Neznám nic více relativního. Nebo mě alespoň v tuto chvíli, v tuto minutu, sekundu, sekundy, nic nenapadá. Tik tak, tik tak. Nalévám si mlíko do Cara. Tik. Přepínám televizi. Tak. Snažím se vměstat co nejvíce činností do jedné minuty a využít ho na maximum. Tik. Vím, že co nestihnu dnes, zdrží mě zítra. Tak. Přesně tak.
Pamatuji si na jednu z přednášek tzv. time managementu na VŠ. Přednášející, stará panna v nevýrazném kostýmku špinavé barvy, poukazuje na efektivní plánování času a rušivé faktory během dne, jimž musíme čelit. Rušivé elementy ve formě dětí, zvířat, manžela. Z celého výkladu mi ulpívá v paměti jediná věc: Pes, přibíhající k páníčkovi a lačnící po pohlazení coby užírač času. Vysvětlete mu, prosím, ať se dostaví mezi 15. a 16. hodinou v době pauzy. Ideálně ať předem ohlásí svoji audienci vaší sekretářce či nejlépe pošle upomínku v Outlooku.
Připadá vám to bizarní, přehnané? Mně ne. Všichni se tak totiž v dnešní době chováme. Nemáme čas, nestíháme, z práce se honem honem někam přesouváme, abychom do mrti využili to, čemu říkáme volný čas. Jsme nervózní z toho, že musíme čekat. Ve frontě na pumpě, na přechodu na zelenou, na úřadě u přepážky. Nechceme jím plýtvat, je pro nás drahocenný.
A proto často odmítáme. Odmítáme nejen "výhodné nabídky" telefonních nabízečů všeho možného, pouličních opruzů a obchodních řetězců. Odmítáme také návrhy svých přátel a známých, lákajících, na kafe, párek "pětipiv" nebo "kus řeči". Měsíc se domlouváme s někým na tom, abychom pak spolu strávili celou hodinu, tedy 60 minut času. Samotné domlouvání, omlouvání a následné posouvání nám zabere více času než skutečnost jako taková. Zkuste pro mě spočítat, kolikrát týdně někomu napíšete kouzelnou formulku "nestíhám". A zkuste to napsat dole v komentářích - zabere vám to tak 5 minut (dle rychlosti vašeho připojení ;-)). Marně si lámu hlavu nad tím, jak jsme se domlouvali v tom strašném technicky omezeném pravěku, kdy existovaly pouze pevné telefonní linky a to ještě ne se stoprocetním pokrytím v každé domácnosti. Nečekali jsme doma na sms či na to, až se vytoužená osoba připojí na chat. Čekali jsme na sebe na rohu. U kašny. V podloubí. V případě neúspěchu jsme věděli (a věděly) během ca půlhodiny, že se nedočkáme. Smůla a šlo se domů.
Dnes nevíme nic. Jsme k dispozici 24h denně, 7 dní v týdnu. Máme několik telefonních čísel, Ipadů a Ipodů, emailových schránek i účtů na sociálních sítích. Jsme absolutně dosažitelní a to i během spánku. A tak často čekáme, čekáme bez přestání na něco, co může přijít kdykoli, ale taky třeba nikdy. A čas běží...
Výmluvy už téměř ztrácejí svůj smysl. Kdo chce, najde si vás. Komu na vás záleží, dá to najevo. A třeba vás nemůže hned teď pohladit jako toho psa. Ale může vás povzbudit. Slovem. Zprávou. Píp píp. A hned bude líp :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat