Název blogu není jednoznačný, snad proto, že různých deníčků zoufalých matek či šťastných paní tady už je i bude dost. Mé příhody nejsou určitě ničím zcela výjimečné, spíš dost všední a tuctové. Já se je snažím jen zkousnout a zpracovat. Ani ne tak pochopit jako přijmout. Najít na nich něco trochu srandovního a posypat je sarkasmem jako buchtu moučkovým cukrem. Vzít si z nich ponaučení a za pár týdnů či měsíců naskočit do stejného vagonu a vše si pro velkou úspěšnost zopakovat.

A když někdo přeci jen nechápe, otáčí očima a přemítá nad mou blbostí, s nehraným klidem mu odvětit: "Může se to stát i vám" :-)

PS: A tenhle klid, nehraný, mně teď přináší mé psaní. Přišla jsem na to, možná pro někoho pozdě, ale kdo nám vlastně určuje, kdy je v životě na co pozdě? Biologické hodiny? Postava, ne zrovna kopírující tvar svatební šněrovačky? Alzheimer?

Přeji příjemné a ničím nerušené počtení :-)


úterý 4. února 2020

Záhady komunikace

Že je s muži nutno komunikovat, a to nejen proto, že jsou bohužel nedílným prostředkem reprodukce mi došlo asi někdy v 11ti. V tuto pravěkou dobu jsem postoupila od psaníček a kýčovitých valentýnek (který jsem vždycky psala já, avšak nikdy nedostávala) po diakritiku postrádající tvrzení na dvouřádkovém displeji mobilního telefonu Siemens až po dnešek, kdy někdy upřímně půl hodiny přemítám, jestli poslat někomu pusinkujícího smajlíka není už náhodou moc emotivní.

První pozvání na rande proběhlo tehdy přes "pevnou" a dodnes dotyčnému gratuluji, že se trefil do doby, kdy jsem zrovna byla doma já, avšak nikoliv mí rodiče, vzhledem k faktu, že se můj otec-učitel vyskytoval v bytě prakticky ve stejný čas jako my, žáci a studenti.

Komunikace mezi opačnými pohlavími je pro mě stále velkou neznámou, přesto už jsem na pár zákonitostí přišla:

1. Když vás někdo nepozdraví, neznamená to, že se mu tajně líbíte a ostýchá se. Na stoprocent nemá zájem.

2. Když někdo nenapíše nebo dokonce neodpoví na zprávu, není v bezvědomí po autonehodě s rukama v sádře. Na stoprocent nemá zájem.

3. Když vám někdo napíše, že se chce s vámi vyspat, chce se vámi vyspat. O nic víc nemá zájem, ani když to proběhne 10x a vy získáte pocit, že se na vás kouká "jinak". Na stoprocent nekouká. A i když při tom vůbec nekouká a zavírá oči, taky to nic zvláštního neznamená. Věřte mi. 

4. Když někdo nezavolá, úplně to nemusí znamenat, že nemá zájem. Někteří chlapi prostě telefonují neradi, viď, brácha. Řešením je nevolat jim, pokud zrovna nehoří. My už si teď s bráchou občas i zavoláme, ale jemu zas volám zásadně, když nehoří (je totiž hasič). Jsem sice pořád dost naivní a nepraktická, ale úplně neočekávám, že bude hasit s handsfree sadou.



5. Existují tzv. víkendoví komunikátoři. Celý týden vám dají prostor, aby v pátek odpoledne vtipně navázali se svým "Copa děláš?". Trvalo mi rok než mi došlo, oč jim jde. Vim, ve svym věku už bych mohla být bystřejší, ale děkuji sama sobě za tento postřeh.

6. Pak jsou tu i narozeninoví písaři. Ozvou se jen na vaše narozky, které jim připomene Facebook, a protože máte profilovku (prohnanou 14 filtry) na svůj věk ještě ok, popřejou vám přes Messenger. Vy 3x poděkujete, oni 4x nemáš zač a nashle za rok na stejném místě. Milé, ale tak nějak celkově k ničemu. 

7. Ponocní - obvykle online dlouho po půlnoci, jejich typická komunikace se vyznačuje slovy: ahoj!; spíš? a co tak pozdě? Nejspíš do noci čekají, až budete vteřinu online a odpovíte: "Byla jsem čůrat/napít se/utřít nudle dětem/vzít si Ibalgin, Lexaurin/vypnout kotel/zapnout kotel či vzít si do postele suchej rohlík, protože držim dietu zaměřenou na poslední sousto v 17:00 h. S těmihle typy je komunikace nejsnadnější, protože pravděpodobně usnou hned, jak jim odepíšete.

8. Neškodní stalkeři - píšou na základě toho, že se s vámi někde nedávno potkali, ale vy jste je bohužel nezahlédla. "Slušelo ti to, jak jsi tak stála v Tescu u pokladny" nebo "jezdíš jako prase v bílym Hyundai po městě". Údajně za těmito minisetkáními stojí osud nebo znamení. Já myslim, že potkat se s někým na maloměstě je celkem normální. A snažit se, aby mi to slušelo, když už jezdím jako to prase taky :-) 

Rozhodně si nejsem jistá, že jsem obsáhla vše, námět na článek mě vlastně napadl ve sprše a chtěla jsem si to jen sepsat černě na bílé, protože přehledy jsou někdy fajn a mohou pomoct utřídit myšlenky a dojmy.

Zapomněla jsem ale zmínit poslední typ komunikátorů. Pozvou vás na kafe, protože vás chtějí upřímně poznat. Opravdu se snaží být pozorní, vtipní a chápaví. Nemají blbé narážky (jako vy občas) ani nevedou dvojsmyslné kecy. Pochopí i to, když je odmítnete. Jediný, kdo nechápe jste vy. Vycvičená všemi těmi předchozími body se snažíte hledat kličky a nedostatky nebo aspoň sakra pravopisnou chybu, která dotyčnému unikla. 

Možná malou chvíli se cítíte být šťastná a polichocená, ale víte, že nakonec utečete. Máte neprůlomný pocit, že komunikace je hra a kdo uteče, ten vyhraje. A ačkoli nesportovní intelektuálka s brýlemi, vždycky mi šel o trochu líp sprint než dlouhé tratě. A to bych chtěla někdy prolomit. S někým, kdo pochopí můj sarkasmus, hloupé narážky, citace ze Slunce sena a Kurvahoši, kdo vycítí, kdy mám depku i migrénu a potřebuju tmu a čas. Takže... Je tu někdo tak mladej a už tak odvážnej?

PS: Jsem si jistá, že tenhle článek urazí spoustu lidí. Že od teďka už můžu rovnou všechny ty chytrý aplikace vymazat, protože mi přestanou pípat i upozornění z banky. Ale, já jsem prostě musela. Musela se svěřit někomu, kdo mi nic nevrací a nevyvrací, jen tiše poslouchá... Díky!


Žádné komentáře:

Okomentovat