Po čem ženy touží

Myslím tím nás, dospělý holky, citlivý i otrlý, nesmělý i sprostě mluvící, plačtivý i bojovný v závislosti na postavení luny i našeho cyklu, osamělý i promiskuitní, a přitom tak strašně moc toužící po svobodě. Jo, přestože jsme momentálně samy, tak po svobodě. Kdo tě nechá dýchat a být sama sebou, je tvůj, to mi trvalo skoro 38 let, ale už to vim. Říká se, že ženy nevědí, co chtějí a nedaj pokoj, dokud to nedostanou. Nesouhlasím. Dost dobře víme, co chceme, jen se nám to nedostává v té správné míře.

Od našich o 10, 15 či 20 let mladších já se totiž lišíme v jedný podstatný věci - máme toho teď už setsakra hodně za sebou a pokud hledáme "něco" novýho, zkušenosti nám v tomhle případě úplně nehrajou do noty. Je těžší nechat se okouzlit. Je těžší oblbnout naše antidebilové radary a zasáhnout srdce. Je těžší vytáhnout nás ven. Je těžší přijít s něčím novým. 

 

Víme, jak chutnaj různý druhy vína, masáže si dopřáváme pravidelně samy, protože jinak bychom po celodenním sezení v kanceláři ani neotočily hlavu (jo, ten vtip s "otoč se celá" známe), dostaly jsme už různé fotky, od těch, kde je neuměle odstřižená bývalka až po stojící péro, dokážeme předpokládat budoucí reakce a bohužel i nereakce. Mimochodem kdysi na gymplu nám bylo v občanské nauce (existuje ještě vůbec takový předmět??) řečeno, že nelze nekomunikovat. Že i tím, že někoho nepozdravíme vlastně komunikujeme. Dáváme najevo svůj postoj. Mlčení je vlastně komunikace nejsilnějšího kalibru.

 

Zároveň je tak snadné a pro chlapy logické nás chtít za milenku. Svobodná matka je večer vždycky doma. O víkendu nepaří s kámoškama na wellnessu, nevymetá akce ani netahá sirky o to, od koho se zrovna nechá pozvat na večeři. Udržuje příjemné teplo domova, má navařeno, čerstvě povlečeno a je lačná po objetí. Večer má čas i místo v posteli. 

Tak jsem se dostala do fáze, kdy mě věta "zašukáme si" na displeji mobilu nepřekvapí. Citlvivější jedinci to zaobalí, obsah je ale i tak zřejmý.

 

A proto hodně čtu. Raději knihu. Tu můžu, na rozdíl od lidí, zavřít, když mě nudí. Můžu do ní drobit, vylejt šampaňský i okamžitě usnout a neurazí se. Nevadí jí, že mám menstruaci, chlupatý nohy a možná taky covid, protože už týden v kuse smrkam. Nevadí jí, že čtu i jiné knihy, můžu jí třeba i na půl roku zavřít a pak se k ní vrátit. Bez výčitek a vysvětlování.

Někdy je problém i v tom, že prostě jedeme na 200%. Já to tak teda vždycky měla. Po hlavě do vztahu, rychle se přizpůsobit, nenechat prostor pro pochyby nebo čas o samotě. Zlé předtuchy a červíky v hlavě honem zašlapat a udusat tou krásnou rodící se a hlavně pravou láskou. Být furt k dispozici, případně se do nebes omlouvat, když fakt nemůžeme. Nekonečně přemítat o tom, co si myslí, přeje a cítí ten druhý, dopodrobna interpretovat každou jeho reakci i nereakci. Překonávat stále jediného člověka, o kterýho máme závazek pečovat až do smrti. Sebe. A pak se divit, když ani pro toho druhého nejsme my na prvním místě. Ani na druhym, možná ani na třetím. Nás přece taky už otravovalo, když jsme každý den našli ve školní tašce ke svačině tatranku. A co s náma teď udělá ta stejná tatranka, kterou dítě nedojí? No, moje děti ji dojí a sobě jí z principu nekupuju. Pointu znáte.. 

Děti jsou další citlivý téma v dospělém vztahu, ať už tu tatranku sežerou nebo ne. Jo, téměř každá už po 30 hledá partnera pro život a teda i potenciálního zploditele. Pokud ne, tak už nějaké děti máme z předešlých vztahů, který chtě nechtě nelze ignorovat. My jsme tři a to už je na jednoho pořádná nálož estrogenu. Divočina a nebezpečná jízda na safari. S probouzejícími se dětskými hormony začínám doma šílet i já. A tak jsme zralé na krotitele všechny 3. Ano, toužíme po tom, být podrobeny.

Já jsem jim darovala velkou část sebe. Kvůli nim vstávam a chodím do práce, která je pro nás všechny "momentálně vhodná". Nemůžu vyspávat a ani ponocovat, nemůžu psát ani bejt kreativní, nemůžu snít ani nakreslit domeček jednou čarou někam do dokladů. Můžu jen zlobit se sama na sebe, ale taky bejt hrdá, protože hůř už bylo. A tak se učím ukrajovat si chvilky jen pro sebe a je jich tak málo, že si celkem rozmyslim, jestli a s kym se o ně chci dělit...

Dospělý holky nechtějí být alternativou. Jednou z těch, co pozval na kafe a ona souhlasila. Chceme být "toujedinoucosnípijukafe". Minimálně Starbucks a ne vyčichlá standartka z jednoty. 

Bohužel dnešní doba je rychlá, moc rychlá. Nepřeje pomalému dobývání, nemůžeš ty, může jiná, cest la vie. Vždyť nás to stojí jenom tolik úsilí, coby swipnout prstem do strany. Chceš, nechceš? Někdy si říkám, s prsty v sádře by byl svět třeba zase na chvíli normální..

Před časem jsem vysvětlovala svejm bystrejm holkám, co je to mužské ego. A to na zcela konkrétním příkladu na dálnici. Předjížděla jsem zrovna černýho mercedesa (možná to byl bavorák, nevim), koukam na pána za volantem a povídam jim, děti, koukejte, jak nás za chvilku předjede zas on. Trefila jsem se přesně. Od tý doby ví, "že páni nemaj rádi, když je holky předjedou". A tak je to i v našem singl lifu. Správnej chlap musí mít koule na to, nechat se předjet. Musí nás naučit zabrzdit, když je třeba. Zkrotit, když řežeme zatáčky. Naučit nás zacouvat, abychom mu neodřely blatníky tak jako je už máme za ta léta odřené my. A taky brát ohled na naše spolujezdce na zadních sedadlech a podat jim včas blicí pytlíky. Šťastnou cestu!

P.S.1: Nejspíš ne každý se mnou bude souhlasit. Každý to máme, jak to máme. Já raději sama než nerada s někým. Viděli jste film "Nevěsta na útěku"? Banální romantická komedie, přesto mě teď napadl jako příklad. Julia totiž, podobně jako já, utíkala jen do té doby, než zjistila, co vyhovuje jí. Co má ona ráda. Pak teprve mohl přijít Richard. 

P.S. 2: Tenhle článek je vlastně staršího data a našla jsem ho teď neuveřejněný mezi rozepsanými. Je pořád aktuální. Napsanej tak, jak to cítím. Já mam zatim, stejně jako Julia, na nohou tenisky. Chtěla bych je sundat. Obout převysoké lodičky a až mě začnou tlačit, nechat se nosit na rukách. 

 

2-0-2-0

Jak už mám tady na blogu pár let zvykem, s končícím rokem ráda bilancuju, a protože byl 2020 myslím celkem specifický pro nás pro všechny, nevynechám svoje komenty ani teď. A že už je načase.

Článek jsem rozepsala na sklonku listopadu. V tý době jsem myslela, že už je vymalováno a že mě v tom roce už nic nového nepřekvapí. Vymalováno nebylo, stěhovaly jsme se až o pár týdnů později (hihi, jak miluji metafory), ale přesto, kdyby se čas měřil tím, kolik se toho stihne, mam už za sebou tisíc jedna let. 

Přednovoroční zastavení se jsem si vyloženě vykoledovala, přesto jsem se neprokrastinovala až k tomu, abych něco kloudnýho napsala. A pořád ještě preferuju kvalitu, takže lepší nic než něco, co je k ničemu (no to je věta, ale chápete, ne?). 

Covid necovid, rok 2020 mě naučil strašně moc. A ačkoliv jsem ještě pořád dost často smutná z toho, co se děje kolem mě, naučila jsem se být víc v klidu. Ne úplně, ale podstatně víc než třeba před rokem. 

Naučila jsem se spát ve dnech, kdy jsem dřív nekonečně bděla. Učím se myslet víc na to, jaký pocity mam já než analyzovat možné myšlenkové pochody druhých. Neskutečně se mi ulevilo. Nechte to koňovi, ten má větší hlavu. Já už ji měla takovou, že bych s přehledem naplnila dvě. 

Naučila jsem se radovat z drobností. Ze slunečného dne venku v lese, z točeného piva, které se během jara a podzimu stalo podpulťákem, i z toho, že děti nemůžou chytnout vši při online výuce. 

Loňský rok byl zkouškou pro ty, co chtějí všechno hned. Musim říct, že jsem tím docela trpěla a pořád trpim. Od toho asi to slovo "trpělivost", že přitom musíte trpět. Nebo aspoň já, ráda dělam věci rychle, i když teď píšu, klapu do klávesnice stejně zběsile jako se myšlenky rojí v mé hlavě a proto si o mně mnoho lidí myslí, že nedělam věci pořádně, tak omyl, dámy a pánové, rychle a precizně, i to se dá.

Taky nás vyškolil v tom, neztrácet naději. Já už jsem ji ale skoro ztratila, zbývá mi jen kapka. Především nevěřím, že někdy zvítězí dobro a spravedlnost. Že najdu normálního chlapa, kterej ale bude respektovat moji nenormálnost (a taky fakt, že už mam dvě děti, což je pro 99,99% nezanedbatelný detail). Že se to dá někam dotáhnout, když rádi říkáte pravdu a neděláte ze sebe mistra světa amoleta. A tak dál. 

Přestala jsem skoro úplně sledovat čété 24. Nejvíc zpráv se stejně dozvíte z toho, jaký zrovna frčí politický vtipy na facu a instáči. Kdo se s kym porval, kdo tajně chlastá a vychází si v noci ven i kdo málem poblil korunovační klenoty. Aspoň je prdel. 

Víc než kdy jindy jsem si též uvědomila, jak mi záleží na mé rodině. Že nikdy nevíte, kdy vidíte své prarodiče naposledy. Že čas se nezastaví a nezastaví ho ani epidemie kolem nás. Že ten čas je pořád nejvíc, co můžete někomu pro vás důležitýmu věnovat. Že když pro vás někdo ten čas nemá, tak ho jednoduše mít nechce. Hm a taky že to jsou jediný lidi, co mě nepošlou do prdele s tím, že se chci zase stěhovat. A že mě musí oni stěhovat. Tak za to ď.

Rok 2020 pro mě znamenal ztrátu důvěry. Ale taky nalezení víry. Sama v sebe. V to, že všechno dobře dopadne, když tomu z celého srdce věříme. A když nedopadne, tak to ještě neznamená, že to tak nebylo dobře. Protože někdy to nejlepší pro nás je něco úplně jiného než my chceme. 

Přeju vám, vlastně nám všem, ne krásný nový rok. Ale to, abychom se to krásný naučili vidět i v případě, že hodně věcí kolem stojí za hovno. 

Protože tohle je challenge 😉

Kdo neumí, ten učí

Po mém posledním článku a četných ohlasech na něj musím jen konstatovat, že v okamžiku, kdy jde o vztahy, umím vcelku docela dobře glosovat, bohužel ale jen hodně zpětně. V přítomném okamžiku jsem sice briskní, ovšem výsledek je mnohdy tristní. Někdy bych chtěla být ta stepwordská panička, co zachová kamennou tvář, chladnou hlavu a dekorum a nerozbije záletníkovi lahev vína o čelo. Chtěla bych umět řešit věci s klidem, aby si pak děti nešeptaly pod peřinou, proč máma zase brečela. Chtěla bych jít příkladem pro své holky bez obav z toho, že za dobrých 10 let budou řešit své vztahy se mnou. Už teď však mají v několika důležitých bodech jasno:

• k tomu, aby se narodilo dítě je zapotřebí pán (ano děvčata, i s vašimi otci jsem nějakou dobu žila)
• dítě roste nejprve v břiše, kde už pána vůbec nepotřebuje
• pán by měl mít jen jednu paní, protože když jich má víc, jsou pak z toho ty ostatní (jeho) paní smutné
• po okamžiku, kdy se 2 políbí, nastává svatba (s různými časovými intervaly mezi tím). A někdy taky ne (viz máma).

Pro nás starší holky bych k tomu ještě dodala:

• Pozor na komunikaci po síti. Co se zdá jako jednoduché, může být velmi zákeřné a nepředvídatelné. A zranitelné.

• Čas vše prověří. Jeden den big love, druhý den big nezájem. Zažila jsem stotisíckrát a nikdy, věřte mi nikdy, to nezačnu chápat. To se totiž chápat ani nedá.

• Intuice je pro blázny, mnohokrát vás možná zradí, ale jakmile vás něco sebemíň zarazí, minimálně o tom chvíli popřemýšlejte. Dají se tak odhalit mnohá pozdější nepříjemná překvápka.

Slasti života svobodné matky

Ne, nespletla jsem si titulek, o strastech se ve svých postech  nejen tady zmiňuji (i když někdy nepřímo) dost často, tak proč se dneska nezaměřit v duchu positive thinking na tu lepší stránku toho, co mi život nabízí?

Trochu paradox, ale mám víc času na to, co mě baví. Třeba psaní. Napsat jeden takový průměrný článek mi sice zabere max 2h času, nicméně pro mě hodně podstatné je to, co tomu předchází. Vymyslet téma totiž chtě nechtě nutí člověka přemýšlet. Překvapivé, že?

Coby zadaná "hausfrau" jsem však na přemýšlení měla milion atraktivnějších témat než je článek na blog. Napadá mě třeba oblíbené "čím a jak zahustit omáčku, aby jí byly aspoň 3 litry a vydržela tak na oběd na 2 dny?" Říkejte si co chcete, žrádlo je podle mě ve vztahu s chlapem téma nr. 1 a kdo ho neřeší, má doma s prominutím karikaturu chlapa. Naštěstí potomky jsem si porodila děvčata, a tak se vesele dojedeme čokoládou, když se oběd zrovna nepovede.

Pohřešovaná

Hledá se žena, věkově něco mezi 20 a 30, ale působí mladším, skoro holčičím dojmem, bez vrásek na čele a pytlů pod očima. Zdá se být plná elánu a ideálů o tom, jaký by život měl být, samozřejmě ten její, ale dokáže perfektně posoudit i odsoudit životy ostatních. Svět vidí trochu černobíle, třídí dost lidi podle vzhledu a sociálního postavení, ale budiž ji k dobru, že se časem snad poučí. 

Myslí si trochu, že jí patří svět a nespokojí se s málem. Je marnivá a nedělá jí problém utratit třetinu výplaty za parádu. Když se nemůže rozhodnout, jakou barvu oblečku, koupí si stejnou věc víckrát, má přeci na to. Skříň 2 x 2,5m má narvanou ramínky k prasknutí a nikdy by nešla ve stejném oblečení či botách 2 dny za sebou. Potrpí si na značky a nekupuje si kalhotky v Lidlu.

Je trochu do větru a vymete všechny akce, baví jí "bavit se" víc než cokoliv jiného. Absolutně jí nejde na rozum, jak někdo může sedět doma. Z baru odchází mezi posledními a obvykle jen proto, že míří do dalšího otevřeného baru. Má hodně přátel a známých a dost lidí také pořád poznává.

My dva a čas

Už delší dobu to mám v hlavě. Něco jsem o tom v poslední dobou četla a dnes a denně na to téma narážím. Je totiž neúprosné. Nikdy se nezastaví a i během psaní této úvahy se mi bez pardónu ukrajuje. Čas.

Neznám nic více relativního. Nebo mě alespoň v tuto chvíli, v tuto minutu, sekundu, sekundy, nic nenapadá. Tik tak, tik tak. Nalévám si mlíko do Cara. Tik. Přepínám televizi. Tak. Snažím se vměstat co nejvíce činností do jedné minuty a využít ho na maximum. Tik. Vím, že co nestihnu dnes, zdrží mě zítra. Tak. Přesně tak.

Pamatuji si na jednu z přednášek tzv. time managementu na VŠ. Přednášející, stará panna v nevýrazném kostýmku špinavé barvy, poukazuje na efektivní plánování času a rušivé faktory během dne, jimž musíme čelit. Rušivé elementy ve formě dětí, zvířat, manžela. Z celého výkladu mi ulpívá v paměti jediná věc: Pes, přibíhající k páníčkovi a lačnící po pohlazení coby užírač času. Vysvětlete mu, prosím, ať se dostaví mezi 15. a 16. hodinou v době pauzy. Ideálně ať předem ohlásí svoji audienci vaší sekretářce či nejlépe pošle upomínku v Outlooku.

6x proč, na které byste možná rádi znali odpověď

Nebo možná Vás nebudou zajímat vůbec. Ale mě ano, rozhodla jsem se tedy sebezpytně odpovědět sama sobě.

Proč se občas "koukám tak divně"?

- Pominu-li svoji poměrně těžkou oční vadu, je to proto, že nevycházím z údivu. Hrozím se sebevědomí lidí jednoduchých, výmluvnosti těch, kteří vám svými slovy vymelou do mozku kráter o průměru obří dýně a přitom nevíte, co vám chtějí sdělit a mlčenlivostí těch, od nichž naopak očekáváte vysvětlení. Jako těžkej racionál stavím věci do souvislostí a jako zdrogovanej snílek poletuju na hranicích mezi dokonalostí a naprostou šíleností. Proto jsem někdy myšlenkami "out of this planet" a přede mnou se tyčí neprůstupná zeď. Ale kdo do ní narazíte, jsem ochotna podat pomocnou ruku :-)

Proč jsem stále více agresivní?

- Protože jsem slonice. Ohromná samice největšího suchozemského savce, která všemi možnými způsoby brání svoje mládě. Slonicí se člověk (žena) nerodí, slonicí se stává. A tak budu divoce mávat pomyslným chobotem a bez chvíle váhání jsem schopna v mžiku ušlapat každého nepřítele svými obřími (vel. 39) tlapami. Bez ohledu na to, zda se pokusí mému malému Dumbovi ublížit slovem či pěstmi.

Proč se neustále zabývám maličkostmi, když si stěžuji na nedostatek času?

- Možná moje vrozená psychická deformace, možná můj mozek musí reagovat denně na tolik podnětů, že už přestává rozlišovat, co je "high priority" a co ne. Každopádně na kraviny se najde včas vždycky a tak prostě místo abych prokrastinovala, dělám raděj 150 000 věcí najednou a ještě si do toho začnu psát blog. A při psaní se myšlenky prostě utřídit musí a následný proces, kdy je hotovo a konečně klikám na tlačítko "publikovat" je tak očistný, že ho mohu jen vřele doporučit :-)

Proč jsem si pořídila dítě?

- Tuhle jsem četla dost zajímavý článek. Nevím už přesně, o čem byl, nejspíš o neplodnosti, ale zmiňoval častý fenomén, a to ten, že si v dnešní době děti "pořizujeme". Stejně tak jako sušičku, televizi, horské kolo. Často po dlouhých úvahách o finanční situaci, kariéře a zvážení jiných možností. A mě prostě jednoho krásného dne přestalo bavit si něco jen pořizovat. Chtěla jsem mít. Mít a starat se. Nejen o sebe. Netěšilo mě rozhazovat peníze za hadry, boty a šminky. Ne, že bych to tedy přestala úplně dělat, nakonec i teď jsem (světe, div se!) pořád "jen" holka, ale neměla jsem z ničeho už takovou radost. Měla jsem trochu nacestováno, trochu odpracováno, něco dostudováno a dost odžito. A musím konstatovat, že Eliška mě posunula dál. Zrychlila mi krok i skok, dala mi nadhled i rozhled, připravila o prsa, ale také mi denně připravuje spoustu hezky nečekaných a nečekaně hezkých chvilek, které za to stojí. A už se těším, až trochu povyroste a budu zase nakupovat, cestovat a poznávat. Vlastně budeme - spolu :-)