Tak to bylo, tak to je

Ne ne ne, dneska si nebudu číst, dneska budu psát, ruce se mi třesou, zapínám počítač a stále nevím, o čem, ale absťák ve mně, ten tlak nevyřčeného ve mně sílí.

Je to právě skoro rok, co jsem sama, i když sama už jsem byla dávno, dost dávno předtím, co si budem namlouvat. Nuda v Brně, chlad v ložnici, absence smíchu a pocit, že jsem nehezká, neatraktivní a nemilovaná. Zpátky v bezpečí pidibytečku ("Větší byt nekupuj, třeba si narazíš někoho s barákem.")

Výsledek: Zmizela diagnóza zvýšená funkce štítné žlázy, kdy mi srdce bilo jako zvon, ale tak nějak moc rychle a nekontrolovaně. Teď zas jede v obvyklém módu, snažím se ho přesvědčit pro práci v rytmu "lásky netřeba, lásky netřeba, ne-tře-ba, ne-tře-ba" a taky sama sebe, to asi nejvíc.

Nejsem schopna si koupit něco na sebe. Všechno beru o číslo větší a pak vracím. Často se musim vyfotit, abych přestala vidět tu prdelatou maminu s beďarem na nose a silnýma brýlema, za niž jsem byla považována. "Stydím se za tebe", na tu větu nezapomenu nikdy a je jedno, kolik chlapů se za mnou kdy otočí.