Náladová

Jsou dny, kdy máte pocit, že se vám nic nedaří. A pak jsou taky dny, kdy se ten plíživý pocit změní v ABSOLUTNÍ přesvědčení, že tomu tak je. Nespokojenost v sobě ventiluju ven a setkávám se pak vcelku oprávněně s nepochopením ze strany dětí. Jaktože TA máma, která je zvyklá, že zopakovat požadavek 8x je naprosto běžný standart, najednou vyletí jak raketa a smete s sebou nejenom lego ze stolu, ale i větší část vybavení a obvodové zdi našeho rádoby 2 plus kk. Jaktože máma, která je jinak splachovací a bezprostředně po hádce vytáhne z kredence Kinder čokoládku, najednou sedí na schodech a brečí. Děti nechápou a já s nimi. 

Jsou to hormony, postavení hvězd nebo jen konfrontace s tím, že ostatní se mají (nejspíš) líp? Že mi nikdo nerozumí, dostatečně mě nelituje nebo naopak nevyžádaně lituje, což je ještě horší? Do toho jako na potvoru venku prší, došel benzín a víno a já nemam zbla ani trochu nápad, o čem napsat tenhle článek, protože když není s kým (dospělým) mluvit, je tohle ta nejlepší náplast na duši. 

"Holka, ty se zoceluješ", řekl mi tuhle jeden známej, když jsem si v poklusu s úsměvem povzdechla, jak je organizačně náročný skloubit práci, školku, kroužky, děti a jejich tatínky. Zoceluju, jenže přijde chvíle, kdy i to brnění na mně praskne, a jak mi nevadí a nezajímá, co si kdo druhý myslí, najednou je ten free pocit uplně v riti. Najednou začnu řešit i to, jak se tvářil sousedův pes, když ochcával roh u vchodových dveří a pak mi nezbývá než si po sluníčkovsku začít v mysli vyvolávat okamžiky štěstí.