Název blogu není jednoznačný, snad proto, že různých deníčků zoufalých matek či šťastných paní tady už je i bude dost. Mé příhody nejsou určitě ničím zcela výjimečné, spíš dost všední a tuctové. Já se je snažím jen zkousnout a zpracovat. Ani ne tak pochopit jako přijmout. Najít na nich něco trochu srandovního a posypat je sarkasmem jako buchtu moučkovým cukrem. Vzít si z nich ponaučení a za pár týdnů či měsíců naskočit do stejného vagonu a vše si pro velkou úspěšnost zopakovat.

A když někdo přeci jen nechápe, otáčí očima a přemítá nad mou blbostí, s nehraným klidem mu odvětit: "Může se to stát i vám" :-)

PS: A tenhle klid, nehraný, mně teď přináší mé psaní. Přišla jsem na to, možná pro někoho pozdě, ale kdo nám vlastně určuje, kdy je v životě na co pozdě? Biologické hodiny? Postava, ne zrovna kopírující tvar svatební šněrovačky? Alzheimer?

Přeji příjemné a ničím nerušené počtení :-)


Zobrazují se příspěvky se štítkemmyšlenky. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemmyšlenky. Zobrazit všechny příspěvky

úterý 3. listopadu 2020

2 ej em


Nevím, kdo jsi

Vzpomínka 

Pocit

Neodbytná myšlenka 

Uprostřed noci


Něco mi chybí 

Ne, ty ne, naivo

Kus sebe postrádám 

Ve spánku, naživo 


Hledám ten dílek 

Zapadlý pod matrací 

Nebo v těch krajinách 

Kam vlaštovky se vrací? 


Čápi už odlétli

V srdci je pusto

Hospody zavřely

Co doma? Zkus to!


Chci psát 

A nemůžu 

Slova se pýří

Přes zákaz do noci

Na protest míří 


Maj hadr přes hubu

Hlasitost tiší 

Moc velké dupání

Jsou kroky myší 

 

Lásku a svobodu 

Nalezneš v sobě 

Dí slova moudřejších

Nebuď za oběť 


Nevim kdo jsi

Hádanka o mně 

Dílek je ukrytý 

Kdesi tu, v domě


neděle 28. června 2020

Proč jsem začala psát blog?

Píše se začátek roku 2015. Má zatím jediná dcerka Eliška sfoukla před nedávnem první svíčku na dortu a já jsem ukončila resp. byla ukončena z dalšího vztahu. O tom, že za pár týdnů začnu nový zatím nemám samozřejmě ani ponětí. Z typicky nestandartního způsobu rozchodu mám v hlavě milion otázek, které se standartně vynořují na světlo v době, kdy je venku tma a měla bych spát. Jedné noci se mi v mé konspiračními teoriemi zamořené hlavě objeví pár záblesků a nápadů, jak by se má šlamastyka dala vyjádřit jinak než slzami. Ještě v posteli beru do ruky sešit a tužku a zčerstva začnu zapisovat body, které mi napadají. Jsou to jenom sarkasmem podbarvené střípky ze života, přesto když za slabou hoďku dopíšu a zhasnu lampu, spokojeně usnu jako mé malé nemluvně. Idea sepisovat své myšlenky se mě drží i další dny, na procházce s kočárkem vymyslím úvodní text k blogu a zmrzlými prsty ho ťukám do mobilu.

Za pár dní je blog díky mému stále nadšenému neutuchajícímu úsilí a metody "pokus omyl" na světě. Nápady na články zpočátku přesahují mou kapacitu psaní, konečně mám kam směřovat své storky s batoletem i další zážitky běžného dne. S každým postem odložím část napětí osamělé mámy a naberu nový dech. Některá témata mi nabíhají sama, jindy mám prostě jen potřebu se vypsat, a tak tvořím článek za běhu a sama jsem zvědavá, kam se v závěru dostanu. Někdy píšu lehce a s vtipem, jindy mi při korektuře samovolně stékají slzy. Jednu věc ale mají všechny mé publikované texty společnou: dělají mi radost.

Po delší době mám něco fakt svýho, co mi přináší úlevu, baví mě a co mě překvapuje i pozitivní zpětnou vazbou od čtenářů.

Blog je má kámoška, psycholožka, důvěryhodný partner i mladší ségra, který bych mohla radit, jak na život a vztahy. Naštěstí ale mam jen bráchu, kterej tohle všechno ví mnohem líp než já.

A todlencto jsem já, neupravená nofilter, ale šťastná verze sebe samé jaro 2020

Přestože psaní občas na dlouhé měsíce přeruším, blog nikam nezmizí, neuteče ani se neurazí jako parťačka, se kterou přestanete chodit do fitka. Někdy, když si chci jen tak připomenout, jak mi v kterém období bylo, otevřu starý článek a vidím, že teď mi je líp. Jindy, když se zas řítím po horské dráze směrem dolů, napíšu něco a dopředu vím, že teď je sice zle, ale bude líp. Dodám si odvahu už jen tím, že to napíšu, černym na bílou a zpečetím tlačítkem "publikovat".

Díky psaní mám klid, sebejistotu a alespoň občas hlavu vyprázdněnou od nechtěných myšlenek. Můžu se přestat brát na chvíli vážně a bavit se svými přešlapy. A bavit jimi i ostatní. Hrát si na veselou holku, která si se všim poradí a z ničeho si těžkou hlavu nedělá. Na hrdinku, co pohne mrakodrapem a mužskou rasu registruje jen pro zábavu. Na femme fatale v podpatcích, která jen tak mimochodem vychovává 2 děti a splácí hypotéku. V každym článku můžu být čím chci, zatímco běžný život mě limituje tak, že mi začíná být obrazně kůže malá a mozek mi přemírou myšlenek vylézá ven ušima.

Zážitky bych mohla rozdávat, stejně tak jako razítka bubáků za průsery. Za ty dospělácký průsery, jedničkářka ve škole, propadlík v životě. Směju se, když bych měla plakat, protože už někdy jinak nemůžu. Mám strach, když bych měla být šťastná, protože bych si ten okamžik chtěla udržet navěky a dopředu vim, že je to nemožné.

Jednu jedinou věc ale vim, že nikdy nechci ztratit - ostrý paty a schopnost odrážet se ode dna. Jestli toto má být jediný poselství tohoto blogu pro ostatní - pominu-li benefity, který má to šušlení písmenek dohromady pro mě - budu v tom ráda pokračovat a budu vás rozveselovat, dojímat i prudit dál a dál a dál...


sobota 1. prosince 2018

(Ne)dokonalá

Zajímavé, jak se změna počasí a celkový posun východu/západu slunce podepisuje na našem vnímání. To, co bylo ještě před týdnem zlatavé a zalité světlem je teď chladné, sychravé a tmavé. Taky to tak máte i s náladou? Přes svou neochotu najít někde svojí zimní bundu a vůbec se ráno pořádně oblíknout (obvykle jsem zpocená už jen z toho, že naženu holky do toho správného oblečení) trpím permanentně na studené ruce a nohy a nebýt kofeinu, nepřežiju snad půl dne. Svařákové období je na dosah a taky se budu po večerech ochotně zahřívat u páry ze žehličky. 

A budu se intenzivně věnovat sebezpytu a řešit důležitá osobní témata, na která nějak nebyl při tom všem čas. Budu psát a budu si myslet, že jsem fakt dobrá, když umim svý myšlenky formulovat v něco smysluplného. Pak to možná zas celý vymažu, protože zas až tak smysluplné to nebylo. Možná pak z dlouhé chvíle projedu jiné blogy a řeknu si probůh, co toto? Taky se vám to někdy stává? Mně často. Snižujeme si laťku tak dlouho, že už se ani podlézt nedá a nakonec se necháme připlácnout k zemi někým, kdo nám po kotníky nesahá. A jako správnej lůzr ještě jdeme a dotyčnýmu se omluvíme, protože to je přece slušnost a co bychom se hádali a dělali si nepřátele. Co takhle zkusit si občas to nepřátelství přiznat a být radši přítelem sám sobě? Učim se to, ale těžko, starýho psa novým kouskům nenaučíš.

V jedné tak trochu zvláštní a prdlé knížce jsem četla příběh o muži, co odešel od své rodiny a v lese se utábořil a spřátelil s mladým losem (nebo sobem? nevim), jehož matku mimochodem předtím zabil a snědl. Usiloval o to nebýt pilný a snaživý, což do nás okolí hustí od malička ze všech stran. A v tomhle bodě jsem se musela zamyslet a souhlasit, i když v tom absurdním kontextu té knížky (zabijte mě, moje knihovna je momentálně v bednách :-(, název prostě nevim) to vyšlo samozřejmě vtipně.

pondělí 22. října 2018

Než usnu

Dost dlouho jsem na to čekala...přesně na tenhle okamžik, kdy nemůžu spát a číst a jíst a lehnout si a hlavně nemůžu být v klidu, myšlenky mi lítají jak splašené a jediná možnost, jak usměrnit tenhle divnostav je začít psát, trochu si udělat srandu sama ze sebe a uspořádat si svůj svět aspoň na papíře. 

Většinou to poznám tak, že nemůžu číst, což je s podivem, knížky jsou mé kámošky a spojenkyně snad ve všech stavech, a když mi je smutno, divno, prázdno, pomáhají mi to přestát nebo mě aspoň uspí. Neptejte se mě nikdo, kolik jsem jich za poslední rok přečetla, už jsem zamítla představu článku o oblíbencích, páč bych tim unudila i všechny uspávače hadů. Jen pro zajímavost, přesedlala jsem na docela drsný thrillery, to aby mě něco vytrhlo z letargie, protože z běžného života mě v románech už překvapí máloco.

Takže celý ten poslední rok cca jsem si vystavila obrannou zeď všemožných postav a snažila se přesvědčit samu sebe o své normálnosti. Přelouskala jsem Bridget Jones v originále (až na některý neznámý slovesa to celkem šlo), denně pročtu celý Fake book (to není překlep) včetně inzerce z Horní Dolní, nechám se "nakrmit" reklamami i vybranými články o vztazích s radami jak za korunu, a když mi z toho všeho puká hlava, završím to pohádkou před spaním a kriminálkou. Už jsem se naučila předem poznat, kdo je vrah (obvykle vcelku sympatická osoba, docela často žena nebo šílené dítě), zato odhadnout člověka ve skutečném životě je pro mě pořád oříšek - proč? 

Pomalu zatracuji knížky a články o sebepoznání, protože u každého z dotyčných nakonec přišlo a já mám furt dveře na dva západy. Nějak to nejspíš bude souviset s mojí netrpělivostí, napadá mě, cokoli jsem kdy chtěla mít hned, nevyšlo to, super práci, dítě (to přání se mi záhy naopak rychle zdvojnásobilo), úplnou rodinu, krásný bydlení. Ke všemu si člověk dojde, někdo však oklikou, někdo se holt musí podrbat přes hlavu a ještě se přitom 3x zatočit a pokud takový člověk fakt existuje, tak já se u toho zatáčím 4x a ještě si sama podrazím nohy.

Právě dočítám knihu o životním restartu, je plná depresí a slz, jak to, že já ne, proč se směju, i když se nesměju, i když jsem se doopravdy dlouho nesmála, sakra, poraďte mi nějakou dobrou komedii. Vždycky jsem chtěla víc psát, ale kdykoliv jsem něco začala (koukám...jo, jsou tu rozepsané věci), skončilo to větou "trapný, jdu spát". Chápu, proč většina slavných umělců jsou alkoholici, drogově závislí či blázni - ono to ani jinak nejde. 

Normálně příčetný člověk se do toho nepustí, nejde s kůží na trh, pokud neni afektovaná blogerka s našpulenou hubou do objektivu nebo fanatik toužící po slávě a úspěchu (a zlaťácích). Já nemám ani jedno z toho a marně pátrám po tom, na co že to mám talent (řekla mi kdysi kartářka, které věřím). Možná to bude schopnost přemísťovat se, od roku 2013 šest stěhování, začínám být minimalistickým člověkem v duchu trendu dnešní doby, brzy mi ty banánovky budou stačit jen 2. Postupem času minimalizuju svuj šatník, úspory, volný čas, předsevzetí, přátele a klid. Naopak sbírka se úspěšně plní trapasy, tím, co jsem řekla a neměla říct, tím, co jsem neřekla a měla spíš říct a tím, že o tom všem furt dokola přemýšlím. 

Teď teda jako zrovna o tom, co jsem chtěla vlastně říct tímto svým výlevem. Měla bych ho nějak završit, vždyť je to přeci článek na blogu po hooodně dlouhé době, jen v mém momentálním rozpoložení to snadné nebude. Holčičky spí dole na palandách, já ještě asi nebudu, přesto jsem tak trochu klidnější, slunce ráno zase vyjde, kouknu z okna, napojim se na povinnosti a budu zase free. Dobrou noc

čtvrtek 7. května 2015

Hi dear!

Drazí! Tak jsem zpět a se mnou i mé ničím nepřerušené, přestože dočasně uzavřené myšlenkové pochody. Vcelku elegantně jsem se dostala přes poměrně náročné životní zkoušky a zkouším zas něco úplně nového, o čemž vás budu průběžně informovat.

Svůj první článek si vlastně tvořím v hlavě už delší dobu, přičemž úspěšně prokrastinuju a omlouvám sebe samu kouzelným slůvkem "až". Až dodělám práci, až se přestěhuju, až bude větší klid... A protože nehodlám čekat na to, až ten můj klid doopravdy nastane, protože pak už nebude o čem psát a hlavně taky proto, že si myslím, že to u mně nehrozí....pustím se do něj právě teď a napíšu ho tak, jak leží a běží, jen tak z patra, můžu, jo? :-)

Když si třeba vezmu události posledního roku, nemůžu se zbavit dojmu, jako bych byla pouhou figurkou v obřím Člověče, nezlob se. Coby zapřísáhlý ateista, věřící pouze sám v sebe a ve své kvality (HA HA!), vzdávám hold fousáčovi na pomyslném obláčku, co poněkud neobratně posunuje mou ztělesněnou figurkou směrem k domečku. Nejde mi do hlavy, proč jí opakovaně nechává vyhodit a nasazuje zpět na start. Proč si vším musí projít znovu a znovu? Proč má ta plastová atrapa pocit, že se probudila po roce na stejném místě, ve stejné situaci, ovšem s hlubokou rýhou na čele navíc?

Znám koloběh vody v přírodě. Jsme tady i my proto, abychom se poučeni svými chybami vypařili do oblak a pak zčerstva pokropili půdu novým přívalem zážitků? Jestli ano, budiž. V mém kropítku totiž hned tak voda nedojde :-) A budu opakovat staré známé chyby? Tramtadadá.... :-) Nechme se (všichni) překvapit ;-)

sobota 7. února 2015

6x proč, na které byste možná rádi znali odpověď

Nebo možná Vás nebudou zajímat vůbec. Ale mě ano, rozhodla jsem se tedy sebezpytně odpovědět sama sobě.

Proč se občas "koukám tak divně"?

- Pominu-li svoji poměrně těžkou oční vadu, je to proto, že nevycházím z údivu. Hrozím se sebevědomí lidí jednoduchých, výmluvnosti těch, kteří vám svými slovy vymelou do mozku kráter o průměru obří dýně a přitom nevíte, co vám chtějí sdělit a mlčenlivostí těch, od nichž naopak očekáváte vysvětlení. Jako těžkej racionál stavím věci do souvislostí a jako zdrogovanej snílek poletuju na hranicích mezi dokonalostí a naprostou šíleností. Proto jsem někdy myšlenkami "out of this planet" a přede mnou se tyčí neprůstupná zeď. Ale kdo do ní narazíte, jsem ochotna podat pomocnou ruku :-)

Proč jsem stále více agresivní?

- Protože jsem slonice. Ohromná samice největšího suchozemského savce, která všemi možnými způsoby brání svoje mládě. Slonicí se člověk (žena) nerodí, slonicí se stává. A tak budu divoce mávat pomyslným chobotem a bez chvíle váhání jsem schopna v mžiku ušlapat každého nepřítele svými obřími (vel. 39) tlapami. Bez ohledu na to, zda se pokusí mému malému Dumbovi ublížit slovem či pěstmi.

Proč se neustále zabývám maličkostmi, když si stěžuji na nedostatek času?

- Možná moje vrozená psychická deformace, možná můj mozek musí reagovat denně na tolik podnětů, že už přestává rozlišovat, co je "high priority" a co ne. Každopádně na kraviny se najde včas vždycky a tak prostě místo abych prokrastinovala, dělám raděj 150 000 věcí najednou a ještě si do toho začnu psát blog. A při psaní se myšlenky prostě utřídit musí a následný proces, kdy je hotovo a konečně klikám na tlačítko "publikovat" je tak očistný, že ho mohu jen vřele doporučit :-)

Proč jsem si pořídila dítě?

- Tuhle jsem četla dost zajímavý článek. Nevím už přesně, o čem byl, nejspíš o neplodnosti, ale zmiňoval častý fenomén, a to ten, že si v dnešní době děti "pořizujeme". Stejně tak jako sušičku, televizi, horské kolo. Často po dlouhých úvahách o finanční situaci, kariéře a zvážení jiných možností. A mě prostě jednoho krásného dne přestalo bavit si něco jen pořizovat. Chtěla jsem mít. Mít a starat se. Nejen o sebe. Netěšilo mě rozhazovat peníze za hadry, boty a šminky. Ne, že bych to tedy přestala úplně dělat, nakonec i teď jsem (světe, div se!) pořád "jen" holka, ale neměla jsem z ničeho už takovou radost. Měla jsem trochu nacestováno, trochu odpracováno, něco dostudováno a dost odžito. A musím konstatovat, že Eliška mě posunula dál. Zrychlila mi krok i skok, dala mi nadhled i rozhled, připravila o prsa, ale také mi denně připravuje spoustu hezky nečekaných a nečekaně hezkých chvilek, které za to stojí. A už se těším, až trochu povyroste a budu zase nakupovat, cestovat a poznávat. Vlastně budeme - spolu :-)