Po čem ženy touží

Myslím tím nás, dospělý holky, citlivý i otrlý, nesmělý i sprostě mluvící, plačtivý i bojovný v závislosti na postavení luny i našeho cyklu, osamělý i promiskuitní, a přitom tak strašně moc toužící po svobodě. Jo, přestože jsme momentálně samy, tak po svobodě. Kdo tě nechá dýchat a být sama sebou, je tvůj, to mi trvalo skoro 38 let, ale už to vim. Říká se, že ženy nevědí, co chtějí a nedaj pokoj, dokud to nedostanou. Nesouhlasím. Dost dobře víme, co chceme, jen se nám to nedostává v té správné míře.

Od našich o 10, 15 či 20 let mladších já se totiž lišíme v jedný podstatný věci - máme toho teď už setsakra hodně za sebou a pokud hledáme "něco" novýho, zkušenosti nám v tomhle případě úplně nehrajou do noty. Je těžší nechat se okouzlit. Je těžší oblbnout naše antidebilové radary a zasáhnout srdce. Je těžší vytáhnout nás ven. Je těžší přijít s něčím novým. 

 

Víme, jak chutnaj různý druhy vína, masáže si dopřáváme pravidelně samy, protože jinak bychom po celodenním sezení v kanceláři ani neotočily hlavu (jo, ten vtip s "otoč se celá" známe), dostaly jsme už různé fotky, od těch, kde je neuměle odstřižená bývalka až po stojící péro, dokážeme předpokládat budoucí reakce a bohužel i nereakce. Mimochodem kdysi na gymplu nám bylo v občanské nauce (existuje ještě vůbec takový předmět??) řečeno, že nelze nekomunikovat. Že i tím, že někoho nepozdravíme vlastně komunikujeme. Dáváme najevo svůj postoj. Mlčení je vlastně komunikace nejsilnějšího kalibru.

 

Zároveň je tak snadné a pro chlapy logické nás chtít za milenku. Svobodná matka je večer vždycky doma. O víkendu nepaří s kámoškama na wellnessu, nevymetá akce ani netahá sirky o to, od koho se zrovna nechá pozvat na večeři. Udržuje příjemné teplo domova, má navařeno, čerstvě povlečeno a je lačná po objetí. Večer má čas i místo v posteli. 

Tak jsem se dostala do fáze, kdy mě věta "zašukáme si" na displeji mobilu nepřekvapí. Citlvivější jedinci to zaobalí, obsah je ale i tak zřejmý.

 

A proto hodně čtu. Raději knihu. Tu můžu, na rozdíl od lidí, zavřít, když mě nudí. Můžu do ní drobit, vylejt šampaňský i okamžitě usnout a neurazí se. Nevadí jí, že mám menstruaci, chlupatý nohy a možná taky covid, protože už týden v kuse smrkam. Nevadí jí, že čtu i jiné knihy, můžu jí třeba i na půl roku zavřít a pak se k ní vrátit. Bez výčitek a vysvětlování.

Někdy je problém i v tom, že prostě jedeme na 200%. Já to tak teda vždycky měla. Po hlavě do vztahu, rychle se přizpůsobit, nenechat prostor pro pochyby nebo čas o samotě. Zlé předtuchy a červíky v hlavě honem zašlapat a udusat tou krásnou rodící se a hlavně pravou láskou. Být furt k dispozici, případně se do nebes omlouvat, když fakt nemůžeme. Nekonečně přemítat o tom, co si myslí, přeje a cítí ten druhý, dopodrobna interpretovat každou jeho reakci i nereakci. Překonávat stále jediného člověka, o kterýho máme závazek pečovat až do smrti. Sebe. A pak se divit, když ani pro toho druhého nejsme my na prvním místě. Ani na druhym, možná ani na třetím. Nás přece taky už otravovalo, když jsme každý den našli ve školní tašce ke svačině tatranku. A co s náma teď udělá ta stejná tatranka, kterou dítě nedojí? No, moje děti ji dojí a sobě jí z principu nekupuju. Pointu znáte.. 

Děti jsou další citlivý téma v dospělém vztahu, ať už tu tatranku sežerou nebo ne. Jo, téměř každá už po 30 hledá partnera pro život a teda i potenciálního zploditele. Pokud ne, tak už nějaké děti máme z předešlých vztahů, který chtě nechtě nelze ignorovat. My jsme tři a to už je na jednoho pořádná nálož estrogenu. Divočina a nebezpečná jízda na safari. S probouzejícími se dětskými hormony začínám doma šílet i já. A tak jsme zralé na krotitele všechny 3. Ano, toužíme po tom, být podrobeny.

Já jsem jim darovala velkou část sebe. Kvůli nim vstávam a chodím do práce, která je pro nás všechny "momentálně vhodná". Nemůžu vyspávat a ani ponocovat, nemůžu psát ani bejt kreativní, nemůžu snít ani nakreslit domeček jednou čarou někam do dokladů. Můžu jen zlobit se sama na sebe, ale taky bejt hrdá, protože hůř už bylo. A tak se učím ukrajovat si chvilky jen pro sebe a je jich tak málo, že si celkem rozmyslim, jestli a s kym se o ně chci dělit...

Dospělý holky nechtějí být alternativou. Jednou z těch, co pozval na kafe a ona souhlasila. Chceme být "toujedinoucosnípijukafe". Minimálně Starbucks a ne vyčichlá standartka z jednoty. 

Bohužel dnešní doba je rychlá, moc rychlá. Nepřeje pomalému dobývání, nemůžeš ty, může jiná, cest la vie. Vždyť nás to stojí jenom tolik úsilí, coby swipnout prstem do strany. Chceš, nechceš? Někdy si říkám, s prsty v sádře by byl svět třeba zase na chvíli normální..

Před časem jsem vysvětlovala svejm bystrejm holkám, co je to mužské ego. A to na zcela konkrétním příkladu na dálnici. Předjížděla jsem zrovna černýho mercedesa (možná to byl bavorák, nevim), koukam na pána za volantem a povídam jim, děti, koukejte, jak nás za chvilku předjede zas on. Trefila jsem se přesně. Od tý doby ví, "že páni nemaj rádi, když je holky předjedou". A tak je to i v našem singl lifu. Správnej chlap musí mít koule na to, nechat se předjet. Musí nás naučit zabrzdit, když je třeba. Zkrotit, když řežeme zatáčky. Naučit nás zacouvat, abychom mu neodřely blatníky tak jako je už máme za ta léta odřené my. A taky brát ohled na naše spolujezdce na zadních sedadlech a podat jim včas blicí pytlíky. Šťastnou cestu!

P.S.1: Nejspíš ne každý se mnou bude souhlasit. Každý to máme, jak to máme. Já raději sama než nerada s někým. Viděli jste film "Nevěsta na útěku"? Banální romantická komedie, přesto mě teď napadl jako příklad. Julia totiž, podobně jako já, utíkala jen do té doby, než zjistila, co vyhovuje jí. Co má ona ráda. Pak teprve mohl přijít Richard. 

P.S. 2: Tenhle článek je vlastně staršího data a našla jsem ho teď neuveřejněný mezi rozepsanými. Je pořád aktuální. Napsanej tak, jak to cítím. Já mam zatim, stejně jako Julia, na nohou tenisky. Chtěla bych je sundat. Obout převysoké lodičky a až mě začnou tlačit, nechat se nosit na rukách. 

 

První půlrok over

Já to vim. Že jsem už půl roku nic kloudnýho nenapsala, nic souvislýho krom několika postů s krátkými výkřiky do tmy. I když, mezi námi, někdy je stručné vyjádření nade vše a jindy zas mlčení řekne více než hodinový monolog. Co jsem tedy celou tu dobu dělala?

Hodně jsem byla mámou, učitelkou, kuchařkou a hospodyní, což je kvarteto, díky němuž vám každej rozumně uvažující doktor napíše rovnou propustku do blázince. Já to mam asi jinak, já díky němu stojim na nohou. Protože vim. Protože musim. Protože vim, že musim. Až budete v životě moc lítat v oblacích, pořiďte si děti. Vrátí vás na zem. Naučí vás bejt praktický. Plánovat. Mít po ruce svačinky, pitíčka, vlhčeňáky a pytlíky na blití. Mít pravidelnej režim. Naučí vás šlápnout na brzdu, když se jim zvedá žaludek i přidat plyn, když jedete na rentgen. Upozadí sice částečně vaše potřeby, ale zase díky nim poznáte, co je fakt důležitý a co vám nestojí ani za zlomenej nehet. S nimi se naučíte dělat si manikúru sami. 

Hodně jsem spala. Kupodivu i v dobu, kdy jsem až doteď nikdy nespala. Třeba v sobotu odpoledne, když mám volnej víkend. Pro někoho (i pro mě až do této doby) škoda času, pro mě nyní investice do zdraví, migrény zahnané do pryč i načerpaných sil. Taková trivialita, přitom člověku trvá 36 let než na to přijde. Tramtadadá!

Hodně času jsem trávila sama. Neodpírala jsem si sociální kontakty, i během lockdownu jsem trávila kolik chci času "se svými" lidmi, ve své bublině a velmi nezodpovědně se jich i dotýkala svými nevydezinfikovanými pařáty. Nicméně jsem zjistila, že nemusím být za každou cenu "někde". Po dvou letech zvládnu strávit sama sobotní večer doma v obýváku a nemusim mít nikoho na messengeru ani posléze v povlečení. Nemám obsendatní potřebu komunikovat, když neni, co říct. A někdy prostě radši mlčím, i když JE co říct. Umim bejt v tichu bez reklam nebo zpráv v pozadí. Jo, trochu mě to někdy zděsí. Jestli ze mě neroste na starý kolena asociál, paní z parku s holubama ze Sám doma 2 nebo tak něco. I když ten mokrej bandita by byl asi horší, potřebu krást zatim nemam.. 

Málo jsem se smála. Přibylo mi sice hafo vrásek, ale minimum těch od smíchu. Těch, co jsou tak sexy na chlapech a atraktivní u vážených starších dam. Já mam jen ty debilní na čele, do kterejch zalejzá make-up, takže jsou pak vidět ještě víc, a vám nezbejvá než si hodit korunou, jestli raděj vypadat jak pinda bez make-upu nebo s ním. Dilema vám povim.

Nicméně jsem zjistila, že lidi se pořád rádi baví, nejvíce lajkované příspěvky jsou stále vtipné storky vyšpuleným papulám a vystrčeným kozenkám navzdory. Tak na zdraví všech kozenek, já se chci víc smát. A uznávám, je to činnost, která se ve spánku nebo když jsem sama se sebou provádí dost blbě. 

Plánovala jsem si, co všechno udělám a pak to nedělala. Psala si seznamy, kde jsem pak činnost odškrtla coby splněnou, přestože jsem ji teprve "začala" dělat. Třídila jsem oblečení stylem, že se mi tašky neustále válejí v rohu obýváku a čekají, až do nich zhubnu (mezitím mám 1, 2, 3 kila navíc) nebo až porodim další děti (=holky), kterým to bude. 

Kdo neumí, ten učí

Po mém posledním článku a četných ohlasech na něj musím jen konstatovat, že v okamžiku, kdy jde o vztahy, umím vcelku docela dobře glosovat, bohužel ale jen hodně zpětně. V přítomném okamžiku jsem sice briskní, ovšem výsledek je mnohdy tristní. Někdy bych chtěla být ta stepwordská panička, co zachová kamennou tvář, chladnou hlavu a dekorum a nerozbije záletníkovi lahev vína o čelo. Chtěla bych umět řešit věci s klidem, aby si pak děti nešeptaly pod peřinou, proč máma zase brečela. Chtěla bych jít příkladem pro své holky bez obav z toho, že za dobrých 10 let budou řešit své vztahy se mnou. Už teď však mají v několika důležitých bodech jasno:

• k tomu, aby se narodilo dítě je zapotřebí pán (ano děvčata, i s vašimi otci jsem nějakou dobu žila)
• dítě roste nejprve v břiše, kde už pána vůbec nepotřebuje
• pán by měl mít jen jednu paní, protože když jich má víc, jsou pak z toho ty ostatní (jeho) paní smutné
• po okamžiku, kdy se 2 políbí, nastává svatba (s různými časovými intervaly mezi tím). A někdy taky ne (viz máma).

Pro nás starší holky bych k tomu ještě dodala:

• Pozor na komunikaci po síti. Co se zdá jako jednoduché, může být velmi zákeřné a nepředvídatelné. A zranitelné.

• Čas vše prověří. Jeden den big love, druhý den big nezájem. Zažila jsem stotisíckrát a nikdy, věřte mi nikdy, to nezačnu chápat. To se totiž chápat ani nedá.

• Intuice je pro blázny, mnohokrát vás možná zradí, ale jakmile vás něco sebemíň zarazí, minimálně o tom chvíli popřemýšlejte. Dají se tak odhalit mnohá pozdější nepříjemná překvápka.

Záhady komunikace

Že je s muži nutno komunikovat, a to nejen proto, že jsou bohužel nedílným prostředkem reprodukce mi došlo asi někdy v 11ti. V tuto pravěkou dobu jsem postoupila od psaníček a kýčovitých valentýnek (který jsem vždycky psala já, avšak nikdy nedostávala) po diakritiku postrádající tvrzení na dvouřádkovém displeji mobilního telefonu Siemens až po dnešek, kdy někdy upřímně půl hodiny přemítám, jestli poslat někomu pusinkujícího smajlíka není už náhodou moc emotivní.

První pozvání na rande proběhlo tehdy přes "pevnou" a dodnes dotyčnému gratuluji, že se trefil do doby, kdy jsem zrovna byla doma já, avšak nikoliv mí rodiče, vzhledem k faktu, že se můj otec-učitel vyskytoval v bytě prakticky ve stejný čas jako my, žáci a studenti.

Komunikace mezi opačnými pohlavími je pro mě stále velkou neznámou, přesto už jsem na pár zákonitostí přišla:

1. Když vás někdo nepozdraví, neznamená to, že se mu tajně líbíte a ostýchá se. Na stoprocent nemá zájem.

2. Když někdo nenapíše nebo dokonce neodpoví na zprávu, není v bezvědomí po autonehodě s rukama v sádře. Na stoprocent nemá zájem.

3. Když vám někdo napíše, že se chce s vámi vyspat, chce se vámi vyspat. O nic víc nemá zájem, ani když to proběhne 10x a vy získáte pocit, že se na vás kouká "jinak". Na stoprocent nekouká. A i když při tom vůbec nekouká a zavírá oči, taky to nic zvláštního neznamená. Věřte mi. 

Mozkový mišmaš

Ahoj, asi jste postřehli, že to poslední dobou tak úplně nedávám s časem.. Článků je míň, stejně tak jako chvilek na přemítání. Snažím se aspoň být trochu činná na Istagramu, kde najdete občas pár mých postřehů a pokusů zachytit něco obrazem. 
Nicméně mozek mi stále pracuje a kolem se stále něco děje, a tak bych dnes ráda sepsala pár takových myšlenek, co se mi v hlavě během několika týdnů nahromadilo.

Postřeh č. 1 - Dejte na své blbé pocity. Čím víc jsem se je kdy snažila umlčet, s tím větší vervou se za čas vynoří a připomenou. Ten svíravý pocit kolem žaludku tu není jen tak pro nic za nic - věnujte mu pozornost, až se příště objeví. Okolnosti, které provází, totiž stojí minimálně o vaší revizi.

Postřeh č. 2 - Přání se plní v tu nejnemožnější dobu, kdy si snad ani netroufáte doufat. Pokud mi vyjde můj poslední okamžitý a bláhový nápad, začnu snad i já, starej pesimista a škarohlíd, hovořit o štěstí. A pokud ne, teď už vím, že to tak mělo prostě být. Protože proto. 

Postřeh č. 3 - souvisí s předchozím bodem -  Nemít očekávání je často ta nejlepší obrana před zklamáním. Zní vám to smutně a odevzdaně? Mně taky. Na druhou stranu se pak v případě pozitivního výsledku o to víc radujete. A já nevim, jestli je to věkem nebo blbými zkušenostmi, ale v poslední době téměř nezažívám pocit těšení se. Protože těšit se na to, až bude 9 hodin večer, děti usnou a já zalezu tiše do postele je spíš zoufalství než happy life.

Nedělní úvaha nad chlebem s máslem

Poslední dobou mám dost často pocit, že už mě nic nepřekvapí. Že jsem dospěla do fáze tuposti bez iluzí ignorujíc a tiše přijímajíc veškeré excentričnosti a nelogičnosti světa bez mrknutí oka. To bych ale nesměla žít mezi lidmi.

Nerada bych se tímto dovětkem katapultovala do řad jeskynních trosečníků bez nároku na společnost a radostí i strastí z ní vyplývající. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že si vše sami zbytečně komplikujeme. Tváříme se vesele, přestože nám je mizerně.  Píšeme si smajlíky, přestože sdělujeme s těžkým srdcem něco, co nás docela i bolí.

Připadá mi totiž, že s darem dorozumívání se řečí, přišly též komplikace velikosti uragánu, které vše hezké a povzbudivé, co se v našem životě odehrává, shrnuly do několika často nic neříkajících vět.
A když ty věty ještě ani nejsme schopni vyslovit, ale spojíme je v změti písmen na displeji moderního přístroje, přichází uragán ničivý. Které, ač psané v určitém emočním rozpoložení, si můžeme na rozdíl od běžné komunikace i desítky minut rozmýšlet.