Další deník 31.12.2023 - 15.1.2024

31.12.2023

Dnes, stejně tak jako o Silvestru před 3 lety, ležím s covidem. Tehdy jsme sem byly čerstvě nastěhované, neměla jsem postel a ze všeho se dělala hrozná kovbojka, ačkoliv jsem se cítila úplně stejně jak teď. Unaveně a trochu smutně. Postel už mám, i byt vybavený dle svého gusta, jen tu větší televizi nejsem s to skousnout a raději dál zaplňuju knihovnu.

Smutnila jsem z toho, že neumim navázat normální vztah, teď zas ho neumim moc dobře udržet. S motýlem se člověk nepomazlí, buď ho svírá tak pevně, až mu uláme křídla, nebo se jím nechá jen tak polechtat a on mu brzy uletí. Mám těch motýlků už pěknou sbírku, mohla bych na ně pořádat exkurze nebo o nich psát jako moje oblíbená spisovatelka, ale nechám je spíš jen tak poletovat. Tak jim to sluší nejvíc.

Stejně tak přeletím i já do dalšího roku, s lehkostí,  jakou mi nálož starostí a povinností povolí, bez oslav a bublinek a bez čuchu, což je mimořádně praktické a myslím, že to ocení každá žena při sdílení svého osobního prostoru s osobou/osobami opačného pohlaví. 

Krásný nový rok, naplněný zdravím, vůněmi a třepotáním křídel 🦋

01.01.20234

Předně jsem hnedka udělala chybu v datu. Nový rok, nový začátek, přitom se ale lautr nic nezměnilo. 

Snažím se pochopit svý tělo, který vždy těsně po svátcích vypoví svou službu. To už není o nahodilosti, týden mi jen trvalo než jsem byla konečně schopná zaparkovat se v horizontální poloze a trochu se utišit. Za 4 dny jsem dospala celoroční deficit a probudila se do roku nového. Za týden přečetla knížku, zkoukla 3 série seriálu a celkově se procvičovala v zevl disciplíně, kterou tak nesnášim a stěží toleruju. Od zítřka zas naskakuju do procesu, ať mohu zas za rok z čeho odpadnout. Koloběh života? Mýho, bohužel.

P.S. Předsevzetí jsem zatím vymyslela dvě a jsou pragmatická a taky konzumní:

- do konce ledna si protřídit skříň

- až to bude koupit si dobře padnoucí džíny

Myslím si, že ryzí praktičnost těch předsevzetí je následkem toho, že jsem celý svátky sjížděla astrologické, andělské, věštecké a jiné ezo weby, abych se ujistila o tom, že se momentálně na hovno musí cítit všichni, protože vesmír. A potvrdilo se mi to. Taky se mi povedlo otrávit náladu i ostatním - promiň mi to, ty víš kdo. Já zas budu sympatická, jen co mi vyjde horoskop.

02.01.20234

Další konzumní, materialistické, maloměšťácké a starosvětské předsevzetí: 

- koupit si lívanečník

Honit ty patvary po velké pánvi mě neba.

04.01.2024

Migréna mě zase trochu vyřadila ze hry, ale jsem zpět. Nicméně, nejsem zatim tak stará, abych se zde rozepisovala o tom, co mě bolí. Takže co mě potěšilo po novoročním návratu z vánočních orgií? Údržbář v práci mi pochválil nové brýle. Všiml si jich sám a na první dobrou, z toho mi málem spadly. Během Vánoc jsem trochu zhubla. Protože nervy. Protože covid. Protože jsem vařila já :-D 

Vesmír mi do cesty přihrál osobu, která zklidní moji duši. Mít se rád neni o tom začít chodit zas na nehty nebo si patlat hubu krémem za 600,-. (Obojí dělam a nejen to.) Obrnit se před vnějším světem totiž stojí mnohem víc. Pustit si k sobě to, co ti dělá dobře. Spát víc než jen 3h denně. Smát se víc než plakat. Hřešit častěji než něco nebo někoho dokola a dokola řešit. 

Jdu spát a neřešim. Těšim se na pár řádek nové knížky od Coelha. Pak vám o ní napíšu, vypadá senzačně.

05.01.2024

Ukrajinka Nina dneska přišla zaplatit nájem za prosinec. Dřív nemohla, odjela na svátky za svou rodinou do Charkova. 3 dny strávila na cestě, 2 roky už to skoro budou, co je ona tady a její muž v ostřelovaném městě. Coby agenturní zaměstnanec teď ani nemá práci kvůli poklesu zakázek. Milá, pracovitá holka se slzami v očích. 

Do prdele, na co si furt stěžujeme?!

07.01.2024

Volný víkend jen sama pro sebe. Umím to vůbec ještě? Nepečovat a nepřizpůsobovat se, dětem ani příteli. 

Vstávám pozdě a taky jdu pozdě spát, přesně dle mé soví nátury. Po týdnech spim už několikátou celou noc, vydrží mi to? Úklidem protančím se sluchátky v uších, k obědu si objednávám sushi a sním ho naprosto nespořádaně a jak to sama nesnášim a netoleruju v OBÝVÁKU NA GAUČI. Sójovkou zaprasim bílej konferenční stolek a rebelsky to nechávám zaschnout. Sleduju další seriál a opět je z Paříže -   j´adore Paris! J´adore Berlin, tu neuvěřitelně charismatickou postavu. Kam se z našich životů vytratila vášeň? 

Nepřemýšlim a vybíhám se projít k lesíku za barák než se zešeří. Dýchám a nikde nikdo. Těžaři zatarasili auty a traktory cestu, nechci se s nimi potkat, tak to beru přes pole. Odměnou mi je otevřený výhled i totálně zabahněné boty. Do sluchátek mi volá mamka, neumim to hned vzít, a tak nevěří, že nerandim.

Večerní venčení s kamarádkami a kontrola nočních ulic mi přináší zjištění, že o nic moc nepřicházim, když tohle absolvuju spíš už výjimečně. Nicméně amatérské divadlo mě pobavilo, stejně tak jako cokoliv jiného, co je provozováno s nadšením. Jako třeba i ty burgry, mňam, slupnu jak jednu malinu.

Závěr víkendu? Miluju dobré jídlo a pití, společnost i samotu, pohyb i válení, plánování i spontaneitu, a tohle všechno mi budiž nápomocno k tomu, aby tenhle rok byl úžasný. Postaram se o to ✌

08.01.2024

Holky si večer přes usnutím vyprávějí více či méně smyšlené historky o tom, jak je kdo miluje. Spolužáci, kamarádi, kdo co řekl a udělal, neřekl a neudělal, napsal do skupiny a smazal, co si při tom myslel a na co by ani náhodou nepomyslel a co by kdyby. Kdo se kam podíval a na koho se usmál, komu kdo zvedl a podal penál, kdo koho nakopl ve frontě na oběd. Jsou hodně jako já, 80% mých love story vzniká pouze v mojí hlavě. Prý bych se měla oprostit od svých očekávání. Dá se to vůbec??

11.01.2024

Mrazivé dny protkané slunečními paprsky. Zásobuju se malými radostmi. Objednala jsem si třeba minerální korálky a chystam se je navlíkat. Trénink trpělivosti? 

Začala jsem s výběrem letní dovolené. Pro nás 3, tudíž nároky jsou jasné. Mam se prej naučit dělat kompromisy. Proč ale? Když se léta řídíte jen potřebami svých dětí (99%) a svými (1%), všechno si sama zařizujete a hlavně platíte, tak vám to prostě nejde. Mám ale vyzkoušené, když je člověk hodně zamilovaný, sleví z nich. Vim, že to dokážu, jenom to nedělam na lusknutí prstů.

Jo, to 1% je má chronická potřeba pravidelného přísunu kafe. Aby bylo jasno.

15.01.2024

Víkend za námi a já se tak trochu zapomněla  v obležení písmenek, né těch mých, ale musíte mi dát za pravdu, že počasí doslova vybízí k tomu zahrabat se s knížkou pod deku. Vždycky si přitom uvědomím, co je mojí přirozeností, ne být aktivní a všudypřítomná, všude včas a nechybět na žádné akci, abych měla čárku, byla vidět, dostala razítko a obrázek krtečka. 

Co jsem ale četla zajímavého a trochu mě zarazilo (krom knížek, jejichž recenze se snažim občas dávat na Fb profil blogu - kuk sem https://www.facebook.com/muzesetostativam), byl jeden článek o vztazích známého a oblíbeného terapeuta. Tvrdí, že každý hetero muž má v průměru 8-9 tzv. zadních hořáků. Kamarádek, kolegyň, bývalých přítelkyň, známých nebo jen internetových známostí, se kterými je v kontaktu, kdyby mu to, co má, nevyšlo. Nebo taky zadní vrátka, želízka v ohni, Vendulky utěšitelky, připravené pofoukat mu bolavou ranku. Co z toho vyplývá? 

1 . nejsem průměrný heterosexuální muž

2. když někomu neodepíšu, nemusim to vůbec řešit, páč mu určitě odpoví jiná z těch 7-8 v řadě

3. když někomu odepíšu a on mně, neznamená to vlastně vůbec nic (tak proč mi sakra vyletí tep na 120?)

4. když mam přítele, kterej furt někomu píše, můžu bejt šťastná, že je vlastně normální

5. když mýmu příteli nikdo nepíše, měla bych přehodnotit, jestli náhodou neni úplně out

6. vypnout si telefon minimálně v pátek večer, jeví se jak to nejrozumnější řešení

Taky to, že jsem asi stará škola, nebo že láska se pozná jednoduše podle toho, že študácky nevidim, neslyšim, nedejcham, nevylučuju a neregistruju ani Brada Bitta, kterej mi přinesl do práce na oběd chlebíčky. Což je nadsázka, protože chlebíčky a větrníky překonávají bezkonkurenčně všechny zadní hořáky v řadě.

PS: Asi bych měla tenhle deník už ukončit, nejvíc z důvodu, že už se nejedná o deník, spíš o změť myšlenek vyskytujících se v náhodných dnech nahodile v mé hlavě. Co myslíte?

Vánoční

Vánoce na blátě

"Půjčíš mi loďku?"

Svezu ji po louži

"Děkuju, Luďku!"

Děti se tetelí,

dárky jsou pasé.

Šetří si na Iphone

drahý jak prase.

Stromeček z Baumaxu

usychá v koutě.

Asi tak jako já,

už nenajdou tě.

Obchody narvané,

zásoby na rok.

Chtěla bych chleba jen..

"Už nemáš nárok."

I já se nervózou

potím pod svetrem.

Náladu postrádám, 

stávám se hejtrem.

O víře

Básnička, kterou jsem objevila na první stránce notýsku, co jsem si koupila víc jak před rokem. Tolikrát jsem jí chtěla dopsat a pokaždý z toho vyšel srdcervoucí paskvil, až jsem usoudila, že nejvíc jí to sluší právě takhle:

Viděl jsem lásku 

Slyšel ji cupitat

Kolem mých dveří 

Tak jsem je otevřel 

A okno taky

A chvíli tvářil se

Že v ní snad věřím 

A věřit v něco je podle mě podstatou radostného života. Ať už v lásku, v přátelství, v Boha v jakékoliv podobě, v sebe, ve šťastné konce, naději.

Dokonce i Bohušek z Kurvahošigutntag věřil.

Já věřím v klišé, že všechno zlé je k něčemu dobré. 

Že lež má krátké nohy. 

Že kafe mi udělá den hezčím. 

Že černá zeštíhluje. 

Že po studené zimě vždycky přijde jaro. 

Že svoje touhy nikdo dlouhodobě nepotlačí. 

Že co máš v hlavě je největší bohatství, který ti nikdo neukradne, jak říkala moje prababička, ale Alzheimer je sviňa. 

Že s humorem je na tom světě líp. 

Že velikost penisu nemá souvislost s tělesnou výškou ani délkou chodidla.  

Sečteno, podtrženo

Nejčtenějším příspěvkem letošního roku byl deníček. Lidi zkrátka lační po detailech ze soukromí a obzvlášť rozchodech. Ani já nejsem jiná, co si budem, trochu masochisticky si teď ráda pročítam, jak jsem byla v prdeli a gratuluju si, že už nejsem. 

Léto byl zkrátka masakr po všech stránkách, přestože jsme se, jak trefně podotkly mé bystré dcerky, už celkem dlouho nikam nestěhovaly (4.12. tu budeme celé 3 roky). 

Rok 2023 byl rokem odcházení. Během prázdnin jsem se rozloučila s oběma dědečky. Ačkoliv nejspíš vypadam jako člověk, co s oblibou a často něco mění, opak je pravdou.  Nechci si zvykat na nové partnery (a jejich vrtochy) a byty, ráda bych jezdila furt v tom jednom autě, které nikdy nezrezaví ani mu nikdo neodře nárazník, a stejně tak mam pocit, jako by tu pořád byly osoby, které odejdou. Jen se tak často nevidíme, ale pořád někde sledují v telce fotbal s mega sluchátkama na uších a luští křížovku a já se směju tomu, jak jsem sháněla papírovej jízdní řád na emhádéčko, o kterej snad posledních 20 let nikdo jinej než můj děda neprojevil zájem. 

A já jsem šťastná, protože mam holky a tím pádem i já tady pořád budu, i když vlastně nebudu, protože královny sarkasmu budou teď ony místo mně. Po pohřbu druhýho dědy, jely jsme na oběd po obřadu, povídam dojatě, holky, to bylo hezký, kolik kamarádů a známých tam přišlo se s dědou rozloučit, co? To bych si taky jednou tak přála, tolik lidí. A zezadu z auta: "Mami, jestli tam přijdou všichni tví chlapi, tak jich tam už tak bude hodně." Tak snad přijdou a vy, holčičky, jim zařiďte dost židlí, ať se mi tam neumlátí holema. 

Sběratelka krásných chvil, co si je ukládá na horší časy 

Protože nebylo jen smutno, tak světlé okamžiky roku: pobyt v akvaparku, dámská jízda u moře, koncerty, horké dny u bazénu, víkendové výlety, ukradené chvilky bez holek, nečekané návraty a pocit, že všechno se děje tak, jak má. Štěstí je tam, kde ho nehledáme. 

Před námi poslední týdny roku a Vánoce, které se u nás odehrávají v emocích nám holkám vlastním. U nás je stále celkově hodně kraválu, zmatku, zpěvu a silných slov i během roku a ty svátky to celoroční těšení tak nějak uzavřou. Skončí dohady o tom, co si přát pod stromeček, aby pak následně mohly v únoru zase začít. Oslavíme narozeniny, protože kdo neporodil před Vánoci, nemá právo nadávat na kumulaci oslav a z toho plynoucích příprav. A taky na nedostatek místa v přetopeném bytě a modlení se, aby všech 15 nejbližších kamarádek náhodou nepřišlo v plném počtu. 

Co ale posledních pár let nemam ráda, je Silvestr. Chci oslavovat ten uplynulý rok? Zmítat se nejistotou co bude, když skoro ve čtyřiceti ani netuším, čím bych jednou chtěla jako doopravdy bejt? Krom toho, že jsem si přála bejt mámou a to jsem si tak nějak za každou cenu splnila? Chci tyhlety divný pocity zapíjet šampusem, po kterym mě bolí hlava a ještě je znásobí? Umíte se hodit do módu oslav, protože právě teď chlastaj všichni na světě, a bejt cool? Asi zas moc přemýšlim, že. 

Přeji vám krásný barevný podzim a ať ty příjemné chvíle vykompenzují to nemilé, co nás tento rok potkalo :-)

Co umím

Udělat hvězdu s rozběhem

nesrat se s nedělním obědem

Vytvořit dojem první

i vyhrát maraton pivní

Zachovat andělskou tvář

strhnout dolů svatozář

Předvádět matku roku

omylem Barbíně ulomit ruku

Nabídnout lásku až za hrob

nadávat: "V posteli nedrob!"

Nechat se požádat o ruku

utéct a nedat ti záruku

Celý den hákovat, zpomalí srabi

a pak se potácet s bolestí hlavy

Uvařit kávu sladkou

nechat se podvádět s Radkou

Vypadat sexy a úžasně

obout si důchodky předčasně

Vítat tě s úsměvem herečky

dech zkazit deseti syrečky

Uklízet podle Konmari

čekat až prach se od rohů vyvalí

V negližé spartakiádu

opít se vínem a rozbít si bradu

Investovat a šetřit

tisícovkou prach setřít

Umím se radovat, tančit a zpívat

a taky nečinně v posteli zívat

Umím být bohyně, víla i oběť

vždy ze své podstaty

vrátím se k sobě

Diary 30.7.-4.8.2023

Budu si tu psát chvíli deník, nevadí? Nakonec je to můj blog, tak co by.

30.07.2023

Dnešek byl velmi zajímavý den. Ráno jsem dostala definitivně kopačky. Jako obvykle jsem reagovala emotivně. Zase jsem řídila a přes slzy neviděla na cestu. Tristní a nezodpovědné.

Hodně jsem telefonovala a zapomněla dát do guláše klobásu. Masa bylo málo, hovězí je drahé a dcera ho ohodnotila slovy, slizké. Druhá dcera se zatvářila kysele, když jsem jí uviděla na kameře Whatsappu, tak jsem brečela dál. Vlastní děti mě nesnáší.

Světlý okamžik dne, bruslení mě baví a holky taky. Eli se domluvila s kámoškou, nařasila se mou maskarou a já měla kolem sebe zas ten svůj "girl power" kroužek. Miluju to. Smály se jak puberťačky a přitahovaly pozornost okolí. 

Až po pěti okruzích kolem hřiště se vzpamatovaly mé chytré hodinky a zahlásily: "Výzva k pohybu odstraněna". A doteď to jako bylo co?

Pak začlo hned lejt, tak nebyla šance můj pohyb rozvíjet a zalezly jsme do stanu z akce z minulého týdne. Sedělo tam s námi pár mladých a já měla chvíli ten pocit, že mezi ně patřím. Dokonce jsem si chtěla říct o cígo, ale kdo ví, co se v dnešní době kouří, Petry asi ne. Tak jsem takticky mlčela.

Taky tam byl bosý pán, co vypadal jako paní, byl hodně hubený a prováděl nějaké cviky. Při klicích jsem si všimla, jak má rozpraskané paty. Můj zatracený smysl pro detail.

Holky ho chvíli natáčely, pak se posmívaly mně, vypily flašku Sodastreamu a nahlas krkaly. Najednou pršet přestalo. Je fajn nikam nechvátat, tak jsme se šly ještě projít za mého mohutného nabádání, ať nelezou do bláta, že mají obě nové látkové boty.

Vyfotila jsem si dům, kde budu jednou bydlet. Majitel to ještě neví. Roste tam strom obsypaný vlašáky. Pokud to ovšem nebyly švestky. Manžel je bude na podzim louskat a já napeču vanilkové rohlíčky pro celou rodinu na Vánoce. Taky to ještě neví. Ten manžel.

Kdybych nesnila, život by byl nudný. Můj neni.

 

31.07.2023

Řekla mi, a piš! - Ale vždyť já...- Deník vděčnosti, každý den! Oukej. Mám úžasné přátele. Dneska prakticky celej den brečim, spojení PMS a úplňku funguje spolehlivě. Po půl roce, krom mejch narozenin tedy, čistíš se, to je správně, a tak se napravuji kudy chodím. 

Učim se nechat si pomoct. Nechat se poslat do prdele za "Já ti tu masáž zaplatim". Necejtit se pořád zavázaně a oplácet něco za něco. Oko za oko, zub za zub. Za nás byli indiáni, dnešní děti honí na táboře zombíky...:-)

Jedno vim, už nikdy neudělam. Neřeknu chlapovi, že nikoho nepotřebuju. Protože to tak neni. Někde hluboko vim, že ne. A to "hluboko" teď právě vylézá na povrch. Terapeutku mám taky zadarmo a je nejlepší. "Den, který může změnit tvůj život, začíná každé ráno", posílá mi zrovna afirmaci. A já vim, že dneska musim konečně usnout, abych zas ráno nebyla za zombíka já :-)

 

Malá úvaha o spravedlnosti

Dnešní jen krátká úvaha, jednoduchá a prostá, přesto ji publikuju tady, aby mi nezmizela, už tak mi dalo práci udržet tu zasetou nitku pár týdnů v hlavě než byl čas si sednout a psát.

Nedávno přišla dcerka ze školy s nadšením, že půjde na výtvarnou soutěž. Hrozně ráda maluje, vyrábí a tvoří, což bavilo kdysi i mě, do té doby než jsem s pubertou najela na jiné koníčky.. no nic. Zkrátka se zúčastnila soutěže (skončila druhá mimochodem) a vyvolala ve mně vzpomínku na výtvarnou soutěž, když jsem já chodila na první stupeň, možná druhá, třetí třída. Abych to neprotahovala, i já jsem skončila druhá, což jsem vzala jako fakt, přestože jsem měla pocit, že moje kočky byly nejhezčí (téma bylo domácí zvíře nejspíš). 

A tak jsme šli celá třída s paní učitelkou kolem nástěnky, kde byly vystavené obrázky, a úplně nahoře visel na čestném místě výherní výkres s kozou. "Honzíku, to je až neuvěřitelné, jak se ti ta koza povedla", zahlásila paní učitelka přede všema a pohlédla na vítěze. Honzík (nepatřil zrovna mezi nejostřejší tužky v penálu a zabte mě, ale už nevim, co to bylo přesně za kluka ani jak se jmenoval dál) opáčil: "Ale to je PES", tak nahlas, aby nikdo nezapochyboval o tom, že to myslí vážně, učitelka zamrkala, ale dál si k mému zklamání i úžasu trvala na koze. Budiž tomu chlapci k dobru, že se neuchýlil ke lži. Nebo že aspoň nedržel hubu a krok, což by v tu chvíli, nebudeme si lhát, udělal asi každý normálně příčetný člověk. V tu chvíli mi pointa ještě asi nedošla, ale ono to tak v životě vážně je. 

Spravedlnost nespravedlnost, dost často přijdete na to, že vás předběhl pes maskovanej za kozu. Že ten namachrovanej vedoucí, co má třikrát takovej plat co vy, je taky jen mečící pes, kterej dříve nebo později začne štěkat, protože to je jeho přirozenost. Všichni, co si na něco nebo někoho hrajou budou nakonec štěkat přesně tak, jak jim tlama narostla.

A já budu....... malovat vodovkama kočky, co vypadají jako kočky. A budu spokojeně vrnět, protože i když spravedlnost možná neexistuje, pravá tvář i podstata nakonec vyjdou najevo. Je třeba se jen dívat a naslouchat.

Mňau!

Obrať se do minulosti a poznáš, kdo jsi

Všude se dozvídáme, že nejvíce zranění si neseme z dětství. Že to, co se posralo v našem útlém věku, živí terapeuty, kouče, astrology, numerology, kartáře, šamany i ostatní obchodníky se štěstím. Kdo se chce trochu porýpat sám v sobě, musí se zkrátka naprogramovat o desítky let dozadu a zavzpomínat i na to, jak si v jeslích počůral kamaše (Jo, za nás existovaly jesle a doma pletené kamaše byly klasickou součástí zimního outfitu - "pravěckého", jak by podotkly mé ultramoderní dcery.)

To mé bylo vesměs fajn a nekomplikované, devadesátkové, tradiční, z úplné maloměšťácké rodiny a ničím nevybočující.

Jako mimino jsem prý permanentně řvala. Celý den a prakticky pořád, byla-li jsem v bdělém stavu (a to jsem bohužel byla). Nic mi prý nescházelo. Chtěla jsem nosit, pozornost, přítomnost někoho, kdo si mě bude všímat. Bylo to volání v pravém slova smyslu, a když tak přemýšlím, mám ho v sobě pořád, jenže už tiché, transformované do touhy. Touhy po uznání, poplácání po rameni, pochvaly a jedniček na výzu. Teď už na vysvědčení mých holek. 

Na prvním stupni ZŠ už jsem neřvala, vytušila jsem totiž, že když budu nejlepší, pozornosti se mi dostane tak nějak automaticky. Cílevědomá a uvědomělá, stoupla bych si na hlavu a stříhala přitom ušima, kdyby se to po mně chtělo. Druhý místo pro mě byla potupa, dvojka důvodem zabrat. Co nebylo tip ťop, tomu jsem se s trpělivostí věnovala, dokud jsem nedosáhla svého levelu. V první třídě jsem plynule četla a psala krátké povídky a příběhy s ilustracemi. Chtěla jsem být spisovatelkou nebo malířkou. 

S pubertou jsem se svou touhou po uznání přešla do sociální sféry. Abych vás nepomýlila, nebyl tehdy ještě Facebook, zato byly hospody. Z introvertní intelektuálky se přes noc vyloupla holka, co nechyběla při žádné akci. Touhu excelovat při studiu přebila touha být miláčkem všech a to hlavně tím, že budu zábavná, vtipná a všudypřítomná. Někdy v té době jsem začala hledat lásku. Tak moc jsem si přála, aby mě měl někdo rád, až jsem skoro neřešila, kdo to je, když se tomu stalo. Řvala jsem stejně jak to roční mimino, jenže uvnitř sebe a potichu. Chtěla jsem být krásná a milovaná, pilně jsem se upravovala, chodila všude tam, kam všichni ostatní, to aby mě bylo vidět, a pilně se učila, aby ze mě něco bylo. Nic mi nestálo v cestě a nenasvědčovalo tomu, že ve třiceti nebudu úspěšná, bohatá a šťastná.

Klapka.

Mam vrásky, do kterých mi zalejzá make-up, musim se imrvére barvit a chybim prakticky na každé akci pro dospělé, na které bych se mohla s někým seznámit. Z dcerek jsem vychovala stejně cílevědomá stvoření jako jsem byla já. Raději by se přetrhly než by šly do školy bez toho, že 50x přeskočí švihadlo nebo neumí násobilku. Když vidí chlapa, svých otců nevyjímaje, metají hvězdy a stříhají přitom ušima. Pro kamarádky by se přerazily, a když dostanou výjimečně dvojku, bojí se mi to říct, ačkoliv jsem jim za to nikdy nevynadala (řvu kvůli jiným věcem). 

Jak napsal Erlend Loe v jedné své knize: "Bože, nedopusť, aby moje děti byly stejně pilné jako já." A měl pravdu. I když já mam k tomu, odstěhovat se do lesa, zabít soba a bivakovat tam s jeho mládětem ještě krapet daleko.

Skoro ve čtyřiceti jsem pořád to plešatý mimino, co chce pochovat. Stejně tak si to vynucuju způsobem, který ostatní odradí. Chci být nejlepší jak šprtky na základce, ale ostatní se s nejlepšími moc kamarádit nechtějí. Prosí se o lásku v domnění, že bude-li krásná a vtipná, nikdo jí neodolá. Zklamaně pozorují fakt, že všechny ty spokojeně zadané ženské zas tak moc krásné a vtipné nejsou. Jsou jen obyčejné a v pohodě.

Je půl 5 ráno. Před hodinou jsem se vzbudila a napadlo mě sepsat to, o čem jsem přemýšlela před spaním. Před spaním, kdy mi nikdo nepopřál dobrou noc a já zas měla ten pitomej pocit nedostatečnosti. Teď už o něm vím. Jen je hrozně těžký od nikoho nic neočekávat. Stejně tak jako necítit povinnost plnit očekávání ostatních. Kde se to v nás bere? Je to ta toxická píle, která vás natáhne do spirály a vy už pak chcete jen vyvolávat v okolí pozitivní ohlasy?

Hezký den a přestaňte se na chvíli tolik snažit. Nejlepší guláš se většinou povede tehdy, když chvátáte a najebete do něj koření od oka. Zahodit recepty a žít podle citu!   

 

Nejvíc se mi chce...

Mít rudý rty

Když to nikdo nevidí 

 

Být hodně plachá 

Když se nikdo nestydí 

Nebát se

Když ostatní se klepou

Najednou randit

S Frantou, Jirkou, Pepou

Vynášet koš 

Když ležim v karanténě

Utíkat bos

a mluvit urychleně

Chce se mi spát 

Když všichni slaví 

A chci být temná 

Když všichni jste plaví 

Chtěla bych štěkat 

Když všichni chrochtají

 

A musím spěchat

když vy jste tak pomalí

 

Chtěla bych ležet

na mechu v lese

 

Klidně se šťourat

hodinu v nose

 

Chce se mi plachtit

v oblacích s ptáky

 

A ne mít vzezření

nudný starý páky

 

Chtěla bych psát

od noci do úsvitu

A přitom vědět

že TY se mnou jsi tu

Po čem ženy touží

Myslím tím nás, dospělý holky, citlivý i otrlý, nesmělý i sprostě mluvící, plačtivý i bojovný v závislosti na postavení luny i našeho cyklu, osamělý i promiskuitní, a přitom tak strašně moc toužící po svobodě. Jo, přestože jsme momentálně samy, tak po svobodě. Kdo tě nechá dýchat a být sama sebou, je tvůj, to mi trvalo skoro 38 let, ale už to vim. Říká se, že ženy nevědí, co chtějí a nedaj pokoj, dokud to nedostanou. Nesouhlasím. Dost dobře víme, co chceme, jen se nám to nedostává v té správné míře.

Od našich o 10, 15 či 20 let mladších já se totiž lišíme v jedný podstatný věci - máme toho teď už setsakra hodně za sebou a pokud hledáme "něco" novýho, zkušenosti nám v tomhle případě úplně nehrajou do noty. Je těžší nechat se okouzlit. Je těžší oblbnout naše antidebilové radary a zasáhnout srdce. Je těžší vytáhnout nás ven. Je těžší přijít s něčím novým. 

 

Víme, jak chutnaj různý druhy vína, masáže si dopřáváme pravidelně samy, protože jinak bychom po celodenním sezení v kanceláři ani neotočily hlavu (jo, ten vtip s "otoč se celá" známe), dostaly jsme už různé fotky, od těch, kde je neuměle odstřižená bývalka až po stojící péro, dokážeme předpokládat budoucí reakce a bohužel i nereakce. Mimochodem kdysi na gymplu nám bylo v občanské nauce (existuje ještě vůbec takový předmět??) řečeno, že nelze nekomunikovat. Že i tím, že někoho nepozdravíme vlastně komunikujeme. Dáváme najevo svůj postoj. Mlčení je vlastně komunikace nejsilnějšího kalibru.

 

Zároveň je tak snadné a pro chlapy logické nás chtít za milenku. Svobodná matka je večer vždycky doma. O víkendu nepaří s kámoškama na wellnessu, nevymetá akce ani netahá sirky o to, od koho se zrovna nechá pozvat na večeři. Udržuje příjemné teplo domova, má navařeno, čerstvě povlečeno a je lačná po objetí. Večer má čas i místo v posteli. 

Tak jsem se dostala do fáze, kdy mě věta "zašukáme si" na displeji mobilu nepřekvapí. Citlvivější jedinci to zaobalí, obsah je ale i tak zřejmý.

 

A proto hodně čtu. Raději knihu. Tu můžu, na rozdíl od lidí, zavřít, když mě nudí. Můžu do ní drobit, vylejt šampaňský i okamžitě usnout a neurazí se. Nevadí jí, že mám menstruaci, chlupatý nohy a možná taky covid, protože už týden v kuse smrkam. Nevadí jí, že čtu i jiné knihy, můžu jí třeba i na půl roku zavřít a pak se k ní vrátit. Bez výčitek a vysvětlování.

Někdy je problém i v tom, že prostě jedeme na 200%. Já to tak teda vždycky měla. Po hlavě do vztahu, rychle se přizpůsobit, nenechat prostor pro pochyby nebo čas o samotě. Zlé předtuchy a červíky v hlavě honem zašlapat a udusat tou krásnou rodící se a hlavně pravou láskou. Být furt k dispozici, případně se do nebes omlouvat, když fakt nemůžeme. Nekonečně přemítat o tom, co si myslí, přeje a cítí ten druhý, dopodrobna interpretovat každou jeho reakci i nereakci. Překonávat stále jediného člověka, o kterýho máme závazek pečovat až do smrti. Sebe. A pak se divit, když ani pro toho druhého nejsme my na prvním místě. Ani na druhym, možná ani na třetím. Nás přece taky už otravovalo, když jsme každý den našli ve školní tašce ke svačině tatranku. A co s náma teď udělá ta stejná tatranka, kterou dítě nedojí? No, moje děti ji dojí a sobě jí z principu nekupuju. Pointu znáte.. 

Děti jsou další citlivý téma v dospělém vztahu, ať už tu tatranku sežerou nebo ne. Jo, téměř každá už po 30 hledá partnera pro život a teda i potenciálního zploditele. Pokud ne, tak už nějaké děti máme z předešlých vztahů, který chtě nechtě nelze ignorovat. My jsme tři a to už je na jednoho pořádná nálož estrogenu. Divočina a nebezpečná jízda na safari. S probouzejícími se dětskými hormony začínám doma šílet i já. A tak jsme zralé na krotitele všechny 3. Ano, toužíme po tom, být podrobeny.

Já jsem jim darovala velkou část sebe. Kvůli nim vstávam a chodím do práce, která je pro nás všechny "momentálně vhodná". Nemůžu vyspávat a ani ponocovat, nemůžu psát ani bejt kreativní, nemůžu snít ani nakreslit domeček jednou čarou někam do dokladů. Můžu jen zlobit se sama na sebe, ale taky bejt hrdá, protože hůř už bylo. A tak se učím ukrajovat si chvilky jen pro sebe a je jich tak málo, že si celkem rozmyslim, jestli a s kym se o ně chci dělit...

Dospělý holky nechtějí být alternativou. Jednou z těch, co pozval na kafe a ona souhlasila. Chceme být "toujedinoucosnípijukafe". Minimálně Starbucks a ne vyčichlá standartka z jednoty. 

Bohužel dnešní doba je rychlá, moc rychlá. Nepřeje pomalému dobývání, nemůžeš ty, může jiná, cest la vie. Vždyť nás to stojí jenom tolik úsilí, coby swipnout prstem do strany. Chceš, nechceš? Někdy si říkám, s prsty v sádře by byl svět třeba zase na chvíli normální..

Před časem jsem vysvětlovala svejm bystrejm holkám, co je to mužské ego. A to na zcela konkrétním příkladu na dálnici. Předjížděla jsem zrovna černýho mercedesa (možná to byl bavorák, nevim), koukam na pána za volantem a povídam jim, děti, koukejte, jak nás za chvilku předjede zas on. Trefila jsem se přesně. Od tý doby ví, "že páni nemaj rádi, když je holky předjedou". A tak je to i v našem singl lifu. Správnej chlap musí mít koule na to, nechat se předjet. Musí nás naučit zabrzdit, když je třeba. Zkrotit, když řežeme zatáčky. Naučit nás zacouvat, abychom mu neodřely blatníky tak jako je už máme za ta léta odřené my. A taky brát ohled na naše spolujezdce na zadních sedadlech a podat jim včas blicí pytlíky. Šťastnou cestu!

P.S.1: Nejspíš ne každý se mnou bude souhlasit. Každý to máme, jak to máme. Já raději sama než nerada s někým. Viděli jste film "Nevěsta na útěku"? Banální romantická komedie, přesto mě teď napadl jako příklad. Julia totiž, podobně jako já, utíkala jen do té doby, než zjistila, co vyhovuje jí. Co má ona ráda. Pak teprve mohl přijít Richard. 

P.S. 2: Tenhle článek je vlastně staršího data a našla jsem ho teď neuveřejněný mezi rozepsanými. Je pořád aktuální. Napsanej tak, jak to cítím. Já mam zatim, stejně jako Julia, na nohou tenisky. Chtěla bych je sundat. Obout převysoké lodičky a až mě začnou tlačit, nechat se nosit na rukách. 

 

Co bych ráda naučila své dcery

 1. Aby byly zdravě sebevědomé

Už se u nich totiž projevuje to, co mám já. Proč mam tak světlý obočí, vypadam jak debil. Chtěla bych mít jinou pusu, ta má "nejde nalíčit malovátkem". Já si asi tak od 10 let připadala tlustá. Nebo možná ještě dřív, v dobách modrých trenýrek na těláku a do nich zastrčeného bílého trička. Už tehdy jsem záviděla holkám bez zadku a stehen a vůbec by mě nenapadlo, že někomu by se třeba ta vyšpulená macatá prdel mohla líbit.Ve snu ne. Proto ji má každý jinou, he? Tak prostý a přitom logický. Což neznamená, že bych teď kdovíjak milovala své tělo. Jen si uvědomuju, že jsou horší :-) Cizí špeky prostě zahřejou na srdci, co si budem. 

A ještě jedno tajemství vám, holky, k tomu povim. Obočí jde snadno nabarvit. Pusa se zas opticky zvětší leskem (i když prakticky o tom vim houby, sama mám hubu jak černošský náčelník). Na každý nedostatek najde chytrá holka vychytávku. Akorát dutá hlava, ta duní pořád stejně.

2. Aby nesoutěžily s muži

Hlavně ne ve vztazích. Dokud budete pořád moc silné, zůstanete samy. Bez ohledu na to, kdo koho opouští.

 

3. Aby byly soucitné a empatické

A dokázaly dobře rozlišit, kam soucit a empatie ještě patří a kam už ne. Aby se nenechaly snadno zmanipulovat a tahat za nos.

 

4. Aby měly smysl pro humor

Slzy a slzy od smíchu jsou pořád ta stejná slaná tekutina. Naučit se bavit na svůj účet ve chvíli, kdy je mi fakt smutno, je schopnost, kterou se snažím osvojovat a posilovat. I když možná jsem jen víc a víc cynická. Kdo ví.

 

5. Že každý den není posvícení

Blbou náladu můžou spravit palačinky k večeři. A dobrou zas zkazit drobivá bábovka. Nedělat nic vás neposune nikam. Co si vyberete?

6. Že někdy něco odfláknout není slabost a lajdáctví

Lajdáctví je srát na to pořád :-)

 

7. Že nejdůležitější na světě samy pro sebe jste vy

Nikdo jiný. Ani vaše děti, ty vám "ukradnou" jen část toho času tady. 5 let už žiju sama jen pro vás. A vy víte, že někdy přijde chvíle, kdy zoufale a hystericky křičim, prosim vás, abyste mě poslechly a nebo naopak mě skolí migréna a plazim se nadopovaná do postele a nechám vás v klidu, až moc velkym. To jsou ty mezní chvíle, kdy musíte existovat jen pro sebe. Urvat si to za každou cenu. A já věřim, že to pochopíte. Jste totiž moje.

 

TBC - dnes neukončuji, myslím, že ten výčet bude mít ještě pokračování. A budu ráda, když mi napíšete do komentářů, jak to máte s dcerami (syny) vy.