První půlrok over

Já to vim. Že jsem už půl roku nic kloudnýho nenapsala, nic souvislýho krom několika postů s krátkými výkřiky do tmy. I když, mezi námi, někdy je stručné vyjádření nade vše a jindy zas mlčení řekne více než hodinový monolog. Co jsem tedy celou tu dobu dělala?

Hodně jsem byla mámou, učitelkou, kuchařkou a hospodyní, což je kvarteto, díky němuž vám každej rozumně uvažující doktor napíše rovnou propustku do blázince. Já to mam asi jinak, já díky němu stojim na nohou. Protože vim. Protože musim. Protože vim, že musim. Až budete v životě moc lítat v oblacích, pořiďte si děti. Vrátí vás na zem. Naučí vás bejt praktický. Plánovat. Mít po ruce svačinky, pitíčka, vlhčeňáky a pytlíky na blití. Mít pravidelnej režim. Naučí vás šlápnout na brzdu, když se jim zvedá žaludek i přidat plyn, když jedete na rentgen. Upozadí sice částečně vaše potřeby, ale zase díky nim poznáte, co je fakt důležitý a co vám nestojí ani za zlomenej nehet. S nimi se naučíte dělat si manikúru sami. 

Hodně jsem spala. Kupodivu i v dobu, kdy jsem až doteď nikdy nespala. Třeba v sobotu odpoledne, když mám volnej víkend. Pro někoho (i pro mě až do této doby) škoda času, pro mě nyní investice do zdraví, migrény zahnané do pryč i načerpaných sil. Taková trivialita, přitom člověku trvá 36 let než na to přijde. Tramtadadá!

Hodně času jsem trávila sama. Neodpírala jsem si sociální kontakty, i během lockdownu jsem trávila kolik chci času "se svými" lidmi, ve své bublině a velmi nezodpovědně se jich i dotýkala svými nevydezinfikovanými pařáty. Nicméně jsem zjistila, že nemusím být za každou cenu "někde". Po dvou letech zvládnu strávit sama sobotní večer doma v obýváku a nemusim mít nikoho na messengeru ani posléze v povlečení. Nemám obsendatní potřebu komunikovat, když neni, co říct. A někdy prostě radši mlčím, i když JE co říct. Umim bejt v tichu bez reklam nebo zpráv v pozadí. Jo, trochu mě to někdy zděsí. Jestli ze mě neroste na starý kolena asociál, paní z parku s holubama ze Sám doma 2 nebo tak něco. I když ten mokrej bandita by byl asi horší, potřebu krást zatim nemam.. 

Málo jsem se smála. Přibylo mi sice hafo vrásek, ale minimum těch od smíchu. Těch, co jsou tak sexy na chlapech a atraktivní u vážených starších dam. Já mam jen ty debilní na čele, do kterejch zalejzá make-up, takže jsou pak vidět ještě víc, a vám nezbejvá než si hodit korunou, jestli raděj vypadat jak pinda bez make-upu nebo s ním. Dilema vám povim.

Nicméně jsem zjistila, že lidi se pořád rádi baví, nejvíce lajkované příspěvky jsou stále vtipné storky vyšpuleným papulám a vystrčeným kozenkám navzdory. Tak na zdraví všech kozenek, já se chci víc smát. A uznávám, je to činnost, která se ve spánku nebo když jsem sama se sebou provádí dost blbě. 

Plánovala jsem si, co všechno udělám a pak to nedělala. Psala si seznamy, kde jsem pak činnost odškrtla coby splněnou, přestože jsem ji teprve "začala" dělat. Třídila jsem oblečení stylem, že se mi tašky neustále válejí v rohu obýváku a čekají, až do nich zhubnu (mezitím mám 1, 2, 3 kila navíc) nebo až porodim další děti (=holky), kterým to bude. 

Stará páka dobře páčí

Pětatřicet pomyslných svíček zhasnuto a pokud si dobře vzpomínám, slibovala jsem článek reflektující mojí náladu kolem toho.

Je mi 35 a nevím, jaké je moje nejoblíbenější jídlo. Tak triviální otázka, na kterou vám odpoví i 2leté dítě. Já prostě nevim. Umim si vybrat z menu, umim si zvolit z nabídky 2 jídel v kantýně, ale co je nej a co bych chtěla jíst jako poslední v den své smrti netuším.

Nikdy jsem nestála na lyžích. Holka z Aše, kde kopec rozhodně není sprosté slovo nikdy neobula na nohy přezkáče. Na lyžařské výcviky jsem coby velmi společenská osoba ale vždycky moc ráda jezdila a užívala si s radostí ten pocit, kdy zapíchnete běžky spolu s hůlkami do haldy sněhu před hospodou. "Sláva, ukradli mi lýže!"

Nikdy jsem se nevdávala. Jednou jsem byla zasnoubená. Hrozně, hrozně dávno. Chtěla bych strašně říct že už ne, ale pořád na tu lásku se svatbou věřim. Sice opatrně a trochu nedůvěřivě, asi jako děti na prvním stupni základky, když jim spolužáci tvrdí, že neexistuje Ježíšek a oni váhají, zda si nechat ukrást své sny, ale věřím.

Mozkový mišmaš

Ahoj, asi jste postřehli, že to poslední dobou tak úplně nedávám s časem.. Článků je míň, stejně tak jako chvilek na přemítání. Snažím se aspoň být trochu činná na Istagramu, kde najdete občas pár mých postřehů a pokusů zachytit něco obrazem. 
Nicméně mozek mi stále pracuje a kolem se stále něco děje, a tak bych dnes ráda sepsala pár takových myšlenek, co se mi v hlavě během několika týdnů nahromadilo.

Postřeh č. 1 - Dejte na své blbé pocity. Čím víc jsem se je kdy snažila umlčet, s tím větší vervou se za čas vynoří a připomenou. Ten svíravý pocit kolem žaludku tu není jen tak pro nic za nic - věnujte mu pozornost, až se příště objeví. Okolnosti, které provází, totiž stojí minimálně o vaší revizi.

Postřeh č. 2 - Přání se plní v tu nejnemožnější dobu, kdy si snad ani netroufáte doufat. Pokud mi vyjde můj poslední okamžitý a bláhový nápad, začnu snad i já, starej pesimista a škarohlíd, hovořit o štěstí. A pokud ne, teď už vím, že to tak mělo prostě být. Protože proto. 

Postřeh č. 3 - souvisí s předchozím bodem -  Nemít očekávání je často ta nejlepší obrana před zklamáním. Zní vám to smutně a odevzdaně? Mně taky. Na druhou stranu se pak v případě pozitivního výsledku o to víc radujete. A já nevim, jestli je to věkem nebo blbými zkušenostmi, ale v poslední době téměř nezažívám pocit těšení se. Protože těšit se na to, až bude 9 hodin večer, děti usnou a já zalezu tiše do postele je spíš zoufalství než happy life.

Insta life

"Seznam těch úplně nejvíc insta-friendly kaváren", čtu nadpis článku, jehož obsah i umístění (já vim, tohle je citace, bouchněte mě ale kladivem, krom toho, že mě titulek svym způsobem zaujal, vim absolutní prd, v kterém sofistikovaném médiu to bylo) mě nechal chladnou. I-N-S-T-A-F-R-I-E-N-D-L-Y, hláskuju znovu ten cizovýraz. Jakože někdo jde kamsi za účelem vyfotit si to na sociální síť? Svět se v prdel obrací! 

Za mých studentských let jsme chodili do hospody U Štechra. V té době ještě neletělo retro, přestože tohle BYLO, z kávy jste si mohli dát jen turka ve skle s cukrem či bez a nahulíno tam bylo tak, že i silný kuřák mohl nechat cigára s klidem doma (a ostatní zas plíce). Neřešila se forma, ale obsah. 

"Friendly" tam totiž byl hospodskej nikoli kulisa. Obsluha totiž fungovala až ke stolu (i přes chodbičku od pípy ke kulečníku, kde jsme sedávali), ne jak v některých dnešních hipsterskejch kavárnách, kde si chodíte pro kafe k pultu (a jste-li šikovní jako já, s obratností člověka po mrtvici ho vycmrndáte přes půl lokálu), a nikdy nedošlo k tomu, že by někdo dopil pivo a neneslo se mu další. Pěna nikdy neopadla stejně tak jako nálada. Utopenec nesl přízvisko "nejlepší ve městě", a to ho nikdo při tom ani nefotil. Někdy prostě i to, co blbě vypadá, stojí za to.. Zlatý léta.

Náladová

Jsou dny, kdy máte pocit, že se vám nic nedaří. A pak jsou taky dny, kdy se ten plíživý pocit změní v ABSOLUTNÍ přesvědčení, že tomu tak je. Nespokojenost v sobě ventiluju ven a setkávám se pak vcelku oprávněně s nepochopením ze strany dětí. Jaktože TA máma, která je zvyklá, že zopakovat požadavek 8x je naprosto běžný standart, najednou vyletí jak raketa a smete s sebou nejenom lego ze stolu, ale i větší část vybavení a obvodové zdi našeho rádoby 2 plus kk. Jaktože máma, která je jinak splachovací a bezprostředně po hádce vytáhne z kredence Kinder čokoládku, najednou sedí na schodech a brečí. Děti nechápou a já s nimi. 

Jsou to hormony, postavení hvězd nebo jen konfrontace s tím, že ostatní se mají (nejspíš) líp? Že mi nikdo nerozumí, dostatečně mě nelituje nebo naopak nevyžádaně lituje, což je ještě horší? Do toho jako na potvoru venku prší, došel benzín a víno a já nemam zbla ani trochu nápad, o čem napsat tenhle článek, protože když není s kým (dospělým) mluvit, je tohle ta nejlepší náplast na duši. 

"Holka, ty se zoceluješ", řekl mi tuhle jeden známej, když jsem si v poklusu s úsměvem povzdechla, jak je organizačně náročný skloubit práci, školku, kroužky, děti a jejich tatínky. Zoceluju, jenže přijde chvíle, kdy i to brnění na mně praskne, a jak mi nevadí a nezajímá, co si kdo druhý myslí, najednou je ten free pocit uplně v riti. Najednou začnu řešit i to, jak se tvářil sousedův pes, když ochcával roh u vchodových dveří a pak mi nezbývá než si po sluníčkovsku začít v mysli vyvolávat okamžiky štěstí.

Pink sunglasses

Dnešní článek nebude vůbec veselý. Vím to dopředu. A tak upozorňuju.

Bude o jedné holce, úplně obyčejné slečně z úplně obyčejného města. Začal, jak už to bývá, úplně obyčejně. Plná nadějí úspěšně dostudovala a našla si práci. Celkem se jí vedlo a nic jí nescházelo. Až přišel on. Zpočátku plíživě, ale ona věděla, že jde o blesk z čistého nebe. Že to bude velký. Osud.

Uměl to s ní. I když říkala ne, dělávala pravý opak. Nemohla se od něj odtrhnout. Žila si dál po svém, přesto v skrytu duše čekala. Na své štěstí s ním.

Celkem o ničem...

S dnešním článkem bych si ráda dovolila takový jeden blogerský (nebo spíš "Tůmovský") luxus, a to, že bude o ničem. Prosím tedy všechny, komu případně CELÝ tento blog připadá být o ničem, aby se v zájmu zachování svého duševního zdraví nepokoušeli louskat tento vydatný text dál. Raději jsem upustila od původní idey deníkových záznamů, protože koho by bavilo číst můj myšlenkový maglajz denně (ani mě dost často nebaví, babrat se v duchu sama se sebou...).

Obvykle se tedy snažím držet jakéhosi tématu, a i když závěr bývá dost často překvapivý (a překvapivě poučný) i pro mě, doufám v jakousi dějovou linku. Nejčastěji mě právě ten námět popadne na základě nějaké příhody, setkání či selhání. Obvykle v ní hraji nějakou roli, často tragickou, neméně však i komickou. Přesně takovou, jak se i cítím.

Nebo mě napadne něco na procházce. "Venčení dítěte" totiž považuji zcela sobecky za něco jako společenský vrchol dne. Už jen to převlečení z pokydaných, poblinkaných a jinými skvrnami (jež je lepší neidentifikovat) zadělaných svršků rovná se malému svátku. A pak, vyjdete ven a váš svět smrštělý kolem utírání zadku, pusy, nosu, sahající od kuchyňské linky po přebalovák v ložnici, získá najednou nekonečné obzory. Na těch procházkách já zažívám svůj duševní relax. Na těch, jejichž cílem ovšem není nákupní seznam (hlavně nevynechat žádnou "akci"), nýbrž kamenitá cesta s kořeny, stromy, ticho a sem tam aktivní pejskař.

Přemýšlela jsem tedy, o čem napsat. A protože si potrpím na přehlednost (nechoďte ke mně ale na návštěvu, protože skutečná vizuální stránka věci se od ideálu poměrně liší), mělo to být v bodech. Něco, co mě nakopne v těch chvílích selhání, něco jako "list of happiness" nebo "15 things that make me happy". Problém tkvěl v tom, že mě nic nenapadlo.  Jeden, dva ubohé záchvěvy, jinak duto. Vysmejčíno. Fertig.

Nevadí, nechám tedy tento seznam věcí na svém seznamu budoucích článků. Další mou úchylkou poslední doby jsou totiž seznamy a to nejen ty, publikované tady na blogu či jinde. Mám je na lednici, v peněžence, diáři, mám je na srdci i v hlavě. Činí můj život spořádanější a přehlednější. Teoreticky. Rádoby. Prakticky totiž srážím svoji velkou kokurentku zmatenou lesní včelu přímým zásahem k zemi. Můj den nese se v neustálém očekávání pohrom. Když někdy náhodou ne, znervózním a aspoň něco trapnýho řeknu. Nebo napíšu sms. A ještě jí i pošlu. Klasika :-)

Takže námět na článek uložen na patřičném místě a v hlavě mi rotuje další téma. Všude hojně omílané. Pro mě však spanish village. Vztahy. Mám k němu tolik co říct, přesto si veřejně netroufám. Nejsem Carrie Bradshaw, abych ventilovala něco, v čem sama plavu. Neplavu, potápím se, ale nezáměrně. Bez kyslíkové bomby a přístrojů. Naštěstí mi pud sebezáchovy stále našeptává vyplavat a nadechnout se :-) Proto i vztahy putují na seznam čekatelů, šup tam s nimi.

Při pohledu na něj mi to dochází. Dokud totiž nezjistím "what makes me happy", nebudu plavat dlouhodobě na hladině. Nebudu-li to vědět já, nepozná to ani nikdo jiný. A nebude mě moct vylovit, protože se budu pořád sama táhnout ke dnu. Svými obavami, pochybnostmi, očekáváním katastrof. Do tý doby bude i článek o vztazích uložen k ledu. Protože koho by zajímaly názory staré škeble, žijící na dně ;-) ?

Pohádka o poutníkovi a sebemrskačské panně

Kdo čtete můj blog pravidelně, asi vám neunikla malá prodleva. Potřebovala jsem totiž na pár dní uniknout všedním dnům maloměsta, sbalila jsem tedy dítě, sebe a asi milion "must-have" tretek do kompaktního balíčku svého Hyundaie a vydala se na pár dní obšťastňovat druhou půlku své rozvětvené rodiny do Plzně.

Kromě pár dní all inclusive full servisu (díky, mami), srandiček Zdeňka Izera (díky, brácho), jednoho fajn setkání asi po plus mínus 5745 dnech (díky, "ty-víš-kdo") a několika prvních samostatných krůčků mé úžasné dcerky (díky, Elinečko) se mi dostalo i poměrně zajímavého, i když krátkého karetního výkladu od jedné milé inteligentní paní.

Jak už jsem zde jednou naznačila, mně totiž na podobné radovánky docela užije. Věci mezi nebem a zemí, které nelze zcela pochopit mým rozkošatělým rozumem ve mně vyvolávají chvění, podobné tomu dětskému pocitu pod zářícím vánočním stromečkem. Věřím jim, i když ne zcela bezmezně a fanaticky. Neděsím se předpovědí typu nezvratného střetu s jedoucím vozidlem ani pádu ze štaflí (Což je mimochodem blbost, dokážete si MĚ (!!!) představit, jak lezu účelově na štafle? Až budu chtít natočit němou grostesku, tak možná ;-)). Nechci znát detailně svoji budoucnost, počet manželů, rozvodů, nádorů a datum své smrti... Citlivá kartářka se podobným zhovadilostem totiž vyhývá obloukem. Je totiž víc psycholožka než vědma. Netahá z vás rozumy, ale pozoruje.

Abych ale moc neodbočovala (a nedělala ze sebe chytrou ;-)), tenhleten můj páteční výklad byl jiný. Neprvoplánový, v jiné situaci (kterou zde nehodlám rozebírat) a dost narychlo, takže jsem si ho skládala v hlavě jako kostky ještě během následujícího víkendu. Založen na pouhých 3 kartách.

Kartě poutníka, kašpárka na cestě, který přechází hory doly, jde si za (ne)jistým cílem a zažívá věci, co postupně vyplňují jeho dny a tvoří to, čemu my na konci cesty říkáme "život". Ta cesta prý představuje otázku, na níž hledám odpověď. Tu přináší strašidelný obrázek "sebemrskače", v tomto pojetí ženy oblažující své nahé tělo ranami důtek. Ač to vyvolává negativní emoce a mně osobně i mrazení v zádech, celé to dává smysl.

Za svou cestu si zodpovídáme my sami. Kdo neví, jak dál, musí nejdřív přemýšlet sám o sobě. Nelze naskočit do rozjetého vlaku někoho druhého, resp. lze, ale nedělá to dobrotu.

Spíš než princ na bílém koni nás ke štěstí dovede černokněžník, který zavře na čas pannu ve věži. Nechá ji dostatek času k přemýšlení, který ona šikovně zužitkuje k nalezení sebe samotné. Využije nucený "time-out" pozitivním způsobem. A když pak dorazí její vytoužený princ, je připravená žít "šťastně až do smrti" po jeho boku.

Chcete vědět, jaká karta byla má poslední? No přeci král :-)

Just a perfect day...

Přemýšlela jsem dneska, jak by asi měl vypadat můj perfektní všední den. Nic světoborného, prostě úplně běžný den jedné obyčejné mámy na MD. Takže pozor, klapka a začínáme...:-)

9:00 Pomalu se probouzím a jedním okem sleduji, kterak si dcerka ohřívá v mikrovlnce mlíko a sama se nakrmí... Dobře, tak reálně. Probudím se ca o 5 minut dřív než ona dorůžova vyspalá a zatímco se malá sama zabaví na nočníku, připravím snídani. V klidu si vypiju kafe a přitom zkouknu, co je nového na síti. O chvíli později už jsme (obě!!!) převlečené z pyžama. Elí si v klidu hraje s hračkami a vůbec ji nezajímá, co jiného by mohla roztahat po bytě. Nevytahává skleněné přesnídávky z krabice a nemrská jimi kolem sebe. Nerozsype uchošťoury a netrhá z nich vatu. Já mezitím zkouknu, co je třeba doma uklidit či udělat a zjistím, že je vše hotovo. Přistanu na gauči s kopyty pěkně hore a pouštím si film - romantickou komedii. Eliška je roztomilá a žvatlá při hraní "máma, máma". Život je fajn :-)

V poledne jedeme na oběd do restaurace. Ne, tak ne... Oběd nám připravil manžel den předem. Prý "aby ses mohla věnovat malý, lásko". Výborně si pochutnáme. Eliška jí sama, lžící. Po jídle není třeba ji celou převlíkat, vysávat ani utírat nic v okruhu 2m od jídelního stolu.

Pak se tedy jdu "věnovat malý". Ve skříni si vyberu vhodný outfit podle počasí a nálady, který tam již samozřejmě visí vypraný a vyžehlený. Zkontroluji make-up, který je od rána stále dokonalý. Jdeme ven na procházku. Nemusím se ničím stresovat, doma je vše hotovo a partner se o nás postará.

Večer mi po příchodu z práce dá pusu a pochválí mě, jak mi to dnes sekne. Vím, že to poví pokaždé, ale stejně jsem potěšená. Později, když všichni usnou a já mám chvilku pro sebe, naliju si sklenku vína a otevřu si svůj blog. Nadpis zní "Můj perfektní den" a tak se zkouším na chvilku jen tak zasnít, jaké by to bylo, kdyby.... Za chvíli už se vidím v sexy bikinách kdesi daleko na pláži, daleko od svého partnera i od dcery, po boku mladíka s postavou antického boha... (???!!!)

Něco vám to připomíná? Mně ano. Dokonalost totiž nudí, stává se pro nás samozřejmostí, začne nám být dříve či později málo. Plodí nespokojenost, touhu po "něčem víc". 

Kdo zažívá fofr a jobovky se na něj valí z každé strany jako lavina, sní o klidu a známé náruči. Vzrušení a adrenalin zas vyhledává ten, jehož dny plynou jak život v seniorhausu.

Všechno je relativní. Nepořádek v malém bytě může být fajn, protože je v MÉM bytě. Prázdná nádrž může být ok, protože to znamená, že MÁM auto. Dítě zlobí, což je úžasné, protože to znamená, že mé dítě je ZDRAVÉ. Nemoci jít brzy spát kvůli práci je potěšující, protože to znamená, že mě POTŘEBUJÍ. Zraněné city se stanou snesitelnějšími, protože to znamená, že jsme měli možnost něco pěkného PROŽÍT.

Uvědomit si tohle všechno nám pomůže každý den přiblížit k tomu s přívlastkem "perfect" :-) Naučit se milovat zmatek a vnést do něj trochu toho klidu. Vážit si svého klidu a sem tam ho zlehka opepřit.  Myslet na to fajn, co máme a nebrat to jako samozřejmost. Protože někdy stačí jen to, aby zafoukal silnější vítr....