Čarodějka

Pfffffff, sfoukla svíčku a spláchla zbytky ohořelého papíru do odtoku. "A jsi jasnej, frajere", ušklíbla se pod fousy, né úplně bez vlivu dvou vypitých skleniček vína. V tu chvíli na ni jako zázrakem po několika probdělých nocích padla únava a odploužila se do svého kutlochu v patře. Osvícený displej mobilu na ní naposledy zamrkal, teď už ho s klidným svědomím vypne a děj se vůle boží - nebo spíš moje vůle - proběhne jí jako poslední hlavou než usne hlubokým spánkem nemluvněte.

Dobře už poznala tu chvíli, kdy je třeba se přestat spoléhat na svůj vtip a šarm (za krásnou se nikdy nepovažovala, přestože jí okolí tvrdilo často opak) a nechat odplout to, co jí nečinilo šťastnou. Ostatně, nedělala to poprvé, rozhoupat se k činu však bylo na celé téhle akci Z to nejtěžší. "Není první ani poslední", povzdechla si a sepsala svůj statement na kus papíru vytrhlého ze školního sešitu, které její otec-pedagog fasuje v práci. Má vyzkoušené, že tenhle dobře hoří. Pak už jen bedlivě pozorovala, jak plameny ze svíčky mlsně olizují ten pár slov "ať mě prosím nechá být".

Není žádná sibyla, ale když potřebuje pomoc, oheň a voda fungují spolehlivě. Vyšlo jí to v lednu, vyjde to i teď a až vše odezní, vyčaruje si někoho novýho, tak vo co go. Po pár dnech zamáčkne slzu v oku, po týdnu rozhlédne kolem sebe, uplyne měsíc a přiletí noví motýlci do břicha.

Jen musí líp přemýšlet, jaký bude tentokrát, aby to zas nezkonila jako vloni. Není vždy produktivní, chtít "někoho, kdo mě bude milovat, obdivovat a postará se o mě". Tedy, zpočátku paráda, mobilní oťukávání, kafe a večeře, víno a oběd, kytička pro radost. Všechno je tak milé, že čarodějce naroste sebevědomí jak nikdy a zašlape kontrolku blikající při slovech, proč na mě nemáš čas, když já si vzal volno? Najednou nemá radost, ale spíš výčitky, proč nemám čas, proč toho mám tolik, proč nic nestíhám, proč nechci vzít telefon... No jo? Proč sakra nemůžu vzít ten zatracenej telefon?

Zapomněla totiž na jednu drobnou, avšak nezanedbatelnou věc. Zapomněla ona chtít milovat a kde není citu, tam není pomoci. Chtít lásku jen dostávat je málo. O všechno dobré je lepší se podělit, člověka to činí šťastnějším. Podruhé už tedy stejnou chybu neudělá a potřetí? Koho nechá odkouzlit poté?

Přesto je její život tak racionální, jak jen může být. Práce v kanclu, průměrné auto koupené na půjčku, průměrný byt na hypotéku na průměrném maloměstě, kde lišky dávají dobrou noc. Za sebou má průměrné vztahy průměrného počtu (nebylo jich 5, ale ani 40), bere průměrný plat a její průměr v pase je ...no, to je vlastně obvod, tak nic. Ale je ještě natolik dobrý, aby se za ni otočili nejen starší a vrstevníci, ale taky mladší a bohužel i zadaní muži.

Záhady komunikace

Že je s muži nutno komunikovat, a to nejen proto, že jsou bohužel nedílným prostředkem reprodukce mi došlo asi někdy v 11ti. V tuto pravěkou dobu jsem postoupila od psaníček a kýčovitých valentýnek (který jsem vždycky psala já, avšak nikdy nedostávala) po diakritiku postrádající tvrzení na dvouřádkovém displeji mobilního telefonu Siemens až po dnešek, kdy někdy upřímně půl hodiny přemítám, jestli poslat někomu pusinkujícího smajlíka není už náhodou moc emotivní.

První pozvání na rande proběhlo tehdy přes "pevnou" a dodnes dotyčnému gratuluji, že se trefil do doby, kdy jsem zrovna byla doma já, avšak nikoliv mí rodiče, vzhledem k faktu, že se můj otec-učitel vyskytoval v bytě prakticky ve stejný čas jako my, žáci a studenti.

Komunikace mezi opačnými pohlavími je pro mě stále velkou neznámou, přesto už jsem na pár zákonitostí přišla:

1. Když vás někdo nepozdraví, neznamená to, že se mu tajně líbíte a ostýchá se. Na stoprocent nemá zájem.

2. Když někdo nenapíše nebo dokonce neodpoví na zprávu, není v bezvědomí po autonehodě s rukama v sádře. Na stoprocent nemá zájem.

3. Když vám někdo napíše, že se chce s vámi vyspat, chce se vámi vyspat. O nic víc nemá zájem, ani když to proběhne 10x a vy získáte pocit, že se na vás kouká "jinak". Na stoprocent nekouká. A i když při tom vůbec nekouká a zavírá oči, taky to nic zvláštního neznamená. Věřte mi. 

Advent s dětmi

aneb jak ho přežít

1. Kupujte dárky už od září. Listopad a prosinec pravděpodobně celý promarodí, ten si nechte na nákupy v e-shopech.

2. Na cukroví si napřed připravte všechna těsta. Nechte je míchat, to je baví. Dejte nový sáček do vysavače. (Nebo kupte rovnou nový vysavač, tak jako já. Pouze smolaři roku praskne hadice zrovna ve chvíli největší koncentrace mouky, ořechů a cukru v bytě za celý rok.)

3. Při pečení pusťte v pozadí Prasátko Peppu. Je tak větší pravděpodobnost, že je to dřív omrzí a půjdou se koukat.

4. Zdobit je lepší, když spí. Pokud jste ovšem došli až do tohoto bodu a máte CO zdobit. Kvůli čtyřem perníkům polevu nerozdělávejte. Sní je suchý jako ty ostatní.

5. Na dopis Ježíškovi si vyhraďte dost času, ale ne moc. Začněte stromečkem přes půl stránky a nechte jim ho vybarvit a dozdobit. Dárky pak nakreslí pod něj, vy doplňte popisky (aby Ježíšek rozpoznal) a šup s ním za okno. Čím více prodlev, tím víc možností dokreslit ještě narychlo obdélník s růžovým flekem (knížka o prasátku Peppě) nebo čtyřnohé zvířátko (Petshopák). Pohotovost se v tomto případě vyplácí.

3 věci, které bych ještě mohla stihnout do 30ti

Po shlédnutí dnešní epizody Sex and the City jsem opět příjemně pozitivně naladěná a (přiznávám se) i trochu rozdováděná ;-) Ono totiž i řešit vztahy může být někdy sranda. S trochou nadhledu a sebeironie se člověk docela pobaví. Já se takto bavím už skoro 30 let :-P

Vždycky jsem si třeba myslela, že se do třiceti zcela určitě stihnu vdát, a to stoprocentně ještě předtím než se mi narodí děti. Člověk míní, život mění, svatba a svatební noc už dnes nezaručuje přerod panny v ženu. Já se takto přerodila víc než dekádu před ostrou palbou, z níž vzešla Eliška, a za absenci sňatku denně děkuji anděli strážnému. Óká, jednodenní naparování se v princeznovském ohozu tedy škrtám (pánové, doufám, že se teď nahonem nikdo z vás nezblázní, máte totiž už jen ca 2,5 měsíce), ale pořád mám ještě pár týdnů čas něco darebného spáchat. Které jsou tedy ty 3 věci, co bych ještě stihnout mohla?

My dva a čas

Už delší dobu to mám v hlavě. Něco jsem o tom v poslední dobou četla a dnes a denně na to téma narážím. Je totiž neúprosné. Nikdy se nezastaví a i během psaní této úvahy se mi bez pardónu ukrajuje. Čas.

Neznám nic více relativního. Nebo mě alespoň v tuto chvíli, v tuto minutu, sekundu, sekundy, nic nenapadá. Tik tak, tik tak. Nalévám si mlíko do Cara. Tik. Přepínám televizi. Tak. Snažím se vměstat co nejvíce činností do jedné minuty a využít ho na maximum. Tik. Vím, že co nestihnu dnes, zdrží mě zítra. Tak. Přesně tak.

Pamatuji si na jednu z přednášek tzv. time managementu na VŠ. Přednášející, stará panna v nevýrazném kostýmku špinavé barvy, poukazuje na efektivní plánování času a rušivé faktory během dne, jimž musíme čelit. Rušivé elementy ve formě dětí, zvířat, manžela. Z celého výkladu mi ulpívá v paměti jediná věc: Pes, přibíhající k páníčkovi a lačnící po pohlazení coby užírač času. Vysvětlete mu, prosím, ať se dostaví mezi 15. a 16. hodinou v době pauzy. Ideálně ať předem ohlásí svoji audienci vaší sekretářce či nejlépe pošle upomínku v Outlooku.

Nedělní úvaha nad chlebem s máslem

Poslední dobou mám dost často pocit, že už mě nic nepřekvapí. Že jsem dospěla do fáze tuposti bez iluzí ignorujíc a tiše přijímajíc veškeré excentričnosti a nelogičnosti světa bez mrknutí oka. To bych ale nesměla žít mezi lidmi.

Nerada bych se tímto dovětkem katapultovala do řad jeskynních trosečníků bez nároku na společnost a radostí i strastí z ní vyplývající. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že si vše sami zbytečně komplikujeme. Tváříme se vesele, přestože nám je mizerně.  Píšeme si smajlíky, přestože sdělujeme s těžkým srdcem něco, co nás docela i bolí.

Připadá mi totiž, že s darem dorozumívání se řečí, přišly též komplikace velikosti uragánu, které vše hezké a povzbudivé, co se v našem životě odehrává, shrnuly do několika často nic neříkajících vět.
A když ty věty ještě ani nejsme schopni vyslovit, ale spojíme je v změti písmen na displeji moderního přístroje, přichází uragán ničivý. Které, ač psané v určitém emočním rozpoložení, si můžeme na rozdíl od běžné komunikace i desítky minut rozmýšlet.