Taky se vám to někdy stalo? Že jste tak urputně přemýšleli o tom, co si myslí, dělá a v co věří někdo jiný, až vám uniklo to, co si myslíte, děláte a v co věříte vy? Že samým soustředěním se na "líbím se mu?" přejdete to, jestli se vůbec líbí on vám? Nebo hledáním věčné odpovědi na nevděčné téma "je si jistý?" nezačnete zpochybňovat dilema "jsem si jistá?"?
Ani už nevím, kdy přesně u mě ten přechod nastal. Změna uvažování z první na třetí osobu u mě přinesla toto:
Toho, že jsem matka, která má tudíž automaticky jiné priority než svobodná dívka, jste si asi všimli. Už si nekupuji lodičky za 1.500,- s tím, že si vezmu dvoje najednou, protože "obě ty barvy se mi senzačně hodí". Z výsledné částky za boty uberu nulu i 10 čísel za podpatek a peníze raději investuji do kožených botek pro mrně 3x tak drahých, o 19 čísel menších a se životností celé 3 měsíce. Tolik počty, bystrá hlava snad pochopí, hloupou někdo kopněte....:-)
Střih, nový záběr. Má ohleduplnost došla už tak daleko, že jsem schopná se omluvit, když mě někdo naštve, ublíží mi ("promiň, že jsem křičela"; "promiň, že jsem se urazila" apod.). A celé drama je smetené ze stolu, jakožto i moje pohotová argumentace během předešlé hádky. A já? Opět ta slabá, škemrající, ustupující. Smířlivá. Není lepší překousnout ty boty?
Klapka - záběr č. 3. Konec vztahu. Záležitost smutná, leč u někoho častá. Na přetřes přijde kdovíco, nejvíce však city a pocity, současné i ty minulé. Bolestivé "nemiluji tě" odstartuje příval slz, po vystřízlivění však i smršť otázek a sebezpytu. A pak zjistíte tu radostnou novinu, že ani vaše "až navěky" nebylo tak úplně bez zkřížených prstů za zády. U někoho se objeví pocity viny, jinému se však uleví, roztáhne křídla a letí dáááál :-)
A tak slibuji, asi tak po stoosmdesátýšestý, že se přestanu nimrat v pocitech druhých, nakonec, ať se každý třeba zblázní i bez mé asistence :-)
Přestanu se tvářit, že o existenci žraloka na své botě nemám páru, vždyť přeci zrovna neprší.
Přestanu se omlouvat za kraviny, minimálně aspoň během té doby, kdy jsem na někoho strašně nasraná, protože chci, aby to věděl!
A budu říkat "miluji tě", jen když to tak fakt cítím, což vlastně dělám, což je vlastně fajn, ale nesedí mi to sakra tady do toho odhodlaného závěru...:-) Hezký den!
Žádné komentáře:
Okomentovat