Název blogu není jednoznačný, snad proto, že různých deníčků zoufalých matek či šťastných paní tady už je i bude dost. Mé příhody nejsou určitě ničím zcela výjimečné, spíš dost všední a tuctové. Já se je snažím jen zkousnout a zpracovat. Ani ne tak pochopit jako přijmout. Najít na nich něco trochu srandovního a posypat je sarkasmem jako buchtu moučkovým cukrem. Vzít si z nich ponaučení a za pár týdnů či měsíců naskočit do stejného vagonu a vše si pro velkou úspěšnost zopakovat.

A když někdo přeci jen nechápe, otáčí očima a přemítá nad mou blbostí, s nehraným klidem mu odvětit: "Může se to stát i vám" :-)

PS: A tenhle klid, nehraný, mně teď přináší mé psaní. Přišla jsem na to, možná pro někoho pozdě, ale kdo nám vlastně určuje, kdy je v životě na co pozdě? Biologické hodiny? Postava, ne zrovna kopírující tvar svatební šněrovačky? Alzheimer?

Přeji příjemné a ničím nerušené počtení :-)


Zobrazují se příspěvky se štítkemnostalgie. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemnostalgie. Zobrazit všechny příspěvky

pondělí 3. prosince 2018

Už jsou tam!

Dneska ráno se mi zas trochu změnil život. Stojim s prázdnou před školkou a tak nějak nevim, co s rukama. Po dlouhé době nemusim nikoho nahánět, aby ho nesrazilo auto, ani hulákat přes celou zahradu, podávat ruce a oprašovat špinavé zadky a kolena. Ano, už jsou tam obě. Strkám si ruce do kapes u bundy, šinu se k autu a je mi...divně. 

Pomalu se mi začíná ukrajovat z toho pocitu, že je na mně někdo stoprocentně závislý. Přibývá věcí a činností, ke kterým mě nepotřebují a dokonce ani nechtějí. Ne, nejsem bláznivka co nepovolí přestřihnout pupeční šňůru a hýčká si svou placentu po boku. A věřte mi, po 5 letech doma bych se těšila do práce, i kdybych měla fárat do dolu. 

Stereotyp otupuje a brouk mozkožrout už dávno vylezl uchem ven a rozežírá mi z hladu matrace v ložnici. Pletou se mi oblíbená rčení: Děti jen zděšeně koukají, když na ně popáté vykřiknu u snídaně "Koukejte už spát", návštěvy couvají zpět ke dveřím z mého "Umejt ruce a na nohy" a univerzální radu k nalezení kompromisu při neshodách mám "když se nemůžete dohodnout, nebude si s tim hrát nikdo, dejte to sem". Nutno říct, že po 5 letech omílání už mé hlášky otupily i ouška dětí, takže reakce na ně je čistá 0. Nasazuji silnější kalibr v podobě tlačítka na TV ovladači, vydírání a zákazy (takové ty na méně než 5 minut, aby z toho nebyl zas další moc dlouhý řev).