Název blogu není jednoznačný, snad proto, že různých deníčků zoufalých matek či šťastných paní tady už je i bude dost. Mé příhody nejsou určitě ničím zcela výjimečné, spíš dost všední a tuctové. Já se je snažím jen zkousnout a zpracovat. Ani ne tak pochopit jako přijmout. Najít na nich něco trochu srandovního a posypat je sarkasmem jako buchtu moučkovým cukrem. Vzít si z nich ponaučení a za pár týdnů či měsíců naskočit do stejného vagonu a vše si pro velkou úspěšnost zopakovat.

A když někdo přeci jen nechápe, otáčí očima a přemítá nad mou blbostí, s nehraným klidem mu odvětit: "Může se to stát i vám" :-)

PS: A tenhle klid, nehraný, mně teď přináší mé psaní. Přišla jsem na to, možná pro někoho pozdě, ale kdo nám vlastně určuje, kdy je v životě na co pozdě? Biologické hodiny? Postava, ne zrovna kopírující tvar svatební šněrovačky? Alzheimer?

Přeji příjemné a ničím nerušené počtení :-)


neděle 2. dubna 2023

Nejvíc se mi chce...

Mít rudý rty

Když to nikdo nevidí 

 

Být hodně plachá 

Když se nikdo nestydí 


Nebát se

Když ostatní se klepou


Najednou randit

S Frantou, Jirkou, Pepou


Vynášet koš 

Když ležim v karanténě


Utíkat bos

a mluvit urychleně


Chce se mi spát 

Když všichni slaví 


A chci být temná 

Když všichni jste plaví 


Chtěla bych štěkat 

Když všichni chrochtají

 

A musím spěchat

když vy jste tak pomalí

 

Chtěla bych ležet

na mechu v lese

 

Klidně se šťourat

hodinu v nose

 

Chce se mi plachtit

v oblacích s ptáky

 

A ne mít vzezření

nudný starý páky

 

Chtěla bych psát

od noci do úsvitu


A přitom vědět

že TY se mnou jsi tu


Žádné komentáře:

Okomentovat