Ne, asi jsem se úplně nezbláznila nebo možná trochu, malinko ano a nejspíš z toho šílenství jsem se začala trochu zajímat o astrologii a horoskopy. Ne takové ty v Blesku a na Seznamu, co si redaktorky vyšťourávají bůhví odkud. Mám pár oblíbených astrologů, kartářek a numeroložek, které jsem začala sledovat a jejichž předpovědi často sedí. Hlavně někteří z nich používají tak zašmodrchané větné konstrukce a souvětí plná slov jako trigon, konjukce a kvadrát, že takový horoskop pak sedí jakbysmet každému tak, jak to zrovna při své inteligenci je schopen pochopit.
Ne vždy koukám jen dopředu, je povznášející přečíst si, že byl předevčírem "těžký úplněk" a srovnat se s tím, že pro mě to byl den úplně na hovno. Že jsem 4 dny čekala na někoho, až se mi ozve a s hrdostí se sekla, že JÁ tedy jako první dolejzat nebudu, to teda jako v žádnym případě ne, jasný. Jenže dlouhé chladné večery dělají své a po 2 skleničkách vína se i ta největší hrdost rozpustí jako kostka cukru v horkém čaji. A pak já se svym proč a protože a jaktože a deprese je na světě. A vidíte, mohl za to měsíc, a pak ještě jakési komplikované postavení planet kolem něj, to se člověku hned uleví, to mam hned menší pocit, že jsem zas za vola. Astrologie je prostě fajn.
A tak jsem vloni na podzim navštívila kartářku. Předcházel tomu nutkavý pocit a potřeba vyslechnout si od někoho, že to bude dobrý, a když vám k tomu nestačí ujištění bližních, kamarádů a zvířecích mazlíčků, s radostí za tohle od nezávislé osoby zaplatíte i pár stovek. Krom toho jsem si řekla, že budu tentokrát fakt pozorná a prokouknu její metody. Budu nenápadná a budu reagovat tak, aby mě snadno neprokoukla (Kdo mě zná tak ví, jaké mám tiky, když usiluju o "nenápadnost" :-D).
Název blogu není jednoznačný, snad proto, že různých deníčků zoufalých matek či šťastných paní tady už je i bude dost. Mé příhody nejsou určitě ničím zcela výjimečné, spíš dost všední a tuctové. Já se je snažím jen zkousnout a zpracovat. Ani ne tak pochopit jako přijmout. Najít na nich něco trochu srandovního a posypat je sarkasmem jako buchtu moučkovým cukrem. Vzít si z nich ponaučení a za pár týdnů či měsíců naskočit do stejného vagonu a vše si pro velkou úspěšnost zopakovat.
A když někdo přeci jen nechápe, otáčí očima a přemítá nad mou blbostí, s nehraným klidem mu odvětit: "Může se to stát i vám" :-)
PS: A tenhle klid, nehraný, mně teď přináší mé psaní. Přišla jsem na to, možná pro někoho pozdě, ale kdo nám vlastně určuje, kdy je v životě na co pozdě? Biologické hodiny? Postava, ne zrovna kopírující tvar svatební šněrovačky? Alzheimer?
Přeji příjemné a ničím nerušené počtení :-)
Zobrazují se příspěvky se štítkempocity. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkempocity. Zobrazit všechny příspěvky
pondělí 11. února 2019
pátek 8. května 2015
Já, ty, on, ona, ono
Taky se vám to někdy stalo? Že jste tak urputně přemýšleli o tom, co si myslí, dělá a v co věří někdo jiný, až vám uniklo to, co si myslíte, děláte a v co věříte vy? Že samým soustředěním se na "líbím se mu?" přejdete to, jestli se vůbec líbí on vám? Nebo hledáním věčné odpovědi na nevděčné téma "je si jistý?" nezačnete zpochybňovat dilema "jsem si jistá?"?
Ani už nevím, kdy přesně u mě ten přechod nastal. Změna uvažování z první na třetí osobu u mě přinesla toto:
Ani už nevím, kdy přesně u mě ten přechod nastal. Změna uvažování z první na třetí osobu u mě přinesla toto:
Přihlásit se k odběru:
Komentáře (Atom)