Náladová

Jsou dny, kdy máte pocit, že se vám nic nedaří. A pak jsou taky dny, kdy se ten plíživý pocit změní v ABSOLUTNÍ přesvědčení, že tomu tak je. Nespokojenost v sobě ventiluju ven a setkávám se pak vcelku oprávněně s nepochopením ze strany dětí. Jaktože TA máma, která je zvyklá, že zopakovat požadavek 8x je naprosto běžný standart, najednou vyletí jak raketa a smete s sebou nejenom lego ze stolu, ale i větší část vybavení a obvodové zdi našeho rádoby 2 plus kk. Jaktože máma, která je jinak splachovací a bezprostředně po hádce vytáhne z kredence Kinder čokoládku, najednou sedí na schodech a brečí. Děti nechápou a já s nimi. 

Jsou to hormony, postavení hvězd nebo jen konfrontace s tím, že ostatní se mají (nejspíš) líp? Že mi nikdo nerozumí, dostatečně mě nelituje nebo naopak nevyžádaně lituje, což je ještě horší? Do toho jako na potvoru venku prší, došel benzín a víno a já nemam zbla ani trochu nápad, o čem napsat tenhle článek, protože když není s kým (dospělým) mluvit, je tohle ta nejlepší náplast na duši. 

"Holka, ty se zoceluješ", řekl mi tuhle jeden známej, když jsem si v poklusu s úsměvem povzdechla, jak je organizačně náročný skloubit práci, školku, kroužky, děti a jejich tatínky. Zoceluju, jenže přijde chvíle, kdy i to brnění na mně praskne, a jak mi nevadí a nezajímá, co si kdo druhý myslí, najednou je ten free pocit uplně v riti. Najednou začnu řešit i to, jak se tvářil sousedův pes, když ochcával roh u vchodových dveří a pak mi nezbývá než si po sluníčkovsku začít v mysli vyvolávat okamžiky štěstí.


O 3 h později... Tak jsem zpět. Dala jsem si načas s tím vyvoláváním. Přemýšlela jsem usilovně celých těch 45 minut, co se holky vzdělávají v angličtině a já mám frei. Přehrávala jsem si různé situace, kdy "to" mohlo nastat a došlo mi pár věcí. 

Za poslední rok těch šťastných chvilek bylo fakt málo. Nebyly velkolepé, bujaré ani nezapomenutelné. Vlastně to byly momentky úplně obyčejné: kafe/víno s kamarádkou, veselé setkání s bývalými spolužáky, první společná projížďka holek na konících, návštěva u rodiny, radost dětí z vánočních dárků. Spíš než hodiny tak záblesky - těch vzácných 10 minut na hřišti, kdy nikdo neřve ani nevyvolává a já s kelímkem kafe v ruce mžourám do podzimního sluníčka. Léto na dece u bazénu. Chvíle, kdy se nic nehrotí, neřeší, nemusí. Luxus, který si většinou ani neuvědomujeme.

Luxus je dovolená na Maledivách, Bali a Dubaji. Místa, která mě osobně lákají jen proto, že musí. Naposledy jsem byla u moře v Turecku. Je to už pár let, ale nezapomenu. Přišla jsem tam o miminko. I dovolená ve čtyřhvězdě se dá probrečet na záchodě. Svůj smysl to nicméně mělo, mělo mi to otevřít oči. Ale já, býk, jsem se radši rozhodla prorazit hlavou zeď. Což se sice povedlo, ale boule mám dodnes.

Tolik o kontextu. Jestli si myslíte, že je pro pocit štěstí důležitý, nevěřte tomu. Naučte se radovat z mála. Taky se to učím. Už nezávidim mámám, tak jako tehdy u moře. Teď s nima soucítím. A nejradši mám ty s neposlušnými dětmi. Sleduji je s pochopením a tiše čekám, až jejich pohárek přeteče. Hurá, nejsem v tom sama :-)