Moje holky. Ještě nedávno plešatý miminka, teď zlobidla s vlastním názorem a taky parťačky, který mě umí rozčílit, rozesmát, ale i podržet. Taky pochválit, "Mami, ty se teda oblíkáš stylově, když jdeš do práce." Malá módní policie, která na mně nenechá nit suchou.
Taky jsou dost podezíravé: "Proč máš na sobě to tričko po XY?" "Ty ses spletla?" "Nebo ho máš furt ráda?", cení na mě starší a zkušená Eli své absentující přední zuby.
Slečny, které ví, že na dvou židlích se sedět nedá a které si nechají se zájmem vysvětlit, co to znamená tahat někoho za nos.
Moje zrcadla, mentorky i nejlepší kamarádky. Mé dva důvody, proč vždy vstanu, i když je mi mizerně, pod psa a jsem po vopici.
Má téměř permanentní společnost, díky které ale zůstávám přesto sama. Tři brejlatý prdelatý plavovlásky, víly ošlehaný životem, co si dají k večeři bonbóny a zapijí to Birellem. Sesterstvo neohrožených, který jásá v přítomnosti opačnýho pohlaví, ale je si plně vědomo toho, že slabé kusy zkrátka odpadnou.
Moje sladké komplikace a zdroje stoprocentně uvěřitelných výmluv. V jejich přítomnosti věta "Nemám čas na kafe, sorry jako" dává hned jiný rozměr a smysl. Pochopí ho i hluchoněmej. A dokonce i úplně blbej.
