Sebeúcta. Téma stokrát skloňovaný a propíraný, jak ponožky špinavý od antuky (to jsem sice nikdy neměla, znáte můj přístup ke sportu, ale dovedu si je představit). Občas mě až překvapí, jaký je rozdíl mezi tím, jak vnímáme my sami sebe a jak nás vnímají ostatní.
Vždycky jsem si třeba myslela, že jsem oplácaná. Jako malá jsem byla normální, nevychrtlé dítě. Zkrátka ani buřt, ani vyžle. Pamatuju si, jak jsme se někdy na prvním stupni (s paní učitelkou Rusovou) ve škole vážili a já měla 30 kilo. Pak byly ty hodně hubený holky, ty měly 27 a míň a tlustý, těch v tý době tolik nebylo, a ty měly přes 30. Výsledek? Záviděla jsem těm hubeným samozřejmě. A přestože jsem v tý době nepatřila k nejmenším a rozhodně jsem žádnou nadváhou netrpěla, měla jsem už tehdy pocit, že by to mohlo bejt lepší.
A ten pocit mam vlastně pořád. Od okamžiku, kdy jsem naposled vymáčkla pubertální akné (to období bylo rychle shrnuto vcelku dost hrozné) se sice dost věcí změnilo, jenže ne v mý hlavě. Pořád v ní totiž zůstává ta baculatá holka s ofinou, co se ráda učí, čte a ven moc nechodí.
V šoku jsem byla po shlédnutí videa z maturáku na nedávném srazu (bylo to asi před 3 lety, no říkam, nedávno). Všichni (i ty, co byly v té době tzv. při těle) najednou štíhlí, já hubená. A hezká, jako panenka. Tak proč jsem si sakra v tý době připadala furt jak debil?!
A proč se to táhne až do teď? Proč mám furt pocit, že mam na prdeli přilepenou křupku (což se mi v zápalu mateřství vážně jednou stalo), když na mě někdo zezadu zírá? Proč se otáčim, když mě zdraví cizí lidi v Lidlu, proč neumim přijmout kompliment, proč se pořád omlouvam, i když mam chuť toho druhého kopnout přímo do řitního otvoru? Proč pořád zohledňujeme city druhých a upozaďujeme (existuje vůbec takové sloveso??) ty své?
Proč někdy neumíme říct "Dost", přestože sami vidíme, že se víc trápíme než radujeme? Proč máme potřebu omlouvat sami sebe a na druhou stranu zas neumíme přiznat svou chybu, když je to evidentní? Tyhle a moc dalších "proč" mi dlouhou dobu nedaly spát. Než mi to došlo. Na každou otázku totiž jednou přijde odpověď i bez ptaní. A my najednou pochopíme a od té chvíle už nechápeme, proč jsme dosud nechápali. Proč jsme se doprošovali, čekali a přemýšleli jen o tom, co děláme špatně.
A stejně je to i s naším sebevědomím. Když vám někdo řekne, že jste krásná hned po probuzení, tak o tom sice pochybujete, ale zároveň se tetelíte blahem. V tu chvíli jste královnou krásy. Jenže člověk míní, život mění, za týden to může být ze strany dotyčného jinak. Zhroutí se vám svět? Říkáte si, co jsem sakra mohla udělat jinak?
Tak já už vim co. Mohla jsem říct ne, když sem byla sakra unavená na to, aby někdo přišel o půlnoci na návštěvu. Mohla jsem říct, to už je přes čáru, když jsem měla pocit, že to přes čáru je, ale dál se usmívala a byla ta skvělá a nekomplikovaná holka. Měla jsem brečet a kopat a posílat do háje, když jsem všechno to cítila, ale dál se usmívala a byla ta skvělá a nekomplikovaná holka. Která to sice komplikovaný má, ale zároveň je silná jak Spiderman a všechno ustojí, přestože jí to rve srdce.
Něco vám povim. Můžete mít obličej jak barbína, postavu jak bohyně. Nebo třeba jen tak dobrou, že se diví, že už máte dvě děti. Občas vás někde osloví slečno a vy z toho hned zjihnete. Někdo cizí vám lajkne fotku a vy se z toho poserete blahem. Budujete si image nedostupný holky, přesto si nejvíc ze všeho sama přejete zbořit ty hradby.
Hradby, který si poctivě dlouhodobě stavíte a ve slabý chvilce vám nedojde, že jste toho pěšáka vlastně pustila dovnitř bránou a že si vás vůbec, ale naprosto nezaslouží. A víte co udělá chytrá kastelánka po podobný neúspěšný lekci? Zabouchne za frajírkem bránu, až se opevnění otřese, a protože neexistujou ještě ty internety, odepře vstup taky všem jeho poslům, poštovním holubům a pro sichr nechá i ucpat otvory v potrubní poště.
Kdysi jsme se ve škole učili, že nekomunikovat nelze. Že jakýkoliv náš počin či postoj vůči druhému už JE komunikací. Ignorace JE komunikací. Je vzkazem, který není vysloven. Možná ani v našich myšlenkách, který tak úzkostlivě zakopáváme hloubš do nitra. A tam se právě (možná v těchto chvílích víc než kdy jindy) rodí ta sebeláska.
Pro mě osobně je sebeláska synonymem k "dovolit si".
A to dovolit si:
- nebýt perfektní
- nebýt stále k dispozici
- přiznat si špatnou náladu (smutek, křivdu, nasranost)
- nestíhat vše podle plánu
- dělat věci jinak než se očekává
- být k sobě shovívaví stejně jako jsme ke svým nejlepším přátelům
- být svým přítelem
- věřit, že jste hodní lásky á la Bridget Jonesová ("I like you just the way you are.")
- přiznat si, že něco fakt neumíte a využít toho, že existuje dost chlapů, kteří to umí
- koupit si kožený kozačky, když vás někdo naštve a nevyčítat si to, ani když nasrání pomine
- jíst zdravě, protože vám to prospívá a občas taky nezdravě, protože vám to hrozně chutná
- bejt za exota a číst si, i když se půlka národa zrovna kouká na hokej nebo Výměnu manželek/Stardance
- přiznat veřejně, že se nekoukáte na Výměnu manželek/Stardance
- přiznat veřejně, že čtete feministicky orientovanou literaturu
- přiznat veřejně, že jste zatraceně přízemní, nebaví vás sportovat, ani si coby bejvalá šprtka nepamatujete významná data z historie
- mít dny, si připadáte hnusná jak vopice i dny, kdy jste sama pro sebe i pro ostatní neodolatelná
Žádné komentáře:
Okomentovat