Co bych ráda naučila své dcery

 1. Aby byly zdravě sebevědomé

Už se u nich totiž projevuje to, co mám já. Proč mam tak světlý obočí, vypadam jak debil. Chtěla bych mít jinou pusu, ta má "nejde nalíčit malovátkem". Já si asi tak od 10 let připadala tlustá. Nebo možná ještě dřív, v dobách modrých trenýrek na těláku a do nich zastrčeného bílého trička. Už tehdy jsem záviděla holkám bez zadku a stehen a vůbec by mě nenapadlo, že někomu by se třeba ta vyšpulená macatá prdel mohla líbit.Ve snu ne. Proto ji má každý jinou, he? Tak prostý a přitom logický. Což neznamená, že bych teď kdovíjak milovala své tělo. Jen si uvědomuju, že jsou horší :-) Cizí špeky prostě zahřejou na srdci, co si budem. 

A ještě jedno tajemství vám, holky, k tomu povim. Obočí jde snadno nabarvit. Pusa se zas opticky zvětší leskem (i když prakticky o tom vim houby, sama mám hubu jak černošský náčelník). Na každý nedostatek najde chytrá holka vychytávku. Akorát dutá hlava, ta duní pořád stejně.

2. Aby nesoutěžily s muži

Hlavně ne ve vztazích. Dokud budete pořád moc silné, zůstanete samy. Bez ohledu na to, kdo koho opouští.

 

3. Aby byly soucitné a empatické

A dokázaly dobře rozlišit, kam soucit a empatie ještě patří a kam už ne. Aby se nenechaly snadno zmanipulovat a tahat za nos.

 

4. Aby měly smysl pro humor

Slzy a slzy od smíchu jsou pořád ta stejná slaná tekutina. Naučit se bavit na svůj účet ve chvíli, kdy je mi fakt smutno, je schopnost, kterou se snažím osvojovat a posilovat. I když možná jsem jen víc a víc cynická. Kdo ví.

 

5. Že každý den není posvícení

Blbou náladu můžou spravit palačinky k večeři. A dobrou zas zkazit drobivá bábovka. Nedělat nic vás neposune nikam. Co si vyberete?

6. Že někdy něco odfláknout není slabost a lajdáctví

Lajdáctví je srát na to pořád :-)

 

7. Že nejdůležitější na světě samy pro sebe jste vy

Nikdo jiný. Ani vaše děti, ty vám "ukradnou" jen část toho času tady. 5 let už žiju sama jen pro vás. A vy víte, že někdy přijde chvíle, kdy zoufale a hystericky křičim, prosim vás, abyste mě poslechly a nebo naopak mě skolí migréna a plazim se nadopovaná do postele a nechám vás v klidu, až moc velkym. To jsou ty mezní chvíle, kdy musíte existovat jen pro sebe. Urvat si to za každou cenu. A já věřim, že to pochopíte. Jste totiž moje.

 

TBC - dnes neukončuji, myslím, že ten výčet bude mít ještě pokračování. A budu ráda, když mi napíšete do komentářů, jak to máte s dcerami (syny) vy.

Sebeláska

Sebeúcta. Téma stokrát skloňovaný a propíraný, jak ponožky špinavý od antuky (to jsem sice nikdy neměla, znáte můj přístup ke sportu, ale dovedu si je představit). Občas mě až překvapí, jaký je rozdíl mezi tím, jak vnímáme my sami sebe a jak nás vnímají ostatní. 

Vždycky jsem si třeba myslela, že jsem oplácaná. Jako malá jsem byla normální, nevychrtlé dítě. Zkrátka ani buřt, ani vyžle. Pamatuju si, jak jsme se někdy na prvním stupni (s paní učitelkou Rusovou) ve škole vážili a já měla 30 kilo. Pak byly ty hodně hubený holky, ty měly 27 a míň a tlustý, těch v tý době tolik nebylo, a ty měly přes 30. Výsledek? Záviděla jsem těm hubeným samozřejmě. A přestože jsem v tý době nepatřila k nejmenším a rozhodně jsem žádnou nadváhou netrpěla, měla jsem už tehdy pocit, že by to mohlo bejt lepší. 

A ten pocit mam vlastně pořád. Od okamžiku, kdy jsem naposled vymáčkla pubertální akné (to období bylo rychle shrnuto vcelku dost hrozné) se sice dost věcí změnilo, jenže ne v mý hlavě. Pořád v ní totiž zůstává ta baculatá holka s ofinou, co se ráda učí, čte a ven moc nechodí. 

V šoku jsem byla po shlédnutí videa z maturáku na nedávném srazu (bylo to asi před 3 lety, no říkam, nedávno). Všichni (i ty, co byly v té době tzv. při těle) najednou štíhlí, já hubená. A hezká, jako panenka. Tak proč jsem si sakra v tý době připadala furt jak debil?!

A proč se  to táhne až do teď? Proč mám furt pocit, že mam na prdeli přilepenou křupku (což se mi v zápalu mateřství vážně jednou stalo), když na mě někdo zezadu zírá? Proč se otáčim, když mě zdraví cizí lidi v Lidlu, proč neumim přijmout kompliment, proč se pořád omlouvam, i když mam chuť toho druhého kopnout přímo do řitního otvoru? Proč pořád zohledňujeme city druhých a upozaďujeme (existuje vůbec takové sloveso??) ty své? 

Tak to bylo, tak to je

Ne ne ne, dneska si nebudu číst, dneska budu psát, ruce se mi třesou, zapínám počítač a stále nevím, o čem, ale absťák ve mně, ten tlak nevyřčeného ve mně sílí.

Je to právě skoro rok, co jsem sama, i když sama už jsem byla dávno, dost dávno předtím, co si budem namlouvat. Nuda v Brně, chlad v ložnici, absence smíchu a pocit, že jsem nehezká, neatraktivní a nemilovaná. Zpátky v bezpečí pidibytečku ("Větší byt nekupuj, třeba si narazíš někoho s barákem.")

Výsledek: Zmizela diagnóza zvýšená funkce štítné žlázy, kdy mi srdce bilo jako zvon, ale tak nějak moc rychle a nekontrolovaně. Teď zas jede v obvyklém módu, snažím se ho přesvědčit pro práci v rytmu "lásky netřeba, lásky netřeba, ne-tře-ba, ne-tře-ba" a taky sama sebe, to asi nejvíc.

Nejsem schopna si koupit něco na sebe. Všechno beru o číslo větší a pak vracím. Často se musim vyfotit, abych přestala vidět tu prdelatou maminu s beďarem na nose a silnýma brýlema, za niž jsem byla považována. "Stydím se za tebe", na tu větu nezapomenu nikdy a je jedno, kolik chlapů se za mnou kdy otočí.