Název blogu není jednoznačný, snad proto, že různých deníčků zoufalých matek či šťastných paní tady už je i bude dost. Mé příhody nejsou určitě ničím zcela výjimečné, spíš dost všední a tuctové. Já se je snažím jen zkousnout a zpracovat. Ani ne tak pochopit jako přijmout. Najít na nich něco trochu srandovního a posypat je sarkasmem jako buchtu moučkovým cukrem. Vzít si z nich ponaučení a za pár týdnů či měsíců naskočit do stejného vagonu a vše si pro velkou úspěšnost zopakovat.

A když někdo přeci jen nechápe, otáčí očima a přemítá nad mou blbostí, s nehraným klidem mu odvětit: "Může se to stát i vám" :-)

PS: A tenhle klid, nehraný, mně teď přináší mé psaní. Přišla jsem na to, možná pro někoho pozdě, ale kdo nám vlastně určuje, kdy je v životě na co pozdě? Biologické hodiny? Postava, ne zrovna kopírující tvar svatební šněrovačky? Alzheimer?

Přeji příjemné a ničím nerušené počtení :-)


Zobrazují se příspěvky se štítkemlelkování. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemlelkování. Zobrazit všechny příspěvky

čtvrtek 17. ledna 2019

Volný den

Dnešek bude plodný den, pomyslím si, když zavírám dveře za starší Eliškou a nechávám ji napospas otci. Ne plodný ve smyslu, že bych snad zatoužila po dalším potomkovi, naopak, bez kondomu teď už raději nejdu ani nakoupit do Lidlu, tak moc velkej strach mám a člověk nikdy neví...

Plodný jako bohatý na aktivity a činorodost, která promění náš ušmudlaný byteček po svátcích v útulnou klícku. Konečně DŮKLADNĚ vysaju, vytřu, protřídím vše, co se tu kde válí, vyčistim boty a uložim je do botníku, nakoupim a jako vrchol všeho upeču perník. Vyřídím si nutné schůzky a udělám si čas i na zanedbávanou kamarádku.

A zanedbanou sebe, koukám do zrcadla a běžim si hned zčerstva umejt hlavu. Naplnim pračku, pak sušičku a s uspokojením sleduji tu nádheru, jak to těm holkám jde.