Náladová

Jsou dny, kdy máte pocit, že se vám nic nedaří. A pak jsou taky dny, kdy se ten plíživý pocit změní v ABSOLUTNÍ přesvědčení, že tomu tak je. Nespokojenost v sobě ventiluju ven a setkávám se pak vcelku oprávněně s nepochopením ze strany dětí. Jaktože TA máma, která je zvyklá, že zopakovat požadavek 8x je naprosto běžný standart, najednou vyletí jak raketa a smete s sebou nejenom lego ze stolu, ale i větší část vybavení a obvodové zdi našeho rádoby 2 plus kk. Jaktože máma, která je jinak splachovací a bezprostředně po hádce vytáhne z kredence Kinder čokoládku, najednou sedí na schodech a brečí. Děti nechápou a já s nimi. 

Jsou to hormony, postavení hvězd nebo jen konfrontace s tím, že ostatní se mají (nejspíš) líp? Že mi nikdo nerozumí, dostatečně mě nelituje nebo naopak nevyžádaně lituje, což je ještě horší? Do toho jako na potvoru venku prší, došel benzín a víno a já nemam zbla ani trochu nápad, o čem napsat tenhle článek, protože když není s kým (dospělým) mluvit, je tohle ta nejlepší náplast na duši. 

"Holka, ty se zoceluješ", řekl mi tuhle jeden známej, když jsem si v poklusu s úsměvem povzdechla, jak je organizačně náročný skloubit práci, školku, kroužky, děti a jejich tatínky. Zoceluju, jenže přijde chvíle, kdy i to brnění na mně praskne, a jak mi nevadí a nezajímá, co si kdo druhý myslí, najednou je ten free pocit uplně v riti. Najednou začnu řešit i to, jak se tvářil sousedův pes, když ochcával roh u vchodových dveří a pak mi nezbývá než si po sluníčkovsku začít v mysli vyvolávat okamžiky štěstí.

Ahoj léto

Ahoj vespolek :) Léto je za dveřmi a s ním i aktuálně má tradiční letní angína (vítej penicilíne a zab ve mně vše zlé i dobré), alergie a sněhobílé nožky hojně prošpikované modrými žilkami. Tímto se veřejně kaju a omlouvám všem, co si mysleli a doufali, že v nohavicích skrývám něco jiného, haha :) Takže se po týdnu poflakování doma dostávám k blogu s rozhodnutím dostát svého rozhodnutí sem i nadále přispívat a oblažovat vás svými moudry i dlouze a těžce vydřenými zkušenostmi.

Dost se toho událo, s dcerkou jsme to vytáhly o "štok", což v překladu znamená stěhování o celé patro výš v totožném bytovém domě a miminko mi mezitím pomalu ale jistě vyrůstá v holčičku, která všechna mláďata v kočárcích oslovuje něžným "mimi". Zároveň se rapidně vylepšila i komunikace mezi náma dvěma (nebo námi dvěma/i?? Bůhvíproč mi tahle slovní spojení gramaticky pořád haprují :(). Dočkala jsem se od ní vlastního oslovení, přičemž "Kjití" rovná se mé křestní jméno, které ochotně opakuje na moji žádost: "Řekni mami, maminko."

U mě ten pokrok za těch pár měsíců již tak patrný není, snažím se chodit běhat, což v praxi znamená pár nadšených vyběhnutí během týdne následovaných několika týdenní pauzou způsobenou "blbými" okolnostmi - stěhování, moc práce, rýbička, antibiotička atp. Což vskutku nejsou hloupé výmluvy, vzhledem k faktu, že jsem se dokonce rozhodla si po ca 10 letech koupit nové sportovní botasky (či jak se to zkrátka dnes správně nadává botám na běhání). Nevím čím to je, že ačkoli nesamozvaný kazisvět, některé věci v mém podání mají životnost takřka neuvěřitelnou. To mi připomíná plánovanou a dosud neuskutečněnou návštěvu babičky, abychom jí oblažily novou zásobou citoslovců domácích zvířátek, předvedly nočník, lezení na stůl a pády hlavmo dolů a vůbec všechny ty naše společné denní obvyklosti. A taky abych jí se svou šikovností hned zničila otvírání u skříňky kuchyňské linky, přetrhla šňůrku u žaluzií a podobné tradičnosti. Brácha, připrav si vercajk :-)