Bude o jedné holce, úplně obyčejné slečně z úplně obyčejného města. Začal, jak už to bývá, úplně obyčejně. Plná nadějí úspěšně dostudovala a našla si práci. Celkem se jí vedlo a nic jí nescházelo. Až přišel on. Zpočátku plíživě, ale ona věděla, že jde o blesk z čistého nebe. Že to bude velký. Osud.
Uměl to s ní. I když říkala ne, dělávala pravý opak. Nemohla se od něj odtrhnout. Žila si dál po svém, přesto v skrytu duše čekala. Na své štěstí s ním.
Bylo jí dopřáno. Vznášela se na obláčku. Detaily nevnímala. Varovné signály vyzněly naprázdno. Chtěla být pro něj ta nejlepší. Proto se překonávala, prala a žehlila, nakupovala a vařila a snažila se u něj vytvořit "domov". Snažila se tak, až přestala vnímat svoje potřeby. Chtěla být dobrá a doufala, že přijde čas, kdy se jí to vrátí. Že bude ona ta obletovaná. Obdivovaná.
Ano, přišel čas a ona začala toužit po tom, být matkou. Mít výsadu nositelky plodu lásky. Být opěvovaná. Aspoň tak nějak si to představovala. Realita jí zamrzela. Výsada nikde, snad jen násada na smeták, pořád stejná práce a starosti a k tomu nespavost a těhotenské nevolnosti. Přesto se cítila šťastně a, i když osamocená, na miminko se pyšně připravovala. Jenom stále častěji plakala do polštáře. Záviděla ostatním holkám. Ohleduplnost třeba. Společné těšení. Citlivý přístup. Pochopení. Často se celá třásla strachy. Fyzicky jí nikdo neubližoval. Tomu by snad měla sílu se vzepřít.
Vždyť jí přeci nikdo nic nedělal, odůvodňovala si. Vydržím to, zatínala pěsti. A pak přišel ten uzlíček. Těsila se na slávu, ale cítila ve vzduchu zklamání. Z porodnice se jí nechtělo. Něco bylo špatně. Štěstí si vzalo dovolenou. S plakajícím uzlíčkem se stal uzlíček nervů i z ní. Už jenom fungovala. Nepřijímala, dávala.
Přemýšlím, kde by byla, kdyby jí neodvezli pryč. Možná by skončila na kapačkách, těhotenská kila byla pryč mávnutím proutku. Holky jí záviděly. Nebo v blázinci.
Ještě dnes brečí sem tam do polštáře. Ale už se netřese. Nechce utíkat.
Vztahy jí nejdou. Hledá útěchu, ale neumí se odevzdat. Chce být dokonalá, ale nevěří si. Chce být ve starostlivé náruči, ale vzápětí se ohání svojí soběstačností. Prosí o pomoc, ale pak se za to omluví jako za slabost. Je plná rozporů. Ví, že se musí o všechno postarat sama. Ale to jí nebrání v tom, aby doufala v zázrak...
PS: Tenhle text jsem psala na 3krát. Po stylistické stránce na něj nejsem vůbec pyšná. Je strohý, bez "mých" slovních obratů a hlášek. Také je dost zkrácený, zjednodušený. Někdy nemá smysl věci moc rozvádět. Šťourat se v nich. Přesto ho sem přidávám. Myslím, že sem patří. Díky za pochopení ;-)
Žádné komentáře:
Okomentovat