O víře

Básnička, kterou jsem objevila na první stránce notýsku, co jsem si koupila víc jak před rokem. Tolikrát jsem jí chtěla dopsat a pokaždý z toho vyšel srdcervoucí paskvil, až jsem usoudila, že nejvíc jí to sluší právě takhle:

Viděl jsem lásku 

Slyšel ji cupitat

Kolem mých dveří 

Tak jsem je otevřel 

A okno taky

A chvíli tvářil se

Že v ní snad věřím 

A věřit v něco je podle mě podstatou radostného života. Ať už v lásku, v přátelství, v Boha v jakékoliv podobě, v sebe, ve šťastné konce, naději.

Dokonce i Bohušek z Kurvahošigutntag věřil.

Já věřím v klišé, že všechno zlé je k něčemu dobré. 

Že lež má krátké nohy. 

Že kafe mi udělá den hezčím. 

Že černá zeštíhluje. 

Že po studené zimě vždycky přijde jaro. 

Že svoje touhy nikdo dlouhodobě nepotlačí. 

Že co máš v hlavě je největší bohatství, který ti nikdo neukradne, jak říkala moje prababička, ale Alzheimer je sviňa. 

Že s humorem je na tom světě líp. 

Že velikost penisu nemá souvislost s tělesnou výškou ani délkou chodidla.  

Jaký byl rok 2022?

 Po dloooouhé době jen pár řádků a shrnutí :-)

1) Láskyplný: Po většinu tohoto roku jsem byla šťastná. A jsem vděčná, protože vím, že existuje :-) Hýčkejte si svou lásku, je tak křehká, jak motýl, ať vám neuletí..

2) Naplněný těžkými rozhodnutími: Část jara a prakticky celé léto poznamenalo mé rozhodování o tom, zda změnit po 12i letech práci. Spojení více důvodů a okolností mě přeci jen posunulo jinam. Bezesných nocí jsem díky tomu zažila hodně, ale dejte někdy na svou intuici. Třeba vás výsledek, i když ne hned, mile překvapí.

3) Napjatý: Po napadení Ukrajiny Ruskem jsem měla snad poprvé v životě vážné obavy o naší (svojí a svých dětí) bezpečnost. Pocit, jaký jsme dosud nepoznali, tak cizí a vzdálený. Pocit, že coby jedinec pro ochranu své rodiny nemůžete udělat vlastně vůbec nic. Pomáhejme si. To jediný k tomu chci dál dodat.

4) Vyčerpávající: Je mi 37, tudíž přicházející únava materiálu je již dosti patrná. 4 roky sama s cácorami, to už dá víc práce zamaskovat ochablé tělo i psychiku. Nebejt migrén, byla bych perpetum mobile. Nebo jak ten náš zánovní křeček v kolečku (v pořadí třetím, dva už během měsíce zničila), akorát já bych přitom nejspíš nevyhazovala z klece ven hovna. Příští rok si ordinuju dovolenou. Flákací.

5) Veselý: Projíždím si fotky v mobilu a říkám si, tady mi to fakt slušelo, vypadám šťastně a free, tak asi takový opravdu byl. Nebyla jsem nikde v zahraničí (Aldi nepočítám), ale přesto celkem opálená, léto nám letos přálo. Chtěla bych bejt víc "tady a teď". Uvědomovat si, že je fajn, když skutečně fajn je. Nebejt furt o krok vepředu, mít v hlavě co bych měla a co musím, co jsem zapomněla a co zapomenout nesmím. 

A tak bych své malé ohlédnutí za uplynulým rokem shrnula takto: Moc rychle utekl. Jakoby snad ani nebyl. Přesto byly chvíle, které bych natáhla jako žvejku, co malé děti vytahují z pusy. A nalepila je někam, kde je uchovám na dlouho. 

Krásný nový rok, ten s malým n a s mnoha okamžiky, které stojí za vzpomínku  🍀

 

P. S. Hvězdička v jabku se nám ukázala. Sice nedokonalá, rozřízla jsem ho nakřivo, ale stačí. Honba za dokonalostí vysiluje, bere energii a v důsledku se jí nepřiblížíte ani tak, jako kdyby jste ji vůbec neřešili. Zjištění z vlastní zkušenosti a ano, pořád s tím bojuji a jedu si to svoje. Ale další jabko jsem už krájet nešla ;-)

 

Máma

Jsem máma

Chtěla bych

Dát svět zas do pořádku

Zpívat a tancovat

Nepředvést žádnou hádku 

Neklít a hubovat

Být modlou pro své děti

Zasít a sklízet jen

upřímnost, radost, štěstí

 

Jsem máma, vynikám

vlastnostmi supermana

uvařit, přivrtat

ač levá, zvládnu sama

Jsem máma 

Manažer, ředitel zeměkoule 

Cokoliv zařídit 

Zvedá mě do vrtule

Jsem máma

Nezvládám 

Reakce bez emocí 

Vše, co je přehnané 

Honí mě dnem i nocí 

Jsem máma 

Věřte mi

Pořád i trochu holka

Co brečí, když na ni

Každý bez něhy kouká 

Jsem máma 

Neumím 

Sníst tu poslední porci

Co kdyby se někdo 

Rozhodl nasvačit v noci 

Jsem máma 

Někdy však 

Tajně bych chtěla nebýt 

Pařit a flámovat

Poslouchat v klubu bigbít 

Když se však poštěstí

Je mi najednou divně

Neumím vypnout tu

Konzervu ukrytou ve mně

Jsem máma 

Nechápu 

Proč je tak těžký chápat 

Milovat, tolerovat

Na horu štěstí se drápat

Jsem máma 

Nechci míň

Než je milovat hodně 

Cokoliv jiného 

Je totiž dost o hov..

Čarodějka

Pfffffff, sfoukla svíčku a spláchla zbytky ohořelého papíru do odtoku. "A jsi jasnej, frajere", ušklíbla se pod fousy, né úplně bez vlivu dvou vypitých skleniček vína. V tu chvíli na ni jako zázrakem po několika probdělých nocích padla únava a odploužila se do svého kutlochu v patře. Osvícený displej mobilu na ní naposledy zamrkal, teď už ho s klidným svědomím vypne a děj se vůle boží - nebo spíš moje vůle - proběhne jí jako poslední hlavou než usne hlubokým spánkem nemluvněte.

Dobře už poznala tu chvíli, kdy je třeba se přestat spoléhat na svůj vtip a šarm (za krásnou se nikdy nepovažovala, přestože jí okolí tvrdilo často opak) a nechat odplout to, co jí nečinilo šťastnou. Ostatně, nedělala to poprvé, rozhoupat se k činu však bylo na celé téhle akci Z to nejtěžší. "Není první ani poslední", povzdechla si a sepsala svůj statement na kus papíru vytrhlého ze školního sešitu, které její otec-pedagog fasuje v práci. Má vyzkoušené, že tenhle dobře hoří. Pak už jen bedlivě pozorovala, jak plameny ze svíčky mlsně olizují ten pár slov "ať mě prosím nechá být".

Není žádná sibyla, ale když potřebuje pomoc, oheň a voda fungují spolehlivě. Vyšlo jí to v lednu, vyjde to i teď a až vše odezní, vyčaruje si někoho novýho, tak vo co go. Po pár dnech zamáčkne slzu v oku, po týdnu rozhlédne kolem sebe, uplyne měsíc a přiletí noví motýlci do břicha.

Jen musí líp přemýšlet, jaký bude tentokrát, aby to zas nezkonila jako vloni. Není vždy produktivní, chtít "někoho, kdo mě bude milovat, obdivovat a postará se o mě". Tedy, zpočátku paráda, mobilní oťukávání, kafe a večeře, víno a oběd, kytička pro radost. Všechno je tak milé, že čarodějce naroste sebevědomí jak nikdy a zašlape kontrolku blikající při slovech, proč na mě nemáš čas, když já si vzal volno? Najednou nemá radost, ale spíš výčitky, proč nemám čas, proč toho mám tolik, proč nic nestíhám, proč nechci vzít telefon... No jo? Proč sakra nemůžu vzít ten zatracenej telefon?

Zapomněla totiž na jednu drobnou, avšak nezanedbatelnou věc. Zapomněla ona chtít milovat a kde není citu, tam není pomoci. Chtít lásku jen dostávat je málo. O všechno dobré je lepší se podělit, člověka to činí šťastnějším. Podruhé už tedy stejnou chybu neudělá a potřetí? Koho nechá odkouzlit poté?

Přesto je její život tak racionální, jak jen může být. Práce v kanclu, průměrné auto koupené na půjčku, průměrný byt na hypotéku na průměrném maloměstě, kde lišky dávají dobrou noc. Za sebou má průměrné vztahy průměrného počtu (nebylo jich 5, ale ani 40), bere průměrný plat a její průměr v pase je ...no, to je vlastně obvod, tak nic. Ale je ještě natolik dobrý, aby se za ni otočili nejen starší a vrstevníci, ale taky mladší a bohužel i zadaní muži.

Láska v době sdílené

Valentýn je za námi. Miluji všechny příležitosti ke slavení, a tak jsem si i já udělala radost. Růžové svíčky a srdíčkovej toaleťák jsou rozhodně must-have. Miluji příjemné relaxační večery.

Akorát se mi teda nepovedlo to nějak pěkně a stylově nafotit a nasdílet. Škoda, že ty růže, Pandora taštičky a bonboniéry jsou fotogeničtější. Jak to, že mi, do prdele, zas nikdo nic nedal? Zrušim blog a budu zpytovat svědomí. Možná bych mohla vyhrabat tu taštičku prázdnou a nastajlovat jí s kytkama z Lidlu. Zastřenej filtr, srdíčka, pičovinky a bude. Ale asi spíš počkam na 1. máje. Teď už je beztak s křížkem po funuse a to mam i narozeniny. Narozeniny!

Slavit narozeniny jako plonková je dalším příjemným bonusem ke skutečnosti, že jste zas o rok starší. V duchu Bridget Jones, jež je mimochodem taky už mladší než já. A když se opije, tak i roztomilejší, řekla bych. A asi v tý době ještě nefrčel Face, aby jí někdo rozmazaně vyfotil s panákem nad hlavou a během chvilky to s velkou pompou a ohlasem nasdílel. Sakra, to jste teda pěkně pos..l, pane Zuckerbergu.

Takže ve veřejném prostoru nezadaná, s nula fotkami z USA či exotických ostrovů a navíc ještě zpiťar. Ve vyhledávači looserů na prvnim místě, naštěstí mám rychlé boty a zdrhám dřív než se vše zvrhne k tomu "být ve volném vztahu", z čehož mi vstávají vlasy na hlavě.

Mé pravdy o mateřství I.

...aneb co jsem za ty 2 roky a 2 porody zjistila a v čem se stále utvrzuji. Prosím, brát s nadhledem, nejde o žádný dogmata, jen o můj pohled :-)

1. Výčitky
Jasně, už se tolik netýkají počtu snědených čokoládových bonbonů za den/hodinu (čert je vem a co je horší, v mých útrobách dost často končí lentilky, kinder čokoládky, mikulášové a jiné zatraceně přeslazené patvary), ale vyčítám si neustále: Všechna dopoledne, kdy si tolik nehraju s holkama a vařím. Taky ta, kdy se jim věnuju, ale nevařím, takže obědváme zbytky ze včerejška. Všechna odpoledne, kdy jdeme ven a místo na hřiště táhnu holky na nákup. A taky ta, kdy jdeme do přírody, takže večer rabuju mrazák a rozpejkam starý pečivo. Večery, kdy místo odpočinku žehlím nebo vytírám. Večery, kdy odpočívám, takže úklid zbyde na další ráno. Rána, kdy uklízím bordel ze včerejšího večera.... Život je dost často prostě o kompromisech, jen mě mrzí, uplatňovat je na svých dětech. Uteče to jako voda a holky mě nebudou potřebovat. Už nebude jedna 20 minut řvát v jídelní židličce, protože zrovna kojím druhou a nemůžu jí sundat. Budu si pak vyčítat něco jinýho?

2. Vděčnost
Dokud jsou malé, milují nás za maličkosti a vůbec tak nějak umí dát nám svou náklonnost bezelstně najevo. Eliška: "Máma má nohy. Kjášný nohy".
Umí nás pochválit: "Máma gaží mimianč" (vaří pomeranč) aneb chvála mého kuchařského umění, když loupu ovoce ke sváče. Je prostě fajn vědět, že pro někoho jsem ta nej bez extra velkých zásluh (tedy krom toho, že jsem je porodila samozřejmě - až samy donosí a porodí dítě, pochopí, že záslužnější činnost snad neexistuje). Milujou nás bez výhrad a vůbec se nenaštvou, když jim nevypereme tepláky do fitka, neusteleme postel nebo zapomenem osladit kafe. To je super vědomí, ne?

3. Jde o hovno
Ne, že bych si libovala v sprostých slovech (jak se to vůbec řekne spisovně?), ale tohle je myšleno doslova. Jakmile jsem dořešila Elišky rituální loučení se s hovínkem v záchodu: "Papapá, hovínko, čau čau", už zas najíždím na první level přitahování kolínek k bříšku, masáže a máčení špinavých bodýček. Jo jo, život je koloběh a mateřská z podstatné části vlastně "o hovně". A až se vás partner po příchodu z práce někdy zeptá, co to máš hnědýho na tričku, rovnou se převlíkněte. Ujišťovat ho, že čokoládu, vážně nemá smysl :-)


4. Neverending story
Přiznávám, jsem unavená. Už je to však jiný, než moje postkocovinové půldne strávená hořekováním: Už nikdy nebudu... Tahle únava je stálá, pozvolná, otravná a vytrvalá, jak čerstvej beďar před důležitým rande. Chybí jí vidina nakrásně zklidněného žaludku a přikrmuje ji každodenní stereotyp. Paradoxně na ní dokažu zapomenout jen díky jejím strůjcům. To když Andulka začne ve vzácných chvilkách spokojené žvatlat a udělá "to s tou pusinkou". Nebo když zaslechnu Elku, jak při hře s panenkami reprodukuje náš rozhovor a zpívá naše písničky. Pak jsem si jistá, že ta únava, na rozdíl od vopice, stojí za to!

Já, ty, on, ona, ono

Taky se vám to někdy stalo? Že jste tak urputně přemýšleli o tom, co si myslí, dělá a v co věří někdo jiný, až vám uniklo to, co si myslíte, děláte a v co věříte vy? Že samým soustředěním se na "líbím se mu?" přejdete to, jestli se vůbec líbí on vám? Nebo hledáním věčné odpovědi na nevděčné téma "je si jistý?" nezačnete zpochybňovat dilema "jsem si jistá?"?

Ani už nevím, kdy přesně u mě ten přechod nastal. Změna uvažování z první na třetí osobu u mě přinesla toto:

Happy "Valentajn"

Ačkoli je tento u nás novodobý svátek importem, nevidím důvod, proč ho úplně ignorovat. Příležitostí opěvovat lásku, totiž podle mě není a nebude nikdy dost. A tak vám všem, milí čtenáři, posílám jednu fotku jako inspiraci, jak ho "nekomerčně" pojmout ;-)

Zkuste to taky tak vášnivě jako pan Medvídek a myslím, že už nebude potřeba nic dodávat ani podávat ;-)

PS: Oslavy Valentýna nevyhledávám ani nezavrhuji. My máme sice 1.máj, ale když můžem v období dušiček navlíkat děti do halloweenských kostýmů, tak proč se neobdarovat kytičkou v únorových  mrazech? Jakkoli ignorantsky a netýkavkovitě se tvářím, i mě by potěšila :-)

6x proč, na které byste možná rádi znali odpověď

Nebo možná Vás nebudou zajímat vůbec. Ale mě ano, rozhodla jsem se tedy sebezpytně odpovědět sama sobě.

Proč se občas "koukám tak divně"?

- Pominu-li svoji poměrně těžkou oční vadu, je to proto, že nevycházím z údivu. Hrozím se sebevědomí lidí jednoduchých, výmluvnosti těch, kteří vám svými slovy vymelou do mozku kráter o průměru obří dýně a přitom nevíte, co vám chtějí sdělit a mlčenlivostí těch, od nichž naopak očekáváte vysvětlení. Jako těžkej racionál stavím věci do souvislostí a jako zdrogovanej snílek poletuju na hranicích mezi dokonalostí a naprostou šíleností. Proto jsem někdy myšlenkami "out of this planet" a přede mnou se tyčí neprůstupná zeď. Ale kdo do ní narazíte, jsem ochotna podat pomocnou ruku :-)

Proč jsem stále více agresivní?

- Protože jsem slonice. Ohromná samice největšího suchozemského savce, která všemi možnými způsoby brání svoje mládě. Slonicí se člověk (žena) nerodí, slonicí se stává. A tak budu divoce mávat pomyslným chobotem a bez chvíle váhání jsem schopna v mžiku ušlapat každého nepřítele svými obřími (vel. 39) tlapami. Bez ohledu na to, zda se pokusí mému malému Dumbovi ublížit slovem či pěstmi.

Proč se neustále zabývám maličkostmi, když si stěžuji na nedostatek času?

- Možná moje vrozená psychická deformace, možná můj mozek musí reagovat denně na tolik podnětů, že už přestává rozlišovat, co je "high priority" a co ne. Každopádně na kraviny se najde včas vždycky a tak prostě místo abych prokrastinovala, dělám raděj 150 000 věcí najednou a ještě si do toho začnu psát blog. A při psaní se myšlenky prostě utřídit musí a následný proces, kdy je hotovo a konečně klikám na tlačítko "publikovat" je tak očistný, že ho mohu jen vřele doporučit :-)

Proč jsem si pořídila dítě?

- Tuhle jsem četla dost zajímavý článek. Nevím už přesně, o čem byl, nejspíš o neplodnosti, ale zmiňoval častý fenomén, a to ten, že si v dnešní době děti "pořizujeme". Stejně tak jako sušičku, televizi, horské kolo. Často po dlouhých úvahách o finanční situaci, kariéře a zvážení jiných možností. A mě prostě jednoho krásného dne přestalo bavit si něco jen pořizovat. Chtěla jsem mít. Mít a starat se. Nejen o sebe. Netěšilo mě rozhazovat peníze za hadry, boty a šminky. Ne, že bych to tedy přestala úplně dělat, nakonec i teď jsem (světe, div se!) pořád "jen" holka, ale neměla jsem z ničeho už takovou radost. Měla jsem trochu nacestováno, trochu odpracováno, něco dostudováno a dost odžito. A musím konstatovat, že Eliška mě posunula dál. Zrychlila mi krok i skok, dala mi nadhled i rozhled, připravila o prsa, ale také mi denně připravuje spoustu hezky nečekaných a nečekaně hezkých chvilek, které za to stojí. A už se těším, až trochu povyroste a budu zase nakupovat, cestovat a poznávat. Vlastně budeme - spolu :-)

Sušenková (ne)výchova

Dnešní psaní bude o mateřství, výchově, ale také, abych hned na úvod neodradila ostatní čtenáře(-řky) z řad bezdětných a rozhodně o dětech netoužících, o hodnotách obecně.

Strašně ráda se dostávám do konfrontací s ostatními matkami. Těmi reálnými, z časového hlediska a hlediska zachování chladné hlavy a hladinky svého IQ, nevyhledávám na netu diskuze typu "co vařit, aby to šmakovalo manžovi i mimískům" :-) Baví mě pozorovat, jak co řeší, jak s dítětem komunikují, jak ho oblékají, krmí, sbírám inspiraci či se utvrzuji v tom, že nedělám snad všechno tak blbě (nebo to děláme blbě všechny, haha).

Tahle miniepizodka z bazénu mě ale donutila zamyslet se trochu hlouběji (pokud toho svým mateřstvím postiženým IQ ještě jsem schopná).

Abych aspoň trochu nahodila rámec všem "nezasvěceným": Jezdím s dcerkou na kurz plavání kojenců, jehož cílem je naučit batole nebát se vody, potopit se, příp. vyplavat ven, dojde-li k potopení nechtěnému... To vše formou hry, básniček a písniček ve skupince dalších několika odvážných a uvědomělých matek.

Shrnu-li to, jedná se o půlhodinové tajtrlíkování s miminy ve vodě, kterému předchází (i následuje) velký stres v podobě balení, oblékání a zase svlékání, přípravy a tahání svačin, pamlsků, vlhčených ubrousků, sprchování uřvaného dítěte, sprchování sebe, zatímco dítě řve, utírání vody, slz a v zimě všudypřítomných soplů. Přesto se toho všeho zúčastňuji docela s nadšením (a pevně věřím, že Eliška též).

 

Dnes jsem tedy při převlékání Elky do plavek vyslechla rozhovor maminky s asi 1,5-2 roky starým chlapečkem: "Ano, Honzíku, dostaneš sušenku, ale až pak, za odměnu" (slovo ODMĚNA vysloveno s důrazem). Zbystřila jsem tedy a silou vůle zatlačila křupky, připravené v pohotovosti, kamsi na dno své sportovní tašky. Honzík něco brblal, na což se mu dostalo odpovědi: "Sůša není sváča. To až za odměnu, až budeš hodný". Polil mě pot, nejen z důvodu přetopené místnosti, která se pomalu zaplňovala jak odchozími, tak příchozími maminkami.

U nás, totiž, nejen, že „sůša JE dost často svačina“, ale není výjimkou, aby byla i snídaně a někdy i (to už však proti mé vůli) večeře. To když se odpolední sůšová sváča plynule protáhne do večerních hodin a klasická večeře pak končí všude, jen ne na svém místě v žaludku mé dcerky.

V tu chvíli Elí usoudila, že jí narvávání do plavek nebaví a spustila řev. Když nepomohl dudlík („Ano, miminko má dudlík, Honzíku, ten ty už ven nenosíš“,), narvala jsem jí do chřtánu křupku, což se shledalo s úspěchem. Honzík dle očekávání polkl slinu a mě spásně napadlo, zeptat se supermatky, jak správně patří plenka do vody. Přešly jsme totiž na jinou značku = soft verze toho, že prostě měli v akci jiné než obvykle. Obrázky to mělo ze všech stran, suché zipy a nikde žádné označení „hinten“, jak na těch našich. Zkrátka prekérka.

Matka pohlédla na to, do čeho Elku soukám a povídá: „No já nevím, tyhle jednorázové, Ale zřejmě to máte dobře…“. A já zas vím, že jsem se zase sekla. Samozřejmě, že mohla používat pouze ty ekologické, moderní, pratelné plenky, které nezatěžují odpadem životní prostředí a nedráždí jemnou pokožku dítěte. Já tele!

Ostatně zajímalo by mě, zda Honzík nakonec svou sůšu dostal. Zda pochopil skutečný význam odměny a odnesl si své ponaučení do života. Zda jednou pobere to, že ne všechny věci si musí zasloužit, že spousta jich přijde jen tak, bez zásluh a spousta naopak ne, přestože děláme vše pro jejich dosažení. Třeba láska.

Eliška své křupky dostala. Přesně tolik, aby neřvala, ale ani o jednu navíc, aby jimi neházela všude kolem, když má dost.
Je mi totiž dost proti srsti být zcela důsledná k ní, když nedokážu být důsledná sama k sobě. Nebo vy si nikdy nedáte kus dortu místo večeře?

PS: Jen bych chtěla ještě dodat, že jsem ráda, že potkávám mnohem víc holek, co jsou spíš víc jako já než ta druhá. Co radši na dítě houknou než dlouze vysvětlují a prudí. Co se mnohem víc řídí intuicí než rozumem. Co pro samý cukr v sušenkách nezapomínají na svůj mozek. Co neberou smrtelně vážně ani sebe ani svou výchovu. That makes me happy :-)