Jak se máš?

Protože bych nerada ustálila frekvenci svých příspěvků na to, abych vás s každým vítala do nového ročního období (pomalu to tak začínalo už vypadat), tak teď jen informativně o tom, co právě dělám, zažívám a řeším :-)

1. Nechápu - jak ten čas běží. Asi nejotřepanější klišé ever, ale jakoby to bylo včera, co jsem psala článek o loňských Vánocích. Tak abych se neopakovala, letos budou (doufám) v podobném duchu. Kdo by si chtěl připomenout, odkaz je zde: https://muzesetostativam.blogspot.com/2018/12/pre-christmas-time.html. 
Mimochodem, dneska si holky psaly Ježíškovi. Andulka (mladší) si po pár tradičních napučovacích scénách kolem obrázku nakreslila jako první dárek kalhotky. Přišlo mi to dojemný. Asi nechce dědit furt po ségře. Spoďáry jsou prostě základ. (Moje máma: "Ať máš hezký kalhotky, kdyby se něco stalo a museli tě odněkud vyprošťovat :-D)

2. Maskuju - únavu, otoky a pandí kruhy pod očima, špeky, mastný vlasy, blbou náladu, oloupaný nehty, zadrobený koberec i flekatý triko. Den ode dne větší challenge i pocit marnosti. Za poslední rok si připadám tak dospělá jako nikdy předtím. Je fajn pocit, že si můžu ve 2 ráno číst i sežrat z hladu v posteli suchej rohlík a vím komu zavolat, když se mi něco rozbije (divný je, že pořád ještě existují chlapi, kterým je divný, že doma nevlastním ani šroubovák..). Smutek pak přebije vztek na nespravedlnosti světa, únava nebo Persen. Radost mám z holek, vůně kávy, čerstvě nalakovanejch nehtů a super songu v autorádiu puštěnýho na plný pecky. Baví mě pozorovat děti jak zpívají anglicky, baletí či v něčem jiném - samozřejmě po mně - vynikají. Nebaví mi, když jsou stejně tak po mně protivný, náladový, drzý, sprostý a urážlivý. Tak nějak od přírody s tím neumím pracovat...

3. Myslím - v zásadě nejvíce na toho, kdo mě má kdesi. Odháním ty, co zas na myslí na mě a starají se. Návrat do pubertálních let asi. Nicméně učim se nechávat tyhle myšlenky stoicky plynout a nenechat se jimi ovládat tak jako dřív (volně přeloženo: už kvůli nikomu nebrečim a nechlastam 2 noci, nehubnu - což je celkem škoda, a i když jsem ještě pár mílí od toho nad něčím jen tak mávnout rukou, snažím se užít si aspoň toho momentálního relativního klidu, který mám :)) A využít ho produktivně, třeba k psaní, že ;-)

Knižní miš-maš 2.

Napsat další část o knížkách se mi chtělo už od doby, kdy vyšel poslední díl Harryho Pottera, tedy té knižní podoby divadelního díla, což bylo někdy předloni v létě? Né, že by zrovna tohle byla taková pecka, přestože k ní moc výhrad vesměs nemám (dostanu se k tomu později), jen jsem tak nějak měla pocit, že mě zkrátka baví kecat o knížkách, a protože moc podobně postižených kolem sebe nemám, zdá se mi jako fajn nápad vykecat se o tom tady. 

Když tak o tom přemýšlím, možná to je ten důvod, proč mě v poslední době knížky zas tak chytly. Možná z nedostatku kontaktu s dospělými bytostmi, možná ze stereotypu. Četba je totiž fajn relax - nemusíte při tom  mluvit, odpovídat, hýbat se, reagovat, potit se, nemusíte nikam chodit ani převlíkat se, kupovat si permanentku, rezervovat si termíny ani se přitom tvářit, že to pro vás není namáhavé a baví vás to. Jo a můžete taky u toho být bez podprsenky, bez make-upu a bez obav, že vás někdo kvůli tomu pomluví. A to nejdůležitější!! A co já dělam - můžete u toho i JÍST a mlsat a pít kafe i VÍNO, což se vyloženě nabízí :-) No, znáte někdo lepší způsob, jak se odreagovat?

Ale zpět k podstatě článku, takže, dostalo se mi za tu dobu do rukou pár fajn i méně fajn knížek, ať už vypůjčených, darovaných či koupených a ty, na které si vzpomenu (jo, samo, že ze zapisování si všech názvů i s autory sešlo hned po té druhé přečtené...), bych vám ráda doporučila či nedoporučila.

Než usnu

Dost dlouho jsem na to čekala...přesně na tenhle okamžik, kdy nemůžu spát a číst a jíst a lehnout si a hlavně nemůžu být v klidu, myšlenky mi lítají jak splašené a jediná možnost, jak usměrnit tenhle divnostav je začít psát, trochu si udělat srandu sama ze sebe a uspořádat si svůj svět aspoň na papíře. 

Většinou to poznám tak, že nemůžu číst, což je s podivem, knížky jsou mé kámošky a spojenkyně snad ve všech stavech, a když mi je smutno, divno, prázdno, pomáhají mi to přestát nebo mě aspoň uspí. Neptejte se mě nikdo, kolik jsem jich za poslední rok přečetla, už jsem zamítla představu článku o oblíbencích, páč bych tim unudila i všechny uspávače hadů. Jen pro zajímavost, přesedlala jsem na docela drsný thrillery, to aby mě něco vytrhlo z letargie, protože z běžného života mě v románech už překvapí máloco.

Takže celý ten poslední rok cca jsem si vystavila obrannou zeď všemožných postav a snažila se přesvědčit samu sebe o své normálnosti. Přelouskala jsem Bridget Jones v originále (až na některý neznámý slovesa to celkem šlo), denně pročtu celý Fake book (to není překlep) včetně inzerce z Horní Dolní, nechám se "nakrmit" reklamami i vybranými články o vztazích s radami jak za korunu, a když mi z toho všeho puká hlava, završím to pohádkou před spaním a kriminálkou. Už jsem se naučila předem poznat, kdo je vrah (obvykle vcelku sympatická osoba, docela často žena nebo šílené dítě), zato odhadnout člověka ve skutečném životě je pro mě pořád oříšek - proč? 

Pomalu zatracuji knížky a články o sebepoznání, protože u každého z dotyčných nakonec přišlo a já mám furt dveře na dva západy. Nějak to nejspíš bude souviset s mojí netrpělivostí, napadá mě, cokoli jsem kdy chtěla mít hned, nevyšlo to, super práci, dítě (to přání se mi záhy naopak rychle zdvojnásobilo), úplnou rodinu, krásný bydlení. Ke všemu si člověk dojde, někdo však oklikou, někdo se holt musí podrbat přes hlavu a ještě se přitom 3x zatočit a pokud takový člověk fakt existuje, tak já se u toho zatáčím 4x a ještě si sama podrazím nohy.

Právě dočítám knihu o životním restartu, je plná depresí a slz, jak to, že já ne, proč se směju, i když se nesměju, i když jsem se doopravdy dlouho nesmála, sakra, poraďte mi nějakou dobrou komedii. Vždycky jsem chtěla víc psát, ale kdykoliv jsem něco začala (koukám...jo, jsou tu rozepsané věci), skončilo to větou "trapný, jdu spát". Chápu, proč většina slavných umělců jsou alkoholici, drogově závislí či blázni - ono to ani jinak nejde. 

Normálně příčetný člověk se do toho nepustí, nejde s kůží na trh, pokud neni afektovaná blogerka s našpulenou hubou do objektivu nebo fanatik toužící po slávě a úspěchu (a zlaťácích). Já nemám ani jedno z toho a marně pátrám po tom, na co že to mám talent (řekla mi kdysi kartářka, které věřím). Možná to bude schopnost přemísťovat se, od roku 2013 šest stěhování, začínám být minimalistickým člověkem v duchu trendu dnešní doby, brzy mi ty banánovky budou stačit jen 2. Postupem času minimalizuju svuj šatník, úspory, volný čas, předsevzetí, přátele a klid. Naopak sbírka se úspěšně plní trapasy, tím, co jsem řekla a neměla říct, tím, co jsem neřekla a měla spíš říct a tím, že o tom všem furt dokola přemýšlím. 

Teď teda jako zrovna o tom, co jsem chtěla vlastně říct tímto svým výlevem. Měla bych ho nějak završit, vždyť je to přeci článek na blogu po hooodně dlouhé době, jen v mém momentálním rozpoložení to snadné nebude. Holčičky spí dole na palandách, já ještě asi nebudu, přesto jsem tak trochu klidnější, slunce ráno zase vyjde, kouknu z okna, napojim se na povinnosti a budu zase free. Dobrou noc

Přečteno

Jó, knížky, to je moje, a čím míň slov zazní doma, tím větší je má potřeba k nim alespoň na chvíli před spaním přičichnout, ta vzácná chvíle ticha, kterou si zvolim jenom já a nikdo mi jí nepřepne ani nepřetne nesmyslnými reklamami na vaginální tabletky a prášky na potenci.

Vlastně ani tu telku moc nemusím, přes den plní fuknci kulisy a čím víc kraválu nadělají holky, tím méně jí potřebuju. Večer je to pak fajn záminka k tomu se pohádat, bejt jízlivá, i když na tom, co dávají mi záleží pramálo. Asi nejsem ten správnej gaučovej typ, nevydržím sedět v klidu a sledovat děj, tu něco poklidit, támhle a co že se to tam teď stalo? Jo, pro někoho jsem i v tomhle nemožná, to to nemůžeš sledovat, ale mně neutíká jen děj filmu, pořád mam pocit, že toho je mnohem víc...

Raději se zavřu do sprchy, neřeším a nepřepínám a pak si chrochtám s knížkou ve vyhřáté posteli, úchylka nebo zlozvyk z doby, kdy poblíž mně neoddychovaly dva sladké zobáčky. A nejradši mám knížky svoje, půjčování mě znervózňuje, že je zpřehýbám, často knížku div nezlomím ve vazbě, vyřešila by to čtečka, ale to by už nebylo ono.

Ok, tak to by bylo menší intro, rozhodla jsem se vyzkoušet i jiný typ článku než je mý kvákání o běžnym životě, tak uvidíme, jak pochodím. Tady je pár mých tipů a doporučení na fajn četbu z poslední doby:

Iva Pekárková - Levhartice

Vlastně ani nevím, proč jsem si zrovna na tuhle knížku vzpomněla, asi že má stylový přebal, komu na tom záleží, ale spíš jsem přemýšlela nad tím, co trochu perverzního a tak nějak jinýho bych sem šoupla. Tohle je plné černochů a sexu s nimi, ale nepleťte si to s Fifty Shades of Grey, trefné hlášky mi občas vyrazily dech, mám ráda, když se věci nazývají pravými jmény (haha!). Četla jsem to už dávno, tak 2 roky zpět a víc, byla jsem tehdy s asi 2-3 měsíční Eliškou v nemocnici na pozorování a tahle knížka mě bavila. Mimochodem, výsledkem tehdy úmorných zvracení bylo zjištění, že se přežírá, prostě jsem neměla to srdce jí odtrhnout od prsu, když tak pěkně sála :-)

Laurent Gounelle - Bůh chodí po světě vždycky inkognito

Další knížka, vlastně všechny tři tituly od tohoto autora, které jsem měla tu čest přečíst (a to si nedělám prču), jsou super, ale ta poslední mi svou geniálností vyrazila dech. Zařadila bych ji do kategorie takové té psychologicko-motivační literatury, tahle ale neomílá poučky o pozitivním myšlení, sebeprosazování a nutnosti používat ve svém životě slůvko ne, jak je dnes moderní. Vtáhne vás do děje, který je svižný a na konci překvapí nečekanou pointou. Je to rozhodně jedna z knížek, kterou není třeba "jen" přečíst, ale chci jí i vlastnit, tedy mít kdykoliv po ruce na čestném místě své knihovny.

Radka Třeštíková - Bábovky

Poslední z chlívku s názvem "recommend" je pro mě vlastně ještě nedočtená kniha od Radky Třeštíkové. "Bábovky" se skládají z myslím 12ti samostatných kapitol o jednotlivých hrdinkách, které se prolínají, ovšem v různých časových rovinách. Jak vygůglovaný popis titulu napovídá, řeší témata jako je nevěra, těhotenství, vztah matka-dcera, ale i třeba homosexualita atd. Ač mi zpočátku autorka připomínala jednu z tzv. supermatek, které mi moc sympatické nejsou (je o něco starší než já a má taky 2 prťata), ta knížka mě strhla a to nejen svou čtivostí a schopností vystihnout skutečné situace (kolik z nich jsem zažila!), tak i neuvěřitelnou promakaností, s jakou na sebe osudy hrdinek navazují. Klobouk dolů, Radko, to nejsou jen cancy nějaký maminy postující na Facebooku :-)

Nó, přečetla jsem toho víc, holky pěkně spinkají a hromady prádla pro mé večery, thanks god, taky nejsou nekonečný. Za zmínku stojí i Ceny od mého oblíbeného Ericha Segala (NE Stevena Segala!), autora románů Doktoři, Love Story atd., což je celkem objemná bichle, pro vás, co to skousnete.

Naopak nálepkou žádná sláva bych ocejchovala bestsellaře Coelha ("Nevěra") i Viewegha ("Biomanžel"). Kluci to podle mě už moc chrlí jak na běžícím pásu a z tvorby poslední doby jde dle mého oka až moc znát, že se tím (psaním) živí. Tím je samo nechci hanit, oba jsou celkem mí oblíbenci, ale umí to líp. Kdo ještě nezná, doporučuji třeba Veronika se rozhodla zemřít (Coelho), slabá, ale výstižná, super příběh a myšlenka.

Ufff, tak jsem na konci, vynechala jsem knížky povídek od ženských autorek (Obermannová, Nesvadbová, Urbaníková), coby fajn nenáročné čtení na záchod, když vám "TO" jde rychle :-) nebo když se ke čtení vracíte zřídka. Ještě se mi tu válí kniha o výchově dětí a o vztazích, obě rozečtené - ehm, podle toho taky mé vztahy dopadají a děti se chovají :-)

Co vy a knížky? Taky byste jimi nejraději zaplnili každičký kout v bytě jako já nebo vám slouží jen jako pevná podložka pod sklenku vína?