Jaký byl rok 2022?

 Po dloooouhé době jen pár řádků a shrnutí :-)

1) Láskyplný: Po většinu tohoto roku jsem byla šťastná. A jsem vděčná, protože vím, že existuje :-) Hýčkejte si svou lásku, je tak křehká, jak motýl, ať vám neuletí..

2) Naplněný těžkými rozhodnutími: Část jara a prakticky celé léto poznamenalo mé rozhodování o tom, zda změnit po 12i letech práci. Spojení více důvodů a okolností mě přeci jen posunulo jinam. Bezesných nocí jsem díky tomu zažila hodně, ale dejte někdy na svou intuici. Třeba vás výsledek, i když ne hned, mile překvapí.

3) Napjatý: Po napadení Ukrajiny Ruskem jsem měla snad poprvé v životě vážné obavy o naší (svojí a svých dětí) bezpečnost. Pocit, jaký jsme dosud nepoznali, tak cizí a vzdálený. Pocit, že coby jedinec pro ochranu své rodiny nemůžete udělat vlastně vůbec nic. Pomáhejme si. To jediný k tomu chci dál dodat.

4) Vyčerpávající: Je mi 37, tudíž přicházející únava materiálu je již dosti patrná. 4 roky sama s cácorami, to už dá víc práce zamaskovat ochablé tělo i psychiku. Nebejt migrén, byla bych perpetum mobile. Nebo jak ten náš zánovní křeček v kolečku (v pořadí třetím, dva už během měsíce zničila), akorát já bych přitom nejspíš nevyhazovala z klece ven hovna. Příští rok si ordinuju dovolenou. Flákací.

5) Veselý: Projíždím si fotky v mobilu a říkám si, tady mi to fakt slušelo, vypadám šťastně a free, tak asi takový opravdu byl. Nebyla jsem nikde v zahraničí (Aldi nepočítám), ale přesto celkem opálená, léto nám letos přálo. Chtěla bych bejt víc "tady a teď". Uvědomovat si, že je fajn, když skutečně fajn je. Nebejt furt o krok vepředu, mít v hlavě co bych měla a co musím, co jsem zapomněla a co zapomenout nesmím. 

A tak bych své malé ohlédnutí za uplynulým rokem shrnula takto: Moc rychle utekl. Jakoby snad ani nebyl. Přesto byly chvíle, které bych natáhla jako žvejku, co malé děti vytahují z pusy. A nalepila je někam, kde je uchovám na dlouho. 

Krásný nový rok, ten s malým n a s mnoha okamžiky, které stojí za vzpomínku  🍀

 

P. S. Hvězdička v jabku se nám ukázala. Sice nedokonalá, rozřízla jsem ho nakřivo, ale stačí. Honba za dokonalostí vysiluje, bere energii a v důsledku se jí nepřiblížíte ani tak, jako kdyby jste ji vůbec neřešili. Zjištění z vlastní zkušenosti a ano, pořád s tím bojuji a jedu si to svoje. Ale další jabko jsem už krájet nešla ;-)

 

Čarodějka

Pfffffff, sfoukla svíčku a spláchla zbytky ohořelého papíru do odtoku. "A jsi jasnej, frajere", ušklíbla se pod fousy, né úplně bez vlivu dvou vypitých skleniček vína. V tu chvíli na ni jako zázrakem po několika probdělých nocích padla únava a odploužila se do svého kutlochu v patře. Osvícený displej mobilu na ní naposledy zamrkal, teď už ho s klidným svědomím vypne a děj se vůle boží - nebo spíš moje vůle - proběhne jí jako poslední hlavou než usne hlubokým spánkem nemluvněte.

Dobře už poznala tu chvíli, kdy je třeba se přestat spoléhat na svůj vtip a šarm (za krásnou se nikdy nepovažovala, přestože jí okolí tvrdilo často opak) a nechat odplout to, co jí nečinilo šťastnou. Ostatně, nedělala to poprvé, rozhoupat se k činu však bylo na celé téhle akci Z to nejtěžší. "Není první ani poslední", povzdechla si a sepsala svůj statement na kus papíru vytrhlého ze školního sešitu, které její otec-pedagog fasuje v práci. Má vyzkoušené, že tenhle dobře hoří. Pak už jen bedlivě pozorovala, jak plameny ze svíčky mlsně olizují ten pár slov "ať mě prosím nechá být".

Není žádná sibyla, ale když potřebuje pomoc, oheň a voda fungují spolehlivě. Vyšlo jí to v lednu, vyjde to i teď a až vše odezní, vyčaruje si někoho novýho, tak vo co go. Po pár dnech zamáčkne slzu v oku, po týdnu rozhlédne kolem sebe, uplyne měsíc a přiletí noví motýlci do břicha.

Jen musí líp přemýšlet, jaký bude tentokrát, aby to zas nezkonila jako vloni. Není vždy produktivní, chtít "někoho, kdo mě bude milovat, obdivovat a postará se o mě". Tedy, zpočátku paráda, mobilní oťukávání, kafe a večeře, víno a oběd, kytička pro radost. Všechno je tak milé, že čarodějce naroste sebevědomí jak nikdy a zašlape kontrolku blikající při slovech, proč na mě nemáš čas, když já si vzal volno? Najednou nemá radost, ale spíš výčitky, proč nemám čas, proč toho mám tolik, proč nic nestíhám, proč nechci vzít telefon... No jo? Proč sakra nemůžu vzít ten zatracenej telefon?

Zapomněla totiž na jednu drobnou, avšak nezanedbatelnou věc. Zapomněla ona chtít milovat a kde není citu, tam není pomoci. Chtít lásku jen dostávat je málo. O všechno dobré je lepší se podělit, člověka to činí šťastnějším. Podruhé už tedy stejnou chybu neudělá a potřetí? Koho nechá odkouzlit poté?

Přesto je její život tak racionální, jak jen může být. Práce v kanclu, průměrné auto koupené na půjčku, průměrný byt na hypotéku na průměrném maloměstě, kde lišky dávají dobrou noc. Za sebou má průměrné vztahy průměrného počtu (nebylo jich 5, ale ani 40), bere průměrný plat a její průměr v pase je ...no, to je vlastně obvod, tak nic. Ale je ještě natolik dobrý, aby se za ni otočili nejen starší a vrstevníci, ale taky mladší a bohužel i zadaní muži.

My weekly happyend

Nesnášim neděle večer. Ten čas, kdy jsem utahaná po víkendu s holkama, ale zároveň bych ještě tak nějak chtěla, aby mě někdo vzal kolem ramen a koukal se mnou ještě třeba na bednu, nebo spíš už na placku, ale obsah to má stejný. (Mimochodem, máme novou televizi. Krom toho, že jsem jí sama zaplatila, zaměstnala jsem přitom ještě pár dobrovolníků. Holky: "Mami, kolik ještě pánů nám příde zapojit tu televizi?" Takže asi tak :-))

Každý pátek se opakující iluze o tom, jak umyju okna a vyperu záclony jsou tradičně v prdeli. Naopak špinavé nádobí je na svém čestném místě ve dřezu, protože myčku nám "pánové" ještě nějakou dobu nejspíš připojovat nebudou. Další z mých iluzí o tom, že další den bude na mytí čas a chuť. Bude, až dojdou lžičky.

Nedělní podvečer je taky časem všech spokojených rodin, aby na sociálních sítích dostatečně upozornily na to, jak moc spokojené jsou.

Mé pravdy o mateřství I.

...aneb co jsem za ty 2 roky a 2 porody zjistila a v čem se stále utvrzuji. Prosím, brát s nadhledem, nejde o žádný dogmata, jen o můj pohled :-)

1. Výčitky
Jasně, už se tolik netýkají počtu snědených čokoládových bonbonů za den/hodinu (čert je vem a co je horší, v mých útrobách dost často končí lentilky, kinder čokoládky, mikulášové a jiné zatraceně přeslazené patvary), ale vyčítám si neustále: Všechna dopoledne, kdy si tolik nehraju s holkama a vařím. Taky ta, kdy se jim věnuju, ale nevařím, takže obědváme zbytky ze včerejška. Všechna odpoledne, kdy jdeme ven a místo na hřiště táhnu holky na nákup. A taky ta, kdy jdeme do přírody, takže večer rabuju mrazák a rozpejkam starý pečivo. Večery, kdy místo odpočinku žehlím nebo vytírám. Večery, kdy odpočívám, takže úklid zbyde na další ráno. Rána, kdy uklízím bordel ze včerejšího večera.... Život je dost často prostě o kompromisech, jen mě mrzí, uplatňovat je na svých dětech. Uteče to jako voda a holky mě nebudou potřebovat. Už nebude jedna 20 minut řvát v jídelní židličce, protože zrovna kojím druhou a nemůžu jí sundat. Budu si pak vyčítat něco jinýho?

2. Vděčnost
Dokud jsou malé, milují nás za maličkosti a vůbec tak nějak umí dát nám svou náklonnost bezelstně najevo. Eliška: "Máma má nohy. Kjášný nohy".
Umí nás pochválit: "Máma gaží mimianč" (vaří pomeranč) aneb chvála mého kuchařského umění, když loupu ovoce ke sváče. Je prostě fajn vědět, že pro někoho jsem ta nej bez extra velkých zásluh (tedy krom toho, že jsem je porodila samozřejmě - až samy donosí a porodí dítě, pochopí, že záslužnější činnost snad neexistuje). Milujou nás bez výhrad a vůbec se nenaštvou, když jim nevypereme tepláky do fitka, neusteleme postel nebo zapomenem osladit kafe. To je super vědomí, ne?

3. Jde o hovno
Ne, že bych si libovala v sprostých slovech (jak se to vůbec řekne spisovně?), ale tohle je myšleno doslova. Jakmile jsem dořešila Elišky rituální loučení se s hovínkem v záchodu: "Papapá, hovínko, čau čau", už zas najíždím na první level přitahování kolínek k bříšku, masáže a máčení špinavých bodýček. Jo jo, život je koloběh a mateřská z podstatné části vlastně "o hovně". A až se vás partner po příchodu z práce někdy zeptá, co to máš hnědýho na tričku, rovnou se převlíkněte. Ujišťovat ho, že čokoládu, vážně nemá smysl :-)


4. Neverending story
Přiznávám, jsem unavená. Už je to však jiný, než moje postkocovinové půldne strávená hořekováním: Už nikdy nebudu... Tahle únava je stálá, pozvolná, otravná a vytrvalá, jak čerstvej beďar před důležitým rande. Chybí jí vidina nakrásně zklidněného žaludku a přikrmuje ji každodenní stereotyp. Paradoxně na ní dokažu zapomenout jen díky jejím strůjcům. To když Andulka začne ve vzácných chvilkách spokojené žvatlat a udělá "to s tou pusinkou". Nebo když zaslechnu Elku, jak při hře s panenkami reprodukuje náš rozhovor a zpívá naše písničky. Pak jsem si jistá, že ta únava, na rozdíl od vopice, stojí za to!