Můj život na maloměstě

Zkoušeli to. "Pojď za námi do Plzně, co v tom zapadákově". Přemlouvat mě, po dobrém a trochu i po zlém: "Koho si tu najdeš, vždyť už tě tu všichni znají". Neměla jsem ale pocit, že bych musela zrovna utíkat. Jako až takhle, úplně. "Však jsem nic neprovedla", pomyslela jsem si a hodila okem po téměř liduprázdném náměstíčku, kde až na pár vochmelků na lavičkách opravdu chcíp pes. Mám jen 2 super holky a k tomu haldu starostí. Co na tom?

Mně život v prdeli světa nevadí. Chlapi se tu točí jak na ruletě, jen si počkat, u jakého čísla popisného se zrovna zastaví. Nebo kam zakotvíte vy, pokud zrovna nepatříte mezi ty, kdo svou spřízněnou duši úspěšně nalezli na střední, a tudíž jste oba dva z toho koloběhu předčasně vypadli. Tohle ale neni úplně to, o čem jsem chtěla psát, přestože téma seznámení do toho patří také. 

Pár mých kamarádek totiž zakotvilo v matičce Praze a mně nedá jinak než začít srovnávat. Ne naše platy (nejsem masochista ani padlá na hlavu) jako spíš životní styl a vůbec strasti a slasti našich všedních dní. 

Začnu-li třeba metrem, fobii ve mně vyvolává už jen ten pocit, být v podzemí s haldou cizích, lhostejných a navíc, pro mou panicky postiženou mysl, potenciálně nebezpečných lidí. V Aši se nevyhnete konfrontaci s někym známym ani při cestě s odpaďákem, a z toho důvodu je nutné být nalíčená VŽDY.