i následuje) velký stres v podobě balení, oblékání a zase svlékání, přípravy a tahání svačin, pamlsků, vlhčených ubrousků, sprchování uřvaného dítěte, sprchování sebe, zatímco dítě řve, utírání vody, slz a v zimě všudypřítomných soplů. Přesto se toho všeho zúčastňuji docela s nadšením (a pevně věřím, že Eliška též).

 

Dnes jsem tedy při převlékání Elky do plavek vyslechla rozhovor maminky s asi 1,5-2 roky starým chlapečkem: "Ano, Honzíku, dostaneš sušenku, ale až pak, za odměnu" (slovo ODMĚNA vysloveno s důrazem). Zbystřila jsem tedy a silou vůle zatlačila křupky, připravené v pohotovosti, kamsi na dno své sportovní tašky. Honzík něco brblal, na což se mu dostalo odpovědi: "Sůša není sváča. To až za odměnu, až budeš hodný". Polil mě pot, nejen z důvodu přetopené místnosti, která se pomalu zaplňovala jak odchozími, tak příchozími maminkami.

U nás, totiž, nejen, že „sůša JE dost často svačina“, ale není výjimkou, aby byla i snídaně a někdy i (to už však proti mé vůli) večeře. To když se odpolední sůšová sváča plynule protáhne do večerních hodin a klasická večeře pak končí všude, jen ne na svém místě v žaludku mé dcerky.

V tu chvíli Elí usoudila, že jí narvávání do plavek nebaví a spustila řev. Když nepomohl dudlík („Ano, miminko má dudlík, Honzíku, ten ty už ven nenosíš“,), narvala jsem jí do chřtánu křupku, což se shledalo s úspěchem. Honzík dle očekávání polkl slinu a mě spásně napadlo, zeptat se supermatky, jak správně patří plenka do vody. Přešly jsme totiž na jinou značku = soft verze toho, že prostě měli v akci jiné než obvykle. Obrázky to mělo ze všech stran, suché zipy a nikde žádné označení „hinten“, jak na těch našich. Zkrátka prekérka.

Matka pohlédla na to, do čeho Elku soukám a povídá: „No já nevím, tyhle jednorázové, Ale zřejmě to máte dobře…“. A já zas vím, že jsem se zase sekla. Samozřejmě, že mohla používat pouze ty ekologické, moderní, pratelné plenky, které nezatěžují odpadem životní prostředí a nedráždí jemnou pokožku dítěte. Já tele!

Ostatně zajímalo by mě, zda Honzík nakonec svou sůšu dostal. Zda pochopil skutečný význam odměny a odnesl si své ponaučení do života. Zda jednou pobere to, že ne všechny věci si musí zasloužit, že spousta jich přijde jen tak, bez zásluh a spousta naopak ne, přestože děláme vše pro jejich dosažení. Třeba láska.

Eliška své křupky dostala. Přesně tolik, aby neřvala, ale ani o jednu navíc, aby jimi neházela všude kolem, když má dost.
Je mi totiž dost proti srsti být zcela důsledná k ní, když nedokážu být důsledná sama k sobě. Nebo vy si nikdy nedáte kus dortu místo večeře?

PS: Jen bych chtěla ještě dodat, že jsem ráda, že potkávám mnohem víc holek, co jsou spíš víc jako já než ta druhá. Co radši na dítě houknou než dlouze vysvětlují a prudí. Co se mnohem víc řídí intuicí než rozumem. Co pro samý cukr v sušenkách nezapomínají na svůj mozek. Co neberou smrtelně vážně ani sebe ani svou výchovu. That makes me happy :-)