Píše se začátek roku 2015. Má zatím jediná dcerka Eliška sfoukla před nedávnem první svíčku na dortu a já jsem ukončila resp. byla ukončena z dalšího vztahu. O tom, že za pár týdnů začnu nový zatím nemám samozřejmě ani ponětí. Z typicky nestandartního způsobu rozchodu mám v hlavě milion otázek, které se standartně vynořují na světlo v době, kdy je venku tma a měla bych spát. Jedné noci se mi v mé konspiračními teoriemi zamořené hlavě objeví pár záblesků a nápadů, jak by se má šlamastyka dala vyjádřit jinak než slzami. Ještě v posteli beru do ruky sešit a tužku a zčerstva začnu zapisovat body, které mi napadají. Jsou to jenom sarkasmem podbarvené střípky ze života, přesto když za slabou hoďku dopíšu a zhasnu lampu, spokojeně usnu jako mé malé nemluvně. Idea sepisovat své myšlenky se mě drží i další dny, na procházce s kočárkem vymyslím úvodní text k blogu a zmrzlými prsty ho ťukám do mobilu.
Za pár dní je blog díky mému stále nadšenému neutuchajícímu úsilí a metody "pokus omyl" na světě. Nápady na články zpočátku přesahují mou kapacitu psaní, konečně mám kam směřovat své storky s batoletem i další zážitky běžného dne. S každým postem odložím část napětí osamělé mámy a naberu nový dech. Některá témata mi nabíhají sama, jindy mám prostě jen potřebu se vypsat, a tak tvořím článek za běhu a sama jsem zvědavá, kam se v závěru dostanu. Někdy píšu lehce a s vtipem, jindy mi při korektuře samovolně stékají slzy. Jednu věc ale mají všechny mé publikované texty společnou: dělají mi radost.
Po delší době mám něco fakt svýho, co mi přináší úlevu, baví mě a co mě překvapuje i pozitivní zpětnou vazbou od čtenářů.
Blog je má kámoška, psycholožka, důvěryhodný partner i mladší ségra, který bych mohla radit, jak na život a vztahy. Naštěstí ale mam jen bráchu, kterej tohle všechno ví mnohem líp než já.
 |
A todlencto jsem já, neupravená nofilter, ale šťastná verze sebe samé jaro 2020
|
Přestože psaní občas na dlouhé měsíce přeruším, blog nikam nezmizí, neuteče ani se neurazí jako parťačka, se kterou přestanete chodit do fitka. Někdy, když si chci jen tak připomenout, jak mi v kterém období bylo, otevřu starý článek a vidím, že teď mi je líp. Jindy, když se zas řítím po horské dráze směrem dolů, napíšu něco a dopředu vím, že teď je sice zle, ale bude líp. Dodám si odvahu už jen tím, že to napíšu, černym na bílou a zpečetím tlačítkem "publikovat".
Díky psaní mám klid, sebejistotu a alespoň občas hlavu vyprázdněnou od nechtěných myšlenek. Můžu se přestat brát na chvíli vážně a bavit se svými přešlapy. A bavit jimi i ostatní. Hrát si na veselou holku, která si se všim poradí a z ničeho si těžkou hlavu nedělá. Na hrdinku, co pohne mrakodrapem a mužskou rasu registruje jen pro zábavu. Na femme fatale v podpatcích, která jen tak mimochodem vychovává 2 děti a splácí hypotéku. V každym článku můžu být čím chci, zatímco běžný život mě limituje tak, že mi začíná být obrazně kůže malá a mozek mi přemírou myšlenek vylézá ven ušima.
Zážitky bych mohla rozdávat, stejně tak jako razítka bubáků za průsery. Za ty dospělácký průsery, jedničkářka ve škole, propadlík v životě. Směju se, když bych měla plakat, protože už někdy jinak nemůžu. Mám strach, když bych měla být šťastná, protože bych si ten okamžik chtěla udržet navěky a dopředu vim, že je to nemožné.
Jednu jedinou věc ale vim, že nikdy nechci ztratit - ostrý paty a schopnost odrážet se ode dna. Jestli toto má být jediný poselství tohoto blogu pro ostatní - pominu-li benefity, který má to šušlení písmenek dohromady pro mě - budu v tom ráda pokračovat a budu vás rozveselovat, dojímat i prudit dál a dál a dál...
