Po čem ženy touží

Myslím tím nás, dospělý holky, citlivý i otrlý, nesmělý i sprostě mluvící, plačtivý i bojovný v závislosti na postavení luny i našeho cyklu, osamělý i promiskuitní, a přitom tak strašně moc toužící po svobodě. Jo, přestože jsme momentálně samy, tak po svobodě. Kdo tě nechá dýchat a být sama sebou, je tvůj, to mi trvalo skoro 38 let, ale už to vim. Říká se, že ženy nevědí, co chtějí a nedaj pokoj, dokud to nedostanou. Nesouhlasím. Dost dobře víme, co chceme, jen se nám to nedostává v té správné míře.

Od našich o 10, 15 či 20 let mladších já se totiž lišíme v jedný podstatný věci - máme toho teď už setsakra hodně za sebou a pokud hledáme "něco" novýho, zkušenosti nám v tomhle případě úplně nehrajou do noty. Je těžší nechat se okouzlit. Je těžší oblbnout naše antidebilové radary a zasáhnout srdce. Je těžší vytáhnout nás ven. Je těžší přijít s něčím novým. 

 

Víme, jak chutnaj různý druhy vína, masáže si dopřáváme pravidelně samy, protože jinak bychom po celodenním sezení v kanceláři ani neotočily hlavu (jo, ten vtip s "otoč se celá" známe), dostaly jsme už různé fotky, od těch, kde je neuměle odstřižená bývalka až po stojící péro, dokážeme předpokládat budoucí reakce a bohužel i nereakce. Mimochodem kdysi na gymplu nám bylo v občanské nauce (existuje ještě vůbec takový předmět??) řečeno, že nelze nekomunikovat. Že i tím, že někoho nepozdravíme vlastně komunikujeme. Dáváme najevo svůj postoj. Mlčení je vlastně komunikace nejsilnějšího kalibru.

 

Zároveň je tak snadné a pro chlapy logické nás chtít za milenku. Svobodná matka je večer vždycky doma. O víkendu nepaří s kámoškama na wellnessu, nevymetá akce ani netahá sirky o to, od koho se zrovna nechá pozvat na večeři. Udržuje příjemné teplo domova, má navařeno, čerstvě povlečeno a je lačná po objetí. Večer má čas i místo v posteli. 

Tak jsem se dostala do fáze, kdy mě věta "zašukáme si" na displeji mobilu nepřekvapí. Citlvivější jedinci to zaobalí, obsah je ale i tak zřejmý.

 

A proto hodně čtu. Raději knihu. Tu můžu, na rozdíl od lidí, zavřít, když mě nudí. Můžu do ní drobit, vylejt šampaňský i okamžitě usnout a neurazí se. Nevadí jí, že mám menstruaci, chlupatý nohy a možná taky covid, protože už týden v kuse smrkam. Nevadí jí, že čtu i jiné knihy, můžu jí třeba i na půl roku zavřít a pak se k ní vrátit. Bez výčitek a vysvětlování.

Někdy je problém i v tom, že prostě jedeme na 200%. Já to tak teda vždycky měla. Po hlavě do vztahu, rychle se přizpůsobit, nenechat prostor pro pochyby nebo čas o samotě. Zlé předtuchy a červíky v hlavě honem zašlapat a udusat tou krásnou rodící se a hlavně pravou láskou. Být furt k dispozici, případně se do nebes omlouvat, když fakt nemůžeme. Nekonečně přemítat o tom, co si myslí, přeje a cítí ten druhý, dopodrobna interpretovat každou jeho reakci i nereakci. Překonávat stále jediného člověka, o kterýho máme závazek pečovat až do smrti. Sebe. A pak se divit, když ani pro toho druhého nejsme my na prvním místě. Ani na druhym, možná ani na třetím. Nás přece taky už otravovalo, když jsme každý den našli ve školní tašce ke svačině tatranku. A co s náma teď udělá ta stejná tatranka, kterou dítě nedojí? No, moje děti ji dojí a sobě jí z principu nekupuju. Pointu znáte.. 

Děti jsou další citlivý téma v dospělém vztahu, ať už tu tatranku sežerou nebo ne. Jo, téměř každá už po 30 hledá partnera pro život a teda i potenciálního zploditele. Pokud ne, tak už nějaké děti máme z předešlých vztahů, který chtě nechtě nelze ignorovat. My jsme tři a to už je na jednoho pořádná nálož estrogenu. Divočina a nebezpečná jízda na safari. S probouzejícími se dětskými hormony začínám doma šílet i já. A tak jsme zralé na krotitele všechny 3. Ano, toužíme po tom, být podrobeny.

Já jsem jim darovala velkou část sebe. Kvůli nim vstávam a chodím do práce, která je pro nás všechny "momentálně vhodná". Nemůžu vyspávat a ani ponocovat, nemůžu psát ani bejt kreativní, nemůžu snít ani nakreslit domeček jednou čarou někam do dokladů. Můžu jen zlobit se sama na sebe, ale taky bejt hrdá, protože hůř už bylo. A tak se učím ukrajovat si chvilky jen pro sebe a je jich tak málo, že si celkem rozmyslim, jestli a s kym se o ně chci dělit...

Dospělý holky nechtějí být alternativou. Jednou z těch, co pozval na kafe a ona souhlasila. Chceme být "toujedinoucosnípijukafe". Minimálně Starbucks a ne vyčichlá standartka z jednoty. 

Bohužel dnešní doba je rychlá, moc rychlá. Nepřeje pomalému dobývání, nemůžeš ty, může jiná, cest la vie. Vždyť nás to stojí jenom tolik úsilí, coby swipnout prstem do strany. Chceš, nechceš? Někdy si říkám, s prsty v sádře by byl svět třeba zase na chvíli normální..

Před časem jsem vysvětlovala svejm bystrejm holkám, co je to mužské ego. A to na zcela konkrétním příkladu na dálnici. Předjížděla jsem zrovna černýho mercedesa (možná to byl bavorák, nevim), koukam na pána za volantem a povídam jim, děti, koukejte, jak nás za chvilku předjede zas on. Trefila jsem se přesně. Od tý doby ví, "že páni nemaj rádi, když je holky předjedou". A tak je to i v našem singl lifu. Správnej chlap musí mít koule na to, nechat se předjet. Musí nás naučit zabrzdit, když je třeba. Zkrotit, když řežeme zatáčky. Naučit nás zacouvat, abychom mu neodřely blatníky tak jako je už máme za ta léta odřené my. A taky brát ohled na naše spolujezdce na zadních sedadlech a podat jim včas blicí pytlíky. Šťastnou cestu!

P.S.1: Nejspíš ne každý se mnou bude souhlasit. Každý to máme, jak to máme. Já raději sama než nerada s někým. Viděli jste film "Nevěsta na útěku"? Banální romantická komedie, přesto mě teď napadl jako příklad. Julia totiž, podobně jako já, utíkala jen do té doby, než zjistila, co vyhovuje jí. Co má ona ráda. Pak teprve mohl přijít Richard. 

P.S. 2: Tenhle článek je vlastně staršího data a našla jsem ho teď neuveřejněný mezi rozepsanými. Je pořád aktuální. Napsanej tak, jak to cítím. Já mam zatim, stejně jako Julia, na nohou tenisky. Chtěla bych je sundat. Obout převysoké lodičky a až mě začnou tlačit, nechat se nosit na rukách. 

 

Proč jsem začala psát blog?

Píše se začátek roku 2015. Má zatím jediná dcerka Eliška sfoukla před nedávnem první svíčku na dortu a já jsem ukončila resp. byla ukončena z dalšího vztahu. O tom, že za pár týdnů začnu nový zatím nemám samozřejmě ani ponětí. Z typicky nestandartního způsobu rozchodu mám v hlavě milion otázek, které se standartně vynořují na světlo v době, kdy je venku tma a měla bych spát. Jedné noci se mi v mé konspiračními teoriemi zamořené hlavě objeví pár záblesků a nápadů, jak by se má šlamastyka dala vyjádřit jinak než slzami. Ještě v posteli beru do ruky sešit a tužku a zčerstva začnu zapisovat body, které mi napadají. Jsou to jenom sarkasmem podbarvené střípky ze života, přesto když za slabou hoďku dopíšu a zhasnu lampu, spokojeně usnu jako mé malé nemluvně. Idea sepisovat své myšlenky se mě drží i další dny, na procházce s kočárkem vymyslím úvodní text k blogu a zmrzlými prsty ho ťukám do mobilu.

Za pár dní je blog díky mému stále nadšenému neutuchajícímu úsilí a metody "pokus omyl" na světě. Nápady na články zpočátku přesahují mou kapacitu psaní, konečně mám kam směřovat své storky s batoletem i další zážitky běžného dne. S každým postem odložím část napětí osamělé mámy a naberu nový dech. Některá témata mi nabíhají sama, jindy mám prostě jen potřebu se vypsat, a tak tvořím článek za běhu a sama jsem zvědavá, kam se v závěru dostanu. Někdy píšu lehce a s vtipem, jindy mi při korektuře samovolně stékají slzy. Jednu věc ale mají všechny mé publikované texty společnou: dělají mi radost.

Po delší době mám něco fakt svýho, co mi přináší úlevu, baví mě a co mě překvapuje i pozitivní zpětnou vazbou od čtenářů.

Blog je má kámoška, psycholožka, důvěryhodný partner i mladší ségra, který bych mohla radit, jak na život a vztahy. Naštěstí ale mam jen bráchu, kterej tohle všechno ví mnohem líp než já.

A todlencto jsem já, neupravená nofilter, ale šťastná verze sebe samé jaro 2020

Přestože psaní občas na dlouhé měsíce přeruším, blog nikam nezmizí, neuteče ani se neurazí jako parťačka, se kterou přestanete chodit do fitka. Někdy, když si chci jen tak připomenout, jak mi v kterém období bylo, otevřu starý článek a vidím, že teď mi je líp. Jindy, když se zas řítím po horské dráze směrem dolů, napíšu něco a dopředu vím, že teď je sice zle, ale bude líp. Dodám si odvahu už jen tím, že to napíšu, černym na bílou a zpečetím tlačítkem "publikovat".

Díky psaní mám klid, sebejistotu a alespoň občas hlavu vyprázdněnou od nechtěných myšlenek. Můžu se přestat brát na chvíli vážně a bavit se svými přešlapy. A bavit jimi i ostatní. Hrát si na veselou holku, která si se všim poradí a z ničeho si těžkou hlavu nedělá. Na hrdinku, co pohne mrakodrapem a mužskou rasu registruje jen pro zábavu. Na femme fatale v podpatcích, která jen tak mimochodem vychovává 2 děti a splácí hypotéku. V každym článku můžu být čím chci, zatímco běžný život mě limituje tak, že mi začíná být obrazně kůže malá a mozek mi přemírou myšlenek vylézá ven ušima.

Zážitky bych mohla rozdávat, stejně tak jako razítka bubáků za průsery. Za ty dospělácký průsery, jedničkářka ve škole, propadlík v životě. Směju se, když bych měla plakat, protože už někdy jinak nemůžu. Mám strach, když bych měla být šťastná, protože bych si ten okamžik chtěla udržet navěky a dopředu vim, že je to nemožné.

Jednu jedinou věc ale vim, že nikdy nechci ztratit - ostrý paty a schopnost odrážet se ode dna. Jestli toto má být jediný poselství tohoto blogu pro ostatní - pominu-li benefity, který má to šušlení písmenek dohromady pro mě - budu v tom ráda pokračovat a budu vás rozveselovat, dojímat i prudit dál a dál a dál...