Dnešní článek nebude vůbec veselý. Vím to dopředu. A tak upozorňuju.
Bude o jedné holce, úplně obyčejné slečně z úplně obyčejného města. Začal, jak už to bývá, úplně obyčejně. Plná nadějí úspěšně dostudovala a našla si práci. Celkem se jí vedlo a nic jí nescházelo. Až přišel on. Zpočátku plíživě, ale ona věděla, že jde o blesk z čistého nebe. Že to bude velký. Osud.
Uměl to s ní. I když říkala ne, dělávala pravý opak. Nemohla se od něj odtrhnout. Žila si dál po svém, přesto v skrytu duše čekala. Na své štěstí s ním.
Název blogu není jednoznačný, snad proto, že různých deníčků zoufalých matek či šťastných paní tady už je i bude dost. Mé příhody nejsou určitě ničím zcela výjimečné, spíš dost všední a tuctové. Já se je snažím jen zkousnout a zpracovat. Ani ne tak pochopit jako přijmout. Najít na nich něco trochu srandovního a posypat je sarkasmem jako buchtu moučkovým cukrem. Vzít si z nich ponaučení a za pár týdnů či měsíců naskočit do stejného vagonu a vše si pro velkou úspěšnost zopakovat.
A když někdo přeci jen nechápe, otáčí očima a přemítá nad mou blbostí, s nehraným klidem mu odvětit: "Může se to stát i vám" :-)
PS: A tenhle klid, nehraný, mně teď přináší mé psaní. Přišla jsem na to, možná pro někoho pozdě, ale kdo nám vlastně určuje, kdy je v životě na co pozdě? Biologické hodiny? Postava, ne zrovna kopírující tvar svatební šněrovačky? Alzheimer?
Přeji příjemné a ničím nerušené počtení :-)
Zobrazují se příspěvky se štítkemrozpor. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemrozpor. Zobrazit všechny příspěvky
středa 11. února 2015
Přihlásit se k odběru:
Komentáře (Atom)
