Básnička, kterou jsem objevila na první stránce notýsku, co jsem si koupila víc jak před rokem. Tolikrát jsem jí chtěla dopsat a pokaždý z toho vyšel srdcervoucí paskvil, až jsem usoudila, že nejvíc jí to sluší právě takhle:
Viděl jsem lásku
Slyšel ji cupitat
Kolem mých dveří
Tak jsem je otevřel
A okno taky
A chvíli tvářil se
Že v ní snad věřím
A věřit v něco je podle mě podstatou radostného života. Ať už v lásku, v přátelství, v Boha v jakékoliv podobě, v sebe, ve šťastné konce, naději.
Dokonce i Bohušek z Kurvahošigutntag věřil.
Já věřím v klišé, že všechno zlé je k něčemu dobré.
Že lež má krátké nohy.
Že kafe mi udělá den hezčím.
Že černá zeštíhluje.
Že po studené zimě vždycky přijde jaro.
Že svoje touhy nikdo dlouhodobě nepotlačí.
Že co máš v hlavě je největší bohatství, který ti nikdo neukradne, jak říkala moje prababička, ale Alzheimer je sviňa.
Že s humorem je na tom světě líp.
Že velikost penisu nemá souvislost s tělesnou výškou ani délkou chodidla.
