Kdo čtete můj blog pravidelně, asi vám neunikla malá prodleva. Potřebovala jsem totiž na pár dní uniknout všedním dnům maloměsta, sbalila jsem tedy dítě, sebe a asi milion "must-have" tretek do kompaktního balíčku svého Hyundaie a vydala se na pár dní obšťastňovat druhou půlku své rozvětvené rodiny do Plzně.
Kromě pár dní all inclusive full servisu (díky, mami), srandiček Zdeňka Izera (díky, brácho), jednoho fajn setkání asi po plus mínus 5745 dnech (díky, "ty-víš-kdo") a několika prvních samostatných krůčků mé úžasné dcerky (díky, Elinečko) se mi dostalo i poměrně zajímavého, i když krátkého karetního výkladu od jedné milé inteligentní paní.
Jak už jsem zde jednou naznačila, mně totiž na podobné radovánky docela užije. Věci mezi nebem a zemí, které nelze zcela pochopit mým rozkošatělým rozumem ve mně vyvolávají chvění, podobné tomu dětskému pocitu pod zářícím vánočním stromečkem. Věřím jim, i když ne zcela bezmezně a fanaticky. Neděsím se předpovědí typu nezvratného střetu s jedoucím vozidlem ani pádu ze štaflí (Což je mimochodem blbost, dokážete si MĚ (!!!) představit, jak lezu účelově na štafle? Až budu chtít natočit němou grostesku, tak možná ;-)). Nechci znát detailně svoji budoucnost, počet manželů, rozvodů, nádorů a datum své smrti... Citlivá kartářka se podobným zhovadilostem totiž vyhývá obloukem. Je totiž víc psycholožka než vědma. Netahá z vás rozumy, ale pozoruje.
Abych ale moc neodbočovala (a nedělala ze sebe chytrou ;-)), tenhleten můj páteční výklad byl jiný. Neprvoplánový, v jiné situaci (kterou zde nehodlám rozebírat) a dost narychlo, takže jsem si ho skládala v hlavě jako kostky ještě během následujícího víkendu. Založen na pouhých 3 kartách.
Kartě poutníka, kašpárka na cestě, který přechází hory doly, jde si za (ne)jistým cílem a zažívá věci, co postupně vyplňují jeho dny a tvoří to, čemu my na konci cesty říkáme "život". Ta cesta prý představuje otázku, na níž hledám odpověď. Tu přináší strašidelný obrázek "sebemrskače", v tomto pojetí ženy oblažující své nahé tělo ranami důtek. Ač to vyvolává negativní emoce a mně osobně i mrazení v zádech, celé to dává smysl.
Za svou cestu si zodpovídáme my sami. Kdo neví, jak dál, musí nejdřív přemýšlet sám o sobě. Nelze naskočit do rozjetého vlaku někoho druhého, resp. lze, ale nedělá to dobrotu.
Spíš než princ na bílém koni nás ke štěstí dovede černokněžník, který zavře na čas pannu ve věži. Nechá ji dostatek času k přemýšlení, který ona šikovně zužitkuje k nalezení sebe samotné. Využije nucený "time-out" pozitivním způsobem. A když pak dorazí její vytoužený princ, je připravená žít "šťastně až do smrti" po jeho boku.
Chcete vědět, jaká karta byla má poslední? No přeci král :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat