Nebo možná Vás nebudou zajímat vůbec. Ale mě ano, rozhodla jsem se tedy sebezpytně odpovědět sama sobě.
Proč se občas "koukám tak divně"?
- Pominu-li svoji poměrně těžkou oční vadu, je to proto, že nevycházím z údivu. Hrozím se sebevědomí lidí jednoduchých, výmluvnosti těch, kteří vám svými slovy vymelou do mozku kráter o průměru obří dýně a přitom nevíte, co vám chtějí sdělit a mlčenlivostí těch, od nichž naopak očekáváte vysvětlení. Jako těžkej racionál stavím věci do souvislostí a jako zdrogovanej snílek poletuju na hranicích mezi dokonalostí a naprostou šíleností. Proto jsem někdy myšlenkami "out of this planet" a přede mnou se tyčí neprůstupná zeď. Ale kdo do ní narazíte, jsem ochotna podat pomocnou ruku :-)
Proč jsem stále více agresivní?
- Protože jsem slonice. Ohromná samice největšího suchozemského savce, která všemi možnými způsoby brání svoje mládě. Slonicí se člověk (žena) nerodí, slonicí se stává. A tak budu divoce mávat pomyslným chobotem a bez chvíle váhání jsem schopna v mžiku ušlapat každého nepřítele svými obřími (vel. 39) tlapami. Bez ohledu na to, zda se pokusí mému malému Dumbovi ublížit slovem či pěstmi.
Proč se neustále zabývám maličkostmi, když si stěžuji na nedostatek času?
- Možná moje vrozená psychická deformace, možná můj mozek musí reagovat denně na tolik podnětů, že už přestává rozlišovat, co je "high priority" a co ne. Každopádně na kraviny se najde včas vždycky a tak prostě místo abych prokrastinovala, dělám raděj 150 000 věcí najednou a ještě si do toho začnu psát blog. A při psaní se myšlenky prostě utřídit musí a následný proces, kdy je hotovo a konečně klikám na tlačítko "publikovat" je tak očistný, že ho mohu jen vřele doporučit :-)
Proč jsem si pořídila dítě?
- Tuhle jsem četla dost zajímavý článek. Nevím už přesně, o čem byl, nejspíš o neplodnosti, ale zmiňoval častý fenomén, a to ten, že si v dnešní době děti "pořizujeme". Stejně tak jako sušičku, televizi, horské kolo. Často po dlouhých úvahách o finanční situaci, kariéře a zvážení jiných možností. A mě prostě jednoho krásného dne přestalo bavit si něco jen pořizovat. Chtěla jsem mít. Mít a starat se. Nejen o sebe. Netěšilo mě rozhazovat peníze za hadry, boty a šminky. Ne, že bych to tedy přestala úplně dělat, nakonec i teď jsem (světe, div se!) pořád "jen" holka, ale neměla jsem z ničeho už takovou radost. Měla jsem trochu nacestováno, trochu odpracováno, něco dostudováno a dost odžito. A musím konstatovat, že Eliška mě posunula dál. Zrychlila mi krok i skok, dala mi nadhled i rozhled, připravila o prsa, ale také mi denně připravuje spoustu hezky nečekaných a nečekaně hezkých chvilek, které za to stojí. A už se těším, až trochu povyroste a budu zase nakupovat, cestovat a poznávat. Vlastně budeme - spolu :-)
Proč musím být neustále zamilovaná?
- Jak už to u omamných látek bývá, nějak si neumím tuhle drogu dávkovat. Naskočím bez rozmyslu na vlnu lásky a už se vezu. Do té doby než přijde propad, vír a stáhne mě do svého středu. A já? Zachytím se svého prkna a jedu dál. Nedokážu úplně nemilovat. Ztrácím motivaci. Chuť. A iluze. A ty jsou přeci tak pěkné. A tak ji v sobě nechávám růst, i když neopětovaně, protože pěstovat lásku je přeci lepší než užírat se nenávistí. A hlavně mám teď Elišku (viz předchozí proč), takže mám kam i investovat. Plnou náručí, celým srdcem a bez špetky rozumu :-)
Proč už konečně nenapíšu ten vtipnej článek, jak si dlouho slibuju?
- Nevím. Sice jsem se poměrně bez úhony přenesla přes megahektický leden, místo toho ale přišlo trochu melancholické období. Přitom není podzim, což by snad zaregistroval i úplný ignorant sedící celý den zavřený doma. Věcí tu mám rozepsaných víc, ale chybí mi v mozku buňky "dotahovačky". A tak se tu všude válí napůl pověšené prádlo, napůl je uklizeno, napůl je propečená i bábovka. A já toužebně vyhlížím jaro, kdy se se svými narozeninami zase znovu narodím. Do lepší nálady. A ten článek, rekapitulující začátek roku, dotáhnu dřív :-) Ruku na to.
Žádné komentáře:
Okomentovat